Teplota -50, vlci a jiné extrémy. Usnul jsem i za chůze, řekl Francke po závodě na Yukonu

Na Yukon Arctic Ultra se letos vydal už potřetí. Poprvé si zvolil jako začátečník "pouze" 160kilometrovou trať, kterou i přes velké puchýře došel. Následně se rozhodl dát si plnou vzdálenost, jenže po 500 kilometrech musel kvůli zdravotním potížím vzdát. Při třetí návštěvě Kanady už ale Jan Frankce bitvu s podnikem, který je označován za nejchladnější a nejdrsnější, zvládl. Do cíle v Dawsonu dorazil dokonce těsně za stupni vítězů.

"Byl to neskutečný pocit. Ale čtvrté místo jsem vůbec neřešil. Byl jsem z něj hodně překvapený, protože jsem myslel, že budu kolem osmé pozice. Umístění je tam bonus pro vás, jelikož v cíli nic nedostanete. Nečekají tam na vás žádné ovace. Děláte to pro sebe," prozradil český dobrodruh.

Francke není v českém sportu úplně neznámým jménem. Dříve reprezentoval v triatlonu, ale jeho orientace se posléze změnila na dlouhé běhy a následně i na extrémní závody jako je Yukon Artic Ultra, jehož 700kilometrová verze se koná jen jednou za dva roky.

O tom, že tento podnik je jen pro skutečně velké odvážlivce, svědčí podmínky a pravidla, s nimiž účastníci musí bojovat. Na zdolání 700 kilometrů mají 13 dní. Mohou jít, běžet nebo používat snow bike. Zimní divočinu Yukonu, v níž jsou vlci i jiná zvěř a teplota občas spadne i k -60 stupňům, ale zdolávají sami bez podpory. Vše potřebné si vezou na saních a spí ve sněhu v bivacích.

Ztráta omrzlých prstů či nosu? Každoroční klasika

Francke, jenž už patří na Yukonu mezi ty zkušenější, přesně takové podmínky zažil i letos a extrémní trasu se mu podařilo zdolat i díky celé řadě drobností, jež se během let naučil. Třeba běh ve sněhem pokryté krajině využívá jen minimálně. 

"Využívám především rychlé chůze. Kvůli změně rytmu si sice občas zaběhnu, ale představa běhat to celé je nereálná. Jdete jenom po sněhu, který je měkký. To bych skončil hodně brzy," uznal český závodník. 

Dalo by se čekat, že do podobných podmínek půjdou závodníci v oblečení a botech, které jsou přizpůsobeny takovému prostředí. Pravdou ale je, že Francke trasu absolvuje v letních běžeckých botech, které má navíc o 3 čísla větší.

"Je tam trik, že musíte mít větší boty. Noha vám totiž opuchne a je potřeba mít prostor minimálně číslo a půl, jelikož se noha zvětší a topí. Musí se tam udělat takové mikroklima a pak to funguje. Když zastavíte, musíte mít speciální návleky přes boty, který jsou teplé a těžké," popsal.

Důležité také je, aby se závodník příliš neoblékl, jelikož by mu hrozily omrzliny a tedy i brzký konec nadějí. "Člověk musí jít nalehko. Jakmile se totiž začnete potit a zastavíte, tak to hned zmrzne. Máte na sobě krustu a to je nejlepší cesta k omrzlinám nebo konci. Ze začátku vám musí být zima a pak se zahřejete. Když zastavíte, dáte na sebe teplou péřovku, kterou máte na saních," řekl Francke.

Právě omrzliny a puchýře jsou jedním z nejčastějších důvodů odstoupení závodníků. Na Yukon Artic Ultra tak není nijak neobvyklé, že někteří přijdou i o prsty na nohou či rukou nebo o část nosu.

"Je potřeba být zkušený. Jakmile cítíte třeba začínající puchýř, je to nutné řešit. Spousta závodníků se začínajícími puchýři jdou, jdou a jdou a pak musí skončit. A omrzliny jsou každoroční problém. Já naštěstí na to nejsem nachýlný," uznal Francke.

Vznik omrzlin není nijak překvapivý. Průměrně během závodu vládne teplota kolem -20. V některých fázích ale panují tužší mrazy. V úvodu letošního ročníku museli účastníci bojovat s mínus čtyřicítkami. V takovém počasí už se nedá ani spát a jedinou možností, jak zůstat v teple, je jít stále kupředu.

Poněkud paradoxně však nižší teploty jsou pro Franckeho lepší než ty kolem nuly. "Počasí se tam extrémně mění. První čtyři dny jsme začínali na -40 přes noc. To se pak změnilo a v druhé půlce závodu byla přes den nula. To je ohromný výkyv. Sníh povolí, led povolí. Já jsem se i propadl po lýtka do vody. Pro mě je dokonce ta nula horší než těch -40. Pohyb po Yukonu ve vedru je totiž náročnější," přiznává s úsměvem extrémní sportovec.

Tramvaj jako halucinace a spánek při chůzi

Extrémní počasí, možnost omrzlin a puchýřů však jsou jen jedněmi z rizik kanadského závodu. Jelikož účastníci mají na 700kilometrovou trať jen 13 dní a v noci je bláznivé počasí, problémem je i spánek, jehož je minimum. Tradičně se tak dostavuje spánková deprivace.

"Kvůli tomu tak máte třeba halucinace nebo vidiny. Minule jsem měl dokonce sluchové halucinace a to už není příjemné. Slyšel jsem kolem sebe jezdit tramvaj, hučet včely nebo jak se lidi baví. Nedostatek spánku je špatná věc. Když je venku navíc -40 nebo -50, tak se moc o spánku navíc nedá mluvit. Bivakujete na sněhu, takže si jen lehnete, protože jste úplně unavení, abyste ve velké zimě mohl pokračovat," uznal.

Kvůli extrémnímu vyčerpání a nedostatku spánku se mu tak třeba stalo, že usnul během chůze. "Je to tak. Během závodu jsem pak nedostatek spánku dokonce dolaďoval. Vědomě jsem se snažil za chůze na rovných úsecích přejít do mikrospánku. Je to zvláštní, ale někdy to dost pomohlo," řekl Francke.

Při halucinacích a extrémní únavě není příliš dobrou zprávou ani to, že závodnící jsou v divoké přírodě naprosto osamoceni, což má podle českého dobrodruha své pro i proti. "Výborně si u toho vyčistíte hlavu. Uvědomíte si, co je pro vás důležité a co ne. Na druhou stranu, strašné je, že nejsme zvyklí být dlouho sami, kór někde v divočině. Hraje si to hodně s vaší myslí. Hlavně v noci, když okolo jsou vlci a vy nic nemůžete," konstatoval.

Bezpečnost či případnou ochranu proti vlkům si závodníci musí zajistit sami. Pomoc je totiž daleko. Kdyby se něco stalo a závodníci si zavolali o záchranu, ta v méně závažných případech může klidně přijít i za dva dny.

"Člověk musí být připraven, že tam jsou vlci. Dříve jsem měl jenom bivak, ale letos jsem si vezl i stan. Když cítite okolo vlky, tak v tom stanu je alespoň falešný pocit bezpečí," řekl Francke s tím, že někteří méně zkušení závodníci si dokonce berou zbraň. "Byl tam Mexičan, který byl hodně nezkušený a ten měl dokonce flintu. Pak jeden Ital měl třeba bič. Já žádnou zbraň neměl," nechal se slyšet.

Do výčtu náročnosti lze pak také zahrnout orientaci, která není úplně snadná. Účastníkům pomáhají stopy po psích spřeženích. Den před Yukon Arctic Ultra totiž startuje slavný závod Yukon Quest. Navíc každé 3 až 4 kilometry jsou kolíky, které ukazují směr. Ne vždy se však daří jít správně.

"Problém je, že na Yukonu je spoustu lovců, kteří používají sněžné skútry. Najednou je tak cesta doleva a vy nevíte, kam jít. Občas je to náročnější, ale nikdy jsem se neztratil. Byli tam však lidi, co si zašli půl dne, což vás psychicky dost zničí," popsal český dobrodruh.

Francke však všechny zmíněné nástrahy letos překonal na výbornou a v cíli v Dowsonu se mohl radovat z velkého úspěchu. Zároveň už také dostal nápad, co bude pro něj nová výzva. A půjde o další pořádný extrém.

"Příští zimu se v Laponsku konají závody na 900 kilometrů. To bych si chtěl zkusit," dodal s úsměvem.