Prskavec: Když zvládnu nervy na startu olympijského závodu, tak to je to, proč ten sport dělám

Máte zlato z olympiády, vyhrál jste Světový pohár, ale na mistrovství světa vám to nevyšlo – mohla to být absolutně snová sezona, takhle je to „jen“ sezona snů... ale asi pořád nejlepší, ne?

"Určitě ano. Já to mistrovství světa vnímám tak, že mi nevyšlo. Ale na druhou stranu jsem tam prostě neměl tu výhodu, kterou mám proti ostatním normálně, protože jsem nedal tréninku tolik jako jindy. Jestli třetinu, tak to bylo hodně. Ten čas nebyl a do Bratislavy jsem jel s tím, že jsem na to psychicky dobře, ale fyzicky rozhodně ne. A to se tam nakonec i projevilo a myslím si, že by vlastně bylo i trochu nefér, kdybych tu medaili na úkor závodníků, kteří na to trénovali celou sezonu získal."

Vyhrál jste už všechno, co se vyhrát dalo – hledá se vám teď hůř motivace, třeba při menších závodech?

"Na menších závodech jsem měl vždycky trochu problém se zkoncentrovat, ale myslím si, že v posledních letech jsem i tohle dokázal překonat. Ale moje motivace pramení nejvíc z toho, že mě ten sport zkrátka baví a užívám si ho. Pokud to půjde takhle dál a bude mě to naplňovat a i rodina bude ochotná se mnou cestovat po závodech, protože to je pro mě důležité. Kdybych měl všechen ten čas kolem závodů trávit bez nich, tak bych tomu nemohl dávat to maximum a byl bych hlavou někde jinde. Takže pokud všechno půjde, tak jak to jde do teď, tak ta motivace přijde sama."

A teď zase z druhé strany. Jak moc je náročné na psychiku, že jste nejlepší na světě a čeká se od vás pořád jenom vítězství. Když jsem vás sledoval v Tokiu na startu ve finále, tak jsem vám to vůbec nezáviděl.

"Já jsem si to v tu chvíli taky nezáviděl. Na jednu stranu je to nejtěžší, protože jsem se dostal do pozice světové jedničky, jsem mistr světa. Na startu na olympiádě jsem jel jako ten úplně poslední, od něhož nikdo neočekává nic jiného, než výhru. Ale o to větší je to výzva a člověk takových dnů, kdy na něj všichni koukají a čekají, co předvede, moc nezažije. A to je trochu i ten sen – zvládnout takové psychické vypětí. Takže na jednu stranu je to těžké, ale když to dokážete převrátit na tu druhou stranu, tak to je ten okamžik, proč vlastně vrcholoví sportovci ten sport dělají."

Jak jste zvládl hektické období po olympiádě, kdy chtějí mít všichni rozhovor s olympijským vítězem, sponzoři za své peníze část slávy pro své firmy a kde kdo se chce objevit v přítomnosti olympijského vítěze?

"Upřímně, to období pořád ještě neskončilo a je to dost náročné. Už se těším až příští týden začnu trénovat na novou sezonu, fakt se toho nemůžu dočkat. Strašně se těším na vodu a na ten režim. Pro mě je destruktivní, když jednou musím vstát v sedm ráno a podruhé jdu spát o půlnoci. To mě to rozbije na další týden dopředu, a to se teď přesně dělo. Takže už zase budu mít trénink od devíti a bude to tak standardní a budu se moci koncentrovat na ten svůj sport a doma budu mít čas na rodinu."

Když jsme spolu před časem mluvili, tak jste říkal, že na tom nejste jako ty největší sportovní hvězdy a když jdete po Praze, tak vás moc lidí nepozná – to se teď už asi změnilo?

"No, sám jsem tomu nevěřil, ale trošku se to změnilo (smích). Ale třeba včera jsem byl nakupovat a nikdo mě nezastavil, takže pohoda."

Žijeme v covidové době, což úplně nelícuje s vodáckým prostředím, které je tradičně přátelské a lidé mají k sobě blízko. Poznamenal nějak covid vztahy v loděnicích, v nichž se pohybujete?

"Já věřím, že ne. Tím, že jsme venkovní sport, tak to nějakým způsobem pořád běželo i když toho bylo méně. A letos už jsem cítil, že se to nějakým způsobem vrací do normálu i třeba v těch žákovských soutěžích, což bylo vidět i když jsem se byl podívat na mistrovství republiky u nás v Brandýse. Ta parta je tam pořád skvělá jako vždycky."