Od emigrace k památnému finále - 11 let, která změnila Navrátilovou a ženský tenis

Finálový duel Poháru federace v roce 1986 mezi Československem a Spojenými státy byl v mnoha ohledech surreálná záležitost. Dlouho se nevědělo, jestli se bude vůbec hrát v Praze, a pokud ano, zdali se tu objeví i Martina Navrátilová. Účast české rodačky si ale nakonec Američané vymínili. "Když chtěli mít finále Poháru federace v Československu, museli mě pustit hrát. To byla podmínka," popisuje zpětně Navrátilová.

Americká sestava byla v té době naprostým tenisovým dream teamem - a nejspíš by byla i bez Navrátilové. V Československu se nepředstavila pouze ona, ale i její dlouholetá rivalka a přítelkyně Chris Evertová Lloydová, držitelka 18 grandslamů. Ve čtyřhře navíc Navrátilová tvořila prakticky nepřekonatelný tandem s Pam Shriverovou, s níž vyhrála 21 grandslamů. Shriverová ale válela i v dvouhře a v době finále figurovala na 6. místě žebříčku WTA.

Duel s Československem byl přesto nejdříve velmi těsný. Evertová Lloydová přetlačila Helenu Sukovou sice ve dvou setech, potřebovala k tomu však až sedmý gem a zkrácenou hru. Hned poté už ale přišel na řadu souboj jedniček, ve kterém Navrátilová zdolala Hanu Mandlíkovou 7:5 a 6:1 a získala pro Američanky rozhodující bod. Právě tady se odrazil i rozměr střetnutí, který zdaleka nebyl pouze sportovní. Každý úspěšný míček Navrátilové kvitovala zaplněná Štvanice, která aplaudovala i při závěrečné děkovné řeči české rodačky.

"Lidi to prožívali asi ještě víc kvůli tomu, že to byl komunistický stát. Kdyby už to bylo o čtyři roky později nebo kdyby už Československo bylo demokratické, bylo by to trošku jiné," soudí Navrátilová. "A možná i proto, že se nesměli radovat, tak se z toho radovali ještě víc. Dali jsme facku systému."

Teenager s cheesburgery a náhrdelníky

Tu přitom Navrátilová uštědřila komunistickému režimu už o jedenáct let dříve. Protože jako spousta jiných tenistů a tenistek nesměla startovat v USA, kde se odehrávala většina velkých turnajů, rozhodla se emigrovat. Prakticky ihned nato byla zbavena československého občanství a trvalo jí šest let, než získala americké.

Politické překážky ale nebyly jediné, které tehdy devatenáctileté tenistce znesnadňovaly cestu za vrcholem. Problémem byl i přístup Navrátilové, který z dnešního hlediska rozhodně nepřipomínal život profesionálního sportovce. "Martina přijela ještě jako teenager do svobodné země a nevěděla, jak se vypořádat s tou svobodou. Byla doslova jako dítko v cukrárně. Měla spoustu peněz a všude byla spousta zábavy, jídla, aut, oblečení, šperků," shodují se komentátor Fox Sports Skip Bayless a autor tenistčiny biografie George Becsey.

"Byla tak upřímná, nevšímavá a naivní - musela jsem se jenom smát," vzpomíná Chris Evertová Lloydová, v té době nejlepší přítelkyně Navrátilové. Ve čtyhře ovládly Wimbledon v roce 1976, trávily čas na trénincích i mimo ně, spolu chodily i na rande s příteli. "V paměti mi z té doby utkvěla jedna vzpomínka - jedla cheeseburger v McDonald's a celý hrudník měla ověšený spoustou šperků. Musela jsem se smát, najednou byla zamerikanizovaná!"

(Ochablé) přátelství a rivalita s Evertovou

Už v té době, s koncem kariéry Billie Jean Kingové, ale nastupovala i velká éra obou mladých tenistek. Do roku 1980 si Navrátilová připsala dva vítězné Wimbledony, navrch ale měla zcela jednoznačně Evertová. "Chris se orientovala podle toho, jak jsem vypadala a chovala jsem se, o čemž jsem tehdy neměla ponětí," vypráví Navrátilová. "Když jsem v šatně byla zticha, věděla, že jsem nervózní, takže na mě byla připravená. Ale když jsem byla přátelská a komunikativní, věděla, že byla v problémech."

Evertová si uvědomovala sílu, která v Navrátilové dřímá. Rodačka z Řevnic ale svůj potenciál stále nebyla schopna uplatnit. Zlom přišel až v létě 1981, kdy začala spolupracovat s kondiční trenérkou Nancy Liebermanovou. "Její největší přínos byl v tom, že jsem si uvědomila, že jsem promrhávala svůj talent," uznává dnes Navrátilová.

"Když jsem ji poprvé viděla, jen jsem vytřeštila oči a naprosto bezelstně jsem jí řekla: 'Nechápu, že takhle trénuješ. Měla bys být fakt dobrá, ale přitom vůbec neděláš na tom, na čem bys měla'," popisuje svůj první kontakt s tréninkovým režimem Navrátilové Liebermannová. A koučka začala s tvrdým tréninkem, který z Navrátilové udělal dominantní hráčku osmdesátých let. "Plakala, až se na nás lidi okolo dívali, co to s ní dělám," vzpomíná Liebermanová.

Horší verze McEnroea

Navrátilová se každopádně dostala za hranice tehdejšího standardu ženského tenisu. Zapracovala na svém fyzickém fondu, který dokázala uplatnit zcela fenomenálním způsobem. Do té doby nemyslitelné vystouplé žíly na ženské sportovkyni byly u Navrátilové symbolické a inspirovaly řadu mladších následovnic. Svým emocionálním a otevřeným přístupem mnohým připomínala Joea McEnroea, který o ní - s poněkud povýšenou bohorovností - prohlásil, že "byla mojí horší verzí."

Velká součást přípravy Liebermanové byla ale i psychická. Navrátilovou se snažila dostat až na samotný vrchol jejích schopností, což obnášelo i dostat ze sebe vše proti své nejlepší přítelkyni. Nejdříve se Navrátilová její taktice bránila instinktivně ("Měla jsem na Chris připravených spoustu drilů v tréninku. Tehdy jsem si ji dokázala představit jako nepřítelkyni, ale ne v zápase, protože na to byla až moc dobrá kamarádka") - až do té míry, kdy nechávala Evertovou vyhrát pár gemů, aby jí neublížila. Zanedlouho se už ale neustálé připomínky Liebermanové dostaly Navrátilové pod kůži, kvůli čemuž i její přátelství s Evertovou značně ochablo.

Rivalitu s Evertovou dotvářela i diametrálně odlišná image obou tenistek. Na veřejnost začaly prosakovávat zprávy o milostném partnerství Navrátilové s Liebermanovou a homosexuální orientaci tenistky. Ta přitom o své sexuální preferenci prakticky nesměla hovořit až do té doby, než obdržela americké občanství, aby si při procesu jeho získávání neuškodila.

Holka odvedle a správná občanka zeměkoule

Proti sobě nicméně v očích veřejnosti podle Navrátilové stály dva archetypy - blonďatá "holka odvedle" s femininním pojetím tenisu a maskulinnější lesbička původem z východního bloku. Nehostinná nálada vůči Navrátilové se odrážela jak mediálně - v novinách se pravidelně objevovaly její fotky se zaťatým obličejem, které jí neměly lichotit -, tak finančně. Ze sponzorských smluv Navrátilová vydělávala mnohem méně než Evertová.

"Tím, že jsem byla homosexuálka, tak jsem se v Americe necítila doma," popisuje Navrátilová. "Buď už jsem nebyla Češka, nebo jsem ještě nebyla Američanka. A když už jsem byla Američanka, tak jsem zase byla gay. Takže pořád mi někdo nefandil."

V polovině 80. let každopádně Navrátilová jen těžko hledala konkurenci - mezi červnem 1982 a srpnem 1987 nefigurovala na vrcholu žebříčku WTA pouhých 22 týdnů z 270. S osmnácti grandslamovými tituly jsou na tom v historických tabulkách nakonec jak Navrátilová, tak Evertová stejně.

Své osobní zázemí v USA našla Navrátilová až na začátku 90. let. "Až v roce 1993, když proběhl March on Washington a byl tam až milion 'nás', gayů, jsem se poprvé cítila, že mi tam všichni fandí," vzpomíná. "Všichni tleskali, všichni byli nadšení, že jsem tam byla. To jsem opravdu poprvé cítila, že sem patřím a jsem správná Američanka. Správná občanka nejenom Ameriky, ale i zeměkoule."