Zemřel Martin Vait, autor myšlenky Fokus podcastů a člověk, pro kterého sport nebyl jen sportem

Jsou některé okamžiky, které vám rozdělí život na "před a potom". V Martinově případě to bylo tehdy, když se dozvěděl, že je vážně nemocný. V mém, když mi to o několik dnů později řekl. Myslel jsem si, že se někde musela stát chyba, že třiatřicetiletý člověk přece najednou nemůže být hozený do takové situace. Že se to nemůže přihodit člověku s mladou rodinou, který má tolik toho, pro co žít. Že se to nemůže stát někomu, na kom mi tak záleží a koho znám skoro dvacet let.

Seznámili jsme se v době, kdy jsme oba ještě byli na gymnáziu. Brzy jsem věděl, že v něm mám kamaráda na celý život. Obráželi jsme spolu hudební festivaly, vydávali vlastní časopis, chodili si kopat na hřiště, bydleli jsme spolu. Později jsem byl u toho, když se Martin vydal na svou sportovně novinářskou dráhu. Dokonce si pamatuji přesný den a místo – bylo před Vánocemi, 18. prosince 2011, právě zemřel Václav Havel. Šli jsme mu na Václavské náměstí zapálit svíčku a poté jsme se v dnes již neexistující Čítárně Unijazzu v Jindřišské seznámili s Michalem, redaktorem sportovního webu České televize.

Martin už tehdy vynikal svými fotbalovými znalostmi, do značné míry vypilované hodinami a hodinami strávenými vymýšlením taktiky ve hře Football Manager 2011. Když se o několik měsíců později rozšiřoval tým ČT před tehdejším mistrovstvím Evropy v Polsku a na Ukrajině, byl Martin přijat. Já jsem ho, jako tolikrát v životě, následoval. Brzy jsem již dělal noční směny během olympiády v Londýně.

Byli jsme (Martin, já a Pavel Jahoda, současný mluvčí Ligové fotbalové asociace) plní energie, nadšení, odhodlání. Jen já jsem zjistil, že ani jednomu ve fotbalu nestačím, a začal jsem se věnovat jiným sportům. Oni vytrvali a snažili se – zpravidla v provizorních podmínkách – dělat svou práci tak poctivě, jak to jen šlo. Martin si na poctivosti zakládal. Věci dělal naplno a pořádně, do detailu.

Jako člověk odchovaný spousty let poslouchání britských podcastů Arsecast a Football Weekly byl také hlavním motorem myšlenky začít se sportovním podcastem i u nás. Dnes se to může zdát zvláštní, ale tenkrát slovo "podcast" v Česku znal jen málokdo. Neznalo jej ani naše tehdejší vedení z divize Nová média. Diplomaticky bych měl říct, že k novému formátu přistupovali obezřetně.

Pravda je, že se Martin, Pavel a Ondřejové Nováček a Erban dočkali pořádné haldy klacků pod nohy. Pilotní díl Fotbal fokus podcastu (ten název vymyslel právě Martin) společně nahráli na začátku června 2013, hostem byl tehdejší novinář Deníku Sport Michal Petrák. Natáčeli na chodbě na diktafon, nic jako podcastové studio totiž tenkrát neexistovalo. Posluchači ale výsledek nikdy neslyšeli. Prý šlo o divný formát, který přece nikoho nezajímá. Díl nikdy nevyšel.

Posluchači se tak "oficiálního" začátku FFP dočkali až o plné tři roky později – 10. června 2016. Tehdy startovalo "francouzské" Euro, rozhodně tak bylo o čem mluvit. Podcasty se během těch tří let rozšířily, a to i v České republice. Ten formát se chytl. Na webu ČT jsme začali točit i o dalších sportech – o hokeji, cyklistice, později i o americkém fotbale nebo basketbalu. Bylo to zábavné, hravé, posluchače to (snad) bavilo.

Martin se, coby člověk milující diskutování a fotbal, stával "na scéně" známějším a známějším. Vedle práce vystudoval politologii a měl tak velký nejen sportovní rozhled. Právě tohle jej také dovedlo k jeho zálibě v propojování sportu a politiky. Dokázal najít pojítka tam, kde to druhého (tím jsem byl zpravidla já) ani nenapadlo. Někdy nebylo jednoduché s ním držet krok, ale bez výjimky šlo o naprosto fascinující jízdu. 

Při sledování těch jeho rozvětvených souvětí a myšlenkových konstrukcí bylo snadné zapomenout, že se za tím vším skrývá velmi citlivý a skrznaskrz hodný člověk, který si věci bral možná příliš blízko k srdci. My, kteří jsme ho znali dobře, jsme to ale věděli a vážili jsme si ho pro to. Nespočítám, kolikrát mi zcela nesobecky pomohl, kolikrát se zajímal, i když by mu nikdo nemohl vyčítat, kdyby tak neučinil. Měli jsme své neshody, ale vždycky jsem věděl, že na tom nesejde – že náš vztah je tak pevný, že jej nějaké poryvy nemohou rozházet.

V roce 2018 se rozhodl pokračovat dál, změnil dres a přestoupil do Deníku Sport (iSport.cz) coby vedoucí tamního video oddělení. Spousta fotbalových fanoušků jej určitě začala pořádně vnímat až tam – v roli moderátora pořadů, komentátora fotbalového dění, jen zřídka i jako autora komentářů a blogů (což jej mrzelo, sám se pořád nejraději viděl jako píšící novinář – jeho dlouholetá ambice napsat knihu o historii domácího fotbalu už bohužel zůstane nenaplněná). 

Byl jsem rád, že naše přátelství pokračovalo, byť jsme se vídali méně. Pořád jsme ale dělali věci společně – především podcast Tribuna na Radiu Wave, který se za pět let existence přehoupl přes 200 dílů. Parťákem nám byl Vojtěch Ondráček, další z těch, který tušil, že sport nejsou jen branky, body a vteřiny. Skoro by se to dalo otočit. Brankami, body a vteřinami ten pravý příběh teprve začíná.

Martin o tom byl napevno přesvědčený. Natáčel rozhovory s politology, historiky, architekty, rappery, aktivisty nebo byznysmeny. Bavil se s kýmkoliv, kdo mu přišel zajímavý. Mnohdy musel snášet kritiku – to když se veřejně zastal něčeho, co mu přišlo důležité. Ve věku toxických sociálních sítí to často bylo zahrávání si s vlastním psychickým zdravím, ale Martin si nemohl pomoct. Nesnášel, když se někomu křivdilo, když si silnější dovoloval na slabšího. Ve zdravé společnosti by to měla být samozřejmost, ale realita je často jiná.

S Tomášem Kučerou a naším dobrým kamarádem Zdenkem Tomáškem natočili sérii V zóně, na české poměry zcela senzační věc, která konkurenci utekla o několik koňských délek. Stále více se věnoval i hokeji, byť ten pro něj zůstával spíše nostalgickou vzpomínkou na dětství strávené čtením výsledků a tabulek zámořské NHL. Chtěl do něj ale proniknout více, a to ve své nové roli vedoucího sportovního oddělení Seznam Zpráv. Měl spoustu plánů a konečně i možností, jak s věcmi pohnout tak, jak si vždycky představoval. Hrozně jsem se těšil na to, co vymyslí. Z mého okolí vím, že jsem nebyl sám. Když jsem za ním byl v nemocnici, stále se snažil pracovat. Byl pořád plný energie – takový, jakého jsem ho znal.

Naším předposledním společným projektem byla podcastová série Olympijský mýtus, se kterou se Martin vrátil na palubu České televize. V osmi dílech jsme se podívali na největší sportovní akci optikou nikoliv medailových součtů. Zajímalo nás, proč se olympiáda stala takovým kolosem. Chtěli jsme se dostat pod její pokličku a snad se nám to podařilo. Pro mě osobně, a jsem pevně přesvědčený o tom, že Martin to cítil stejně, ale nakonec všechna ta práce byla jen záminkou, jak spolu strávit víc času. Jsem mu za to hrozně vděčný.

Na podzim loňského roku jsme v triu s Martinem a Zdenkem začali připravovat novou podcastovou sérii. Jejím tématem je Závod míru, cyklistická internacionální legenda, jejíž historie je sportem i politikou plná. Martin jí už neuslyší, ale věřím, že se nám ji podaří dokončit tak, aby se za nás nemusel stydět. A že z ní bude vyzařovat všechen jeho vtip, rozhled a absolutní přátelství, které nám dával.

Poslední dny utíkám do vzpomínek na Martina, probírám se fotkami a zápisky. Několikrát jsem poslouchal, co říkal v rozhovoru s Martinem Minhou. Vysvětluje, proč se rozhodl věnovat právě české fotbalové lize. Odpověď může znít dušínovsky, ale znal jsem ho natolik, že vím, že to myslel zcela vážně a s největší pokorou. "Pokud možno, člověk chce žít v prostředí, ve kterém mu je dobře. To stejné platí i o fotbale. Záleželo mi na tom, že ve chvíli, kdy mám bydlet v Česku, aby prostředí kolem mě nestrádalo a třeba bylo lepší. A s tím se snažím přistupovat i k práci. Každý den se snažím dělat něco, co mi přijde přínosné a hodnotné nejen pro mě, ale i lidi okolo."

Martin Vait v úterý 13. května podlehl vážné nemoci. Slova docházejí, děkuju Ti za všechno.