Váňa: Koně musí dělat lidem radost
Praha – Josef Váňa se v neděli znovu postaví na start Velké pardubické. Už po čtyřiadvacáté. Legendární žokej a trenér pravidelně přitahuje k dostihovému dění pozornost lidí, které jinak nechávají závody plnokrevných koní chladnými. Krátce před 120. Velkou pardubickou proto přijal pozvání do diskusního pořadu ČT4 Na slovíčko, kde zavzpomínal nejen na své začátky v dostihovém sedle, ale zhodnotil i šance koní ve svém tréninku v letošní edici slavného dostihu.
"Odmalička jsem měl rád všechno, co má čtyři nohy – abych na tom mohl jezdit. Koně mi učarovali už v dětství, odmalička jsem chtěl být u nich. I když jsem měl životní cestu zdlouhavou a těžkou a byla období, kdy jsem u koní nebyl. Nakonec jsem se k nim ale vrátil a zůstalo to mým povolání. Jsem z těch šťastnějších lidí, kteří mají zaměstnání jako koníčka," přiblížil svůj vztah ke koním Váňa.
Předstartovní horečkou před dostihem roku ale Váňa netrpí. Jako trenér, jezdec, chovatel a šéf tréninkové centrály na ni ani nemá čas. Navíc měl prý vždycky dobrého koně, takže neměl obavy ani z Taxisu.
Do své první Velké pardubické vyrazil s polokrevným Paramonem, se kterým skončil druhý. "Díky tomu, že jsem si ho i sám trénoval, dával jsem mu koňské dávky jako sám sobě. Proto stíhal s plnokrevnými koňmi. Předem jsem byl přesvědčený, že Taxisův příkop přeskočí jako malinu," zavzpomínal Váňa na svou premiéru ve Velké pardubické v roce 1985.
Váňa bude nejstarším jezdcem na startu – 20. října oslaví 58. narozeniny. Bude tak měřit síly s žokeji zhruba o třicet let mladšími i se svým synem Josefem. Ten letos oslavil devatenáctiny. I kdyby letos Váňa senior vyhrál, stejně by se nestal nejstarším vítězem v historii Velké pardubické. Tím je amatér Vladimír Hejmovský, který dokázal vyhrát v 59 letech. Na překonání jeho rekordu si tak Váňa musí alespoň dva roky počkat.
Bez dostihů budeme chodit na koně jenom do zoo
S konáním Velké pardubické se tradičně objevují diskuse o bezpečnosti překážkových dostihů a týrání koní. Váňa má na toto téma jasný názor: "Kůň je tady proto, aby dělal sport. Protože jinak – např. v zemědělství – už jsou koně nevyužiti. Někdo musí koně donutit, aby sportoval co nejlíp, ať už drezuru, nebo parkur. Někdo ho musí natrénovat a jezdit ho tak, aby přeskočil ty největší skoky. V dostihovém sportu je to stejné. Občas se stane nějaký úraz, ale to je i v jiném sportu. Kdyby koně nebyli využíváni ve sportu, byli by jenom v zoologických zahradách. Koně tady musí být a dělat lidem radost."
Podobný názor má i dostihový komentátor České televize Marek Svačina. "I renomovaná veterinářka Jana Mezerová, která se zabývá právě koňmi, si koupila dva dostihové koně. Kůň má podle ní závodit a běhat dostihy. Snáz může přijít ke zranění v rekreačním ježdění. Lékařka, která sama zachraňuje a operuje koně, říká: Koně mají běhat dostihy," dokládá Svačina.
Žádná zábavná vyjížďka
Historie Velké pardubické sahá do roku 1874. Už prvních ročníků se účastnili jezdci a koně z Anglie a Německa, prvním českým vítězem byl až Ulrich Rosák s koněm Jour Fix v roce 1902. Po válce začali do Pardubic jezdit koně ze Sovětského svazu, Bulharska Maďarska či NDR. Od 90. let je konání nejtěžšího překážkového dostihu na profesionální úrovni srovnatelné s velkými dostihy ve Velké Británii či Francii.
Kromě organizační stránky došlo také k řadě změn v samotném dostihu. "Velká pardubická se strašně zrychlila. Navíc jsou striktní pravidla – jezdec nesmí po pádu v dostihu pokračovat. Není to už žádná dobrodružná honební jízda," vypráví Svačina.
Nejslavnější český dostih se také stále zrychluje. Dlouho se čekalo, až někdo pokoří 10 minut. Povedlo se to právě Josefu Váňovi se Železníkem v roce 1987. Současný rekord drží klisna Sixteen, která v roce 2008 prolomila dokonce 9minutovou hranici.
