Juventus nebo Real? Pět faktorů, které mohou rozhodnout finále Ligy mistrů

1. Trenéři a herní systém

V Juventusu a Realu se proti sobě zrcadlí největší přednosti i slabiny – v Allegrim i Zidanovi mají oba kluby trenéry, kteří jsou spíše pragmatičtí a soustředí se na to, aby se proti nim soupeři neprosazovali tak, jak nejlépe umějí. Jak Bianconeri, tak Los Blancos jsou mimořádně zdatní ve hře na protiútoky, kterou preferují.

Oba týmy se mohou spolehnout na mimořádně silné kraje, ale i nesmírně funkční střed zálohy. Pro oba finalisty může být předností i slabinou obrana (o tom více níže) a mají řadu vítězných typů a harmonickou kabinu. Velkou psychickou odolnost dokazuje to, že zvládají závěry zápasů. Oba týmy zároveň dokáží skloubit velkou individuální kvalitu s maximálně týmovým pojetím.

Rozhodnout tedy mohou drobné rozdíly. Allegri je zkušenější trenér, jehož herní i celkově technické plány jsou nesmírně propracované a šité na míru soupeři. Nebojí se riskovat a hra Juventusu má větší taktickou variabilitu. Bianconeri více praktikují rozestavení 4-2-3-1, ale proti Monaku se nezdráhali v domácí odvetě přejít na tříobráncový systém. Allegriho tým také v zápase skvěle reaguje na změny. Zidane zase skvěle zvládá mentální a individuální přípravu, která je na velké zápasy rovněž velmi důležitá. O malý kus navrch má ale v tomto aspektu stále přece jen Juventus.

2. Herní forma

Oba týmy za sebou mají famózní sezonu, a i proto se velmi těžko hledá favorit. Síla Juventusu nepolevila ani při páté obhajobě titulu v řadě, což dokazovala neuvěřitelná domácí forma – Juventus až do 6. května neztratil doma ani bod, Real zase už od dubna minulého roku nezažil zápas, ve kterém by nevstřelil gól. Oba týmy rovněž při cestě do finále překonaly špičkové protivníky – Juventus si suverénně poradil s Barcelonou či Monakem a Real zase překonal Atlético i Bayern.

Juventus sice v domácí Serii A nebyl v každém zápase herně zcela suverénní a spoustu zápasů rozhodoval až v závěru, v evropských pohárech ale nebyl žádný tým, který by dokázal sílu svého protivníka zcela vynulovat a rozvinout své herní pojetí do dokonalosti.

Real zase poprvé po pěti letech ovládl domácí soutěž a jeho výkonnost byla velice konstantní, což v dřívějších letech nebývalo zvykem. A v zápasech s nejlepšími soupeři sice hráči Madridu až na domácí duel s Atlétikem sehráli víceméně vyrovnané partie, v nejdůležitějších fázích je ale dokázali zvládat.

3. Individuality

Cuadrado, Dybala, Higuaín a Mandžukič versus Ronaldo, Benzema, Isco a další. Mladí talentovaní hráči či odložené hvězdy, které ovšem neuvěřitelně chytly druhý dech na jedné straně, jedny z největších ofenzivních hvězd světového fotbalu na straně druhé. Jsou to individuální výkony, které Real v letošní sezoně dokázaly dostat o malý kousek dál, když to bylo potřeba.

Neuvěřitelná střelecká představení Cristiana Ronalda ve velkých zápasech jsou ale v této sezoně tou hlavní změnou oproti minulým letům, kdy sice Ronaldo také střílel góly na běžícím páse, až letos tak ale činí vytrvale v těch nejdůležitějších chvílích. Portugalské hvězdě také prospělo, že ve svých 32 letech nehraje v každém zápase a může se soustředit na ty nejdůležitější momenty.

V porovnání s Ronaldem na svůj moment v klíčovém zápase nadále čeká Gonzalo Higuaín, který v těch největších zápasech neustále zklamává. Šanci změnit to ve finále Ligy mistrů má však jedinečnou.

Opomenout však nemůžeme ani osobnosti v defenzivě, a zde je nemožné říci, kdo má navrch. Chielliniho, Bonucciho či Barzagliho výkony ve velkých zápasech Juventusu i italské reprezentace jsou nesmazatelné, navíc Dani Alves letos dodal Juventusu další velké množství charakteru. Jenže na druhé straně má Real v Dani Carvajalovi a Marcelovi nejlepší krajní beky současnosti a Sergio Ramos téměř vždy střílí góly ve velkých zápasech.

4. Defenziva

Pokud bychom měli najít jedno slabší místo ve hře Realu, byly by to výkony stoperské dvojice, která někdy nemá daleko k individuálním taktickým chybám. Podobně je na tom sporadicky i jindy famózní stoperské duo či trio s Barzaglim, Bonuccim a Chiellinim na druhé straně. Jejich defenzivní výkony na vrcholné úrovni jsou ale nadále prakticky nejlepší na světě, což korunovalo téměř bezchybné dvojutkání s Barcelonou.

Juventus se zároveň může spolehnout na stále se zlepšujícího se Alexe Sandra a hlavně Daniho Alvese, který se stal obrovskou posilou ve všech ohledech, a to jak na hřišti, tak mimo ně. Otázka ovšem bude, jak se až na Alexe Sandra třicátničtí matadoři poperou s mimořádně rychlou hrou Realu Madrid, navíc pod zataženou střechou Millenium Stadium, kde by mohlo panovat doslova velké dusno.

Na druhé straně stojí defenziva Realu, která podobně ikonické stoperské partnerství nadále hledá. Velká síla obrany Madridu je však v ofenzivní schopnosti Daniho Carvajala a Marcela, kteří občas také mohou mít své chvilky, ale jejich konzistentnost a všestrannost je dechberoucí.

5. Zkušenosti versus hladovost

Ačkoliv zvlášť o obraně Juventusu se rozhodně nedá říct, že by postrádala zkušenosti, je s podivem, že tak úspěšný tým má na svém kontě pouhé dva tituly z PMEZ či Ligy mistrů. I když byla Stará dáma ve finále za posledních dvacet let hned třikrát, byla v přímém duelu o evropský titul vždy poražena. To samozřejmě může vést k větší hladovosti, ale také je to důkazem faktu, že Juventus prostě na evropské scéně není vítězným týmem – ve finále prohrál nejvíce zápasů v historii PMEZ a Ligy mistrů.

Real v tomto ohledu nemůže být více odlišným klubem. Z klubu dýchá historie evropských pohárů, ale také přítomnost. Žádný tým nevyhrál PMEZ či Ligu mistrů vícekrát, než jedenáctinásobný mistr Real. Madrid zároveň nechyběl v žádném z posledních sedmi semifinále Ligy mistrů a ví, jak tuto soutěž vyhrávat.

Ačkoliv by se nabízelo považovat Juventus za hladovější tým, finále Ligy mistrů není zrovna prostor, ve kterém by se hráči museli zvlášť motivovat – už samotný fakt přítomnosti v největším zápase sezony a často i kariéry je dostačující. Real Madrid má navíc potřebu vítězit zakódovanou v klubové identitě. Ovládnout Ligu mistrů se ke všemu nepovedlo nikomu, ani famóznímu týmu Barcelony pod Guardiolou, ani skvělému Del Bosqueho Realu na přelomu století. Zidanův tým, ale i Allegriho, aspirují na výjimečnost.