Před sedmdesáti lety sokolové dali přednost Benešovi před Gottwaldem

Československo mělo za sebou dramatické desetiletí. Od roku 1938, kdy se konal poslední předválečný slet, proběhly Mnichov, okupace, osvobození, únorový převrat. Sokolové za války přišli o tisíce členů, zejména vedení Sokola bylo v nacistických táborech, na popravištích a bojištích zdecimováno. Přesto se Sokol rozhodl uspořádat hned tři roky po konci války svůj další slet.

Do Prahy dorazily desetitisíce cvičenců – a další neprošli výběrem na úrovni jednot a žup, až takový byl zájem o tělovýchovnou slavnost ve vytoužené době míru. Na strahovském sletišti sledovalo cvičení naráz snad až čtvrt milionu diváků.

Sokol byl sice organizace nepolitická, ale jeho členové byli často politicky aktivní nebo měli aspoň vyhraněné politické názory. V roce 1948 se v něm svářelo křídlo prokomunistické a křídlo tradiční.

Komunistický směr posílila činnost únorových akčních výborů a později tzv. sokolských komisí v čele s ústřední komisí, které předsedal čerstvý ministr spravedlnosti a později architekt komunistických monstrprocesů a likvidace církví Alexej Čepička; činností těchto orgánů byli naopak už "vyakčněni" někteří zastánci sokolských tradic.

Předválečný starosta Josef Truhlář, navrácený v březnu do funkce místo Antonína Hřebíka právě ústředním akčním výborem a tehdy již 77letý, byl snad ještě zastáncem kompromisní cesty, ale jinak se křídla svářila tak, že docházelo k častým slovním potyčkám. Poúnorový náčelník mužů Evžen Penniger byl zanícený komunista, naopak náčelnice žen Marie Provazníková, která funkci zastávala již od začátku 30. let, zásadně vystupovala proti poúnorovým poměrům.

Už 10. června prošel Prahou průvod sokolského dorostu, který pobouřil zastánce nového režimu provolávanými hesly na podporu Edvarda Beneše a na památku T. G. Masaryka. Beneš se funkce prezidenta vzdal tři dny před tímto průvodem. Tím spíš byl s napětím očekáván slavnostní sletový průvod dospělých. Nastoupilo k němu zhruba 75 tisíc sokolů a 10 tisíc dalších hostů ze zahraničí i z dalších domácích organizací.

Trasa vedla z Václavského náměstí kolem Národního divadla po nábřeží na Staroměstské náměstí. Tam Sokolové procházeli mezi troskami radnice pobořené při bojích Pražského povstání a Husovým pomníkem. A hlavně tam defilovali před čestnou tribunou, na které seděli po boku starosty Truhláře nový prezident Klement Gottwald a předseda vlády Antonín Zápotocký. Gottwald byl prezidentem teprve 22 dnů, zvolilo ho všech 296 přítomných poslanců ve veřejné volbě.

Vedení Sokola připravilo již na jaře jasné pokyny, jak se v průvodu zachovat před hlavou státu. Po výměně prezidenta ale zapůsobily spíš jako návod, co se udělat nemá, aby bylo všem jasné, že sokolové úctu Gottwaldovi nevyjadřují.

Podle svědectví Provazníkové vlajkonoši nesklonili prapory před čestnou tribunou, ale až před čestným hrobem neznámého vojína, který se tehdy nacházel také na Staroměstském náměstí. Pochodující sokolové sklonili či odvrátili hlavu a před Gottwaldem kráčeli potichu, zatímco před příchodem před čestnou tribunu a za ní provolávali slávu Benešovi. Nelze říct, že to byla jednotná reakce, ale byla příliš silná a příliš jednoznačná, aby ji komunisté přehlédli. Tím spíš, že ji přehlédnout rozhodně nechtěli. Během tří dní odsoudil události ústřední výbor KSČ a požadoval důkladnou očistu Sokola, stejná výzva zazněla na zasedání vlády.

Zničující odpověď ale nebyla okamžitá, ačkoli hned během samotného průvodu příslušníci SNB (a StB) zadrželi na 200 účastníků a na severní Moravě došlo v srpnu k trestnímu řízení s několika členy župního vedení – ti však byli za "rušení obecného míru" odsouzeni "jen" k podmíněným trestům vězení v délce několika týdnů. Likvidace Sokola probíhala postupně a nepřímou cestou. Kupříkladu náčelnice Marie Provazníková ještě mohla ve své funkci odcestovat jako vedoucí družstva gymnastek na olympijské hry do Londýna. Gymnastky tam získaly zlato, Provazníková se s nimi už nevrátila a přes Británii emigrovala do Spojených států.

Její předpověď, že Sokol zanikne, se naplnila. Zatímco byli ve velkém ze Sokola vylučováni neposlušní členové (do listopadu jich skončilo více než 11 tisíc), obdobnou měrou do něj naopak vstupovali politicky prověření odboráři nebo vojáci. Sokol s převlečeným kabátem měl přežít. Nejprve se stal nástrojem ke sjednocení – rozuměj zglajchšaltování do té doby velmi rozmanité – československé tělovýchovy. A následně v roce 1952 byl novým zákonem zcela zatlačen do pozadí, do role organizace starající se o tělovýchovu na venkově, a tak fakticky zanikl.

Pokus o obnovu v roce 1968 byl udušen sovětskými tanky již v počátku, a tak s pomocí exilových sokolských organizací vstal Sokol z popela až v roce 1990.