Barcelona čelí velkému úpadku, Real prožívá dokonalou, ale prchavou harmonii

Sedm z osmi posledních vítězů Ligy mistrů a Evropské ligy jsou španělské kluby. A i když jde jen o tři celky, Real, Barcelonu a Sevillu, za poslední čtyři roky se alespoň do semifinále evropských pohárů dostaly čtyři další kluby: Atlético, Villarreal, Celta a Valencie. Španělská nadvláda je přitom zřejmá – téměř polovinu, tedy 14 ze 32 semifinalistů v obou soutěžích, tvořily španělské týmy.

To vypovídá o tom, že španělské kluby jsou jednoznačně nejúspěšnější v Evropě. Potvrzuje to i koeficient UEFA, ve kterém Španělsko neohroženě vládne. Síla španělských klubů navíc očividně není jen o Realu Madrid a Barceloně – ty jsou sice hegemony, těžko ale najít soutěž, ve které by oba velkokluby nevládly pevnou rukou.

Snad i proto je španělská liga podhodnocená. A vlastně občas právem, byť trochu z jiných důvodů, než které jsou jí obecně vyčítány. Kluby z dolní třetiny tabulky bývají rutinně sestřelovány Barcelonou a Realem, ne ale vždy tak úplně proto, že by nebyly dostatečně kvalitní. Jen na rozdíl od celků Premier League rozlišují kluby, s nimiž má cenu se pouštět do soubojů na krev, a kluby, proti kterým v 95 případech ze sta prostě neuspějí. Zvláště pak na jejich hřišti. Ano, je to občas poraženecký a trochu cynický přístup, ale když na to dojde, poměrně funkční.

Titul či pohár v evropské soutěži je totiž pro klub větší motivací než sedmé či jedenácté místo v La Lize. Sevilla skončila ve třech sezonách, kdy vyhrála Evropskou ligu, postupně pátá, pátá a sedmá. Celta loni doputovala do semifinále Evropské ligy, v La Lize ale jen na třinácté místo. Podobný výkyv zažila Valencie před třemi lety, když po sérii třetích a čtvrtých míst skončila při účasti v semifinále Evropské ligy osmá.

Španělská liga je tak trochu opakem Premier League, kde každý může porazit každého, ale špičkové kluby se nemohoucně pachtí v evropských pohárech. Místo toho je La Liga rájem tipérů na nízké kurzy. A titul v evropském poháru, především tedy v Lize mistrů, prostě platí za víc než ten domácí, byť při pohledu na každé El Clásico lze jen stěží říct, že nemá obrovskou váhu. Jen o něj mimo jednu výjimku za deset let bojují jen dva týmy.

Přesto možnost sledovat téměř kompletní sbírku nejlepších hráčů na planetě týden co týden nabízí stále jen španělská nejvyšší soutěž. Zápasy Barcelony a Realu Madrid zvlášť na půdě špičkových týmů patří po pozdních fázích evropských pohárů k tomu nejkvalitnějšímu, co fotbal kdekoliv na světě nabízí.

Už dlouho nebyl před sezonou favorit na titul tak zřejmý. Real Madrid je v současnosti v takové kondici, v jaké možná nebyl od svých nejslavnějších úspěchů v 50. letech. La Ligu loni ovládl po pěti letech. Jako první klub v historii novodobé Ligy mistrů obhájil titul. Nejprestižnější evropskou soutěž vyhrál třikrát za poslední čtyři roky.

A proto i takový katalánský patriot jako Gerard Piqué po superpoháru, který Real nad Barcelonou vyhrál na celé čáře, prohlásil: "Tohle je poprvé za moji kariéru v Barceloně, kdy si myslím, že je Real lepší. Necítil jsem to tak, ani když vyhrál Ligu mistrů."

Nejde přitom zdaleka jen o výsledky. Vize Zidanes y Pavones, kterou při svém prvním zvolení v roce 2000 ještě před érou Galácticos chtěl prosazovat prezident Florentino Pérez, se konečně po sedmnácti letech naplňuje. Světově proslulé hvězdy doplňují mladí a pracovití odchovanci a klub se neustále harmonicky okysličuje.

Vůbec tedy nevadí, že od mistrovství světa před třemi lety, po kterém přišel James Rodríguez, už Real nevyhodil za jakéhokoliv hráče více než zhruba 30 milionů eur (až na talentovaného Brazilce Vinícia Júniora, který by ale do Madridu měl přijít až za dva roky). Real tak už druhé přestupové léto v řadě neprodělává, naopak.

Tentokrát přitom Madrid opět předběhl Barcelonu a přivedl další velké španělské talenty. A to přesto, že Blaugranés potřebovali posílit spíš a hráči by možná v Katalánsku dostali i více prostoru. Přesto z Betisu přichází Dani Ceballos, obrovský příslib do středu hřiště, právě na Santiago Bernabeu, stejně jako odchovanec Atlética levý obránce Theo Hernández, který má za sebou povedené hostování v Alavési.

Harmonii udržuje i trenér Zinedine Zidane, který už má dnes na svém kontě stejný počet titulů v Lize mistrů jako Alex Ferguson, Pep Guardiola, José Mourinho nebo Vicente del Bosque. To rozhodně není žádná samozřejmost a pouhý důsledek výborného týmu. Naopak úspěchy jen vypovídají o Zidanových vynikajících trenérských, ale i diplomatických schopnostech.

Spokojenost Péreze se Zidanem je pravděpodobně největší, jakou kdy prezident Realu k některému svému trenérovi choval. Všechno ale nemusí trvat věčně. Pérez si před třemi lety považoval i Carla Ancelottiho a nakonec jej na konci sezony vyhodil, ani sám nevěděl proč, jak sám přiznal. Real pak s Benítezem strhl kormidlo kamsi do škarpy.

Madrid dnes dokáže na přestupovém trhu operovat lépe než jakýkoliv jiný klub na světě. Kupuje své posily mladší a občas až za směšně nízké částky (Kroos, Asensio, Carvajal), zatímco odpadlíky prodává za obrovské sumy. Přesto se zdá, že Realu stále trochu chybí dlouhodobější plán a netrpělivost je Realu s Pérezem vlastní.

Jak se po loučení s ikonickým Calderonem povede Atléticu Madrid na novém stadionu Wanda Metropolitano? A dokážou se Simeoneho svěřenci neustále zakousávat do protivníků jako buldoci? Vynikající loňskou sezonu má za sebou i Real Sociedad, který by to letos podobně jako jeho předchůdci mohl dotáhnout daleko v Evropské lize.

Pozornost bude třeba nasměrovat i směrem do Sevilly, která si musí poradit bez svého nejdůležitějšího muže – sportovního ředitele Monchiho, který odešel do AS Řím. Přesto Rojiblancos doplnili tým velice slibně a mohou se také opřít o vynikajícího trenéra v Eduardu Berizzovi, jenž přichází z Celty. I pod ním bude hrát Sevilla energický rychlostní fotbal jako pod loňským trenérem Sampaolim, což ukázala koneckonců i v předkole na půdě Istanbulu Basaksehir.

Všechny zraky ale budou upřeny na Barcelonu. Katalánský klub zatím působí dojmem, že odchodem Neymara dostal pořádný knock-out. V superpoháru nejen zcela jednoznačně prohrál, ale zároveň vypadal jako tým, který vůbec nezná svou identitu.

Blaugranés s novým trenérem Ernestem Valverdem, který přichází z Athleticu Bilbao, čeká spousta práce. Velká část opor Barcelony už v letošní sezoně bude mít přes třicet let (Piqué, Iniesta, Mascherano, Rakitič, Messi, Suárez) a věkovému průměru nepomáhá ani zatím nejdražší posila léta, devětadvacetiletý Paulinho z Kantonu Evergrande.

Klub tedy v blízké budoucnosti čeká zásadní obměna kádru a nezdá se, že by se na něj Barcelona připravovala. Zvlášť v záloze má dlouhodobě problémy, přitom nevyužila možnosti podepsat talentovaného Bernarda Silvu nebo Ceballose, zřejmě nezíská ani Verrattiho z PSG, nemluví se ani o případném příchodu Thiaga Alcantary z Bayernu. Mladíci v Barceloně nedostávají takový prostor jako dříve nebo zatím nenaplňují svůj potenciál.

"Když se Barcelona dostane do deprese, trvá jí dlouho, než se z ní vyhrabe," soudí italský novinář Filippo Ricchi. Katalánský klub má stále k dispozici neskutečné množství schopností, zkušeností a talentu. Výkony ale už dlouhodobě vadnou a zatím není moc zřejmé, že by se trajektorie měla rychle obrátit opačným směrem.