Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Za oponou 58. Rally Šumava Klatovy

Jsem jako smrt, beru všechno, říká Kincl před obhajobou titulu v Oktagonu

Začínal s judem a přes box se dostal k MMA, kde se prosadil a ani s blížícími se pětatřicátinami zdaleka končit nehodlá. Naopak. Patrik Kincl po prosincovém zranění uspíšil obhajobu titulu ve střední váze organizace Oktagon. Nedávno ohlásil, že 2. března v Ostravě nastoupí proti držiteli dočasného titulu, polskému zápasníkovi Piotru Wawrzyniakovi. Urostlý chlapík vděčí MMA za hodně, když se dostal i do vězení a tam si uvědomil, že takhle žít nechce. Tvrdý sport a tvrdý přístup mu pomohl k návratu.

Slavící Patrik Kincl
zdroj: Twitter Oktagon MMA

Jak jste na tom po docela vážném zranění?

Cítím se dobře. Tkáně už by měly být zhojené. Mám jen ještě trochu strach z tvrdších sparingů, abych na to oko nedostal. Ale jsem ve fázi, kdy by to mělo být zahojené a víc času mi už nepomůže. Až ukáže zápas, jestli to bude držet, nebo ne.

A co na to říkají lékaři?

Pochopil jsem to tak, že ty kosti mi už nesrostou – to bych musel jít na operaci a dali by mi pod to titanovou destičku. Ale vzhledem k bojovému sportu, který dělám, mi to úplně nedoporučovali. Kdyby totiž potom přišel stejný úder, tak by to oko nemělo kam uhnout, takže větší nebezpečí by mi hrozilo s operací.

Dost nečekaně jste se rozhodl po zlomenině očnice nastoupit do oktagonu už začátkem března v Ostravě. Většina lidí čekala, že se objevíte až v červnu v Edenu, kde by to bylo s plnou parádou. Už jste to nemohl vydržet?

Já jsem byl ve finálové přípravě na prosincový zápas a tam jsem měl třeba týden volno a pak už jsem zase chodil trénovat. Je to dlouhé, pro hlavu, pro disciplínu. Chtěl jsem už do zápasu, jsem trošku nedočkavý. A musím zaklepat, že zatím mi to vždycky vycházelo. Když jsem měl nějaké zranění, začal jsem brzy trénovat a dalo se mi to vždycky dohromady. I proto jsem to vzal takhle narychlo.

A ještě k tomu v Ostravě bude mít váš polský soupeř asi víc fanoušků, než by měl v Praze. Hraje to taky nějakou roli, když už jste v oktagonu, vnímáte to?

Snažím se od toho odstřihávat. Když jdu do klece, tak už se soustředím jenom na sebe. Vizualizuju si ten zápas a jeho průběh. Ale v určitých momentech, když se třeba nedaří, tak vnímáte, jak hala bouří. Když soupeře hodíte nebo on vás, něco se povede, nebo naopak, tak to vnímáte a může vás to hnát dopředu.

Čeká vás Polák Piotr Wawrzyniak, který v zápase o prozatímní titul porazil Slováka Čepa, proti němuž jste měl nastoupit vy, ale zranil jste se. Kdo je pro vás nepříjemnější soupeř – Polák, nebo Čepo?

Oba mi přijdou v postoji podobní, až se mi chce říct stejní. Ale Polák má víc zkušeností s wrestlingem, má černý pásek v judu. Hodně to judo využívá na hody a má skvělou poziční práci na zemi, takže mi přijde o něco komplexnější.

Věříte si na něho? Bez toho by to asi nešlo...

Samozřejmě, tady se žádné pochyby nepřipouštějí. Když tam jdete, tak si musíte věřit na každého.

Máte nějaké soupeře, s nimiž byste šel zápasit radši, a ty, s nimiž to je naopak?

Ne. Já jsem jako smrt, beru všechno.

Příprava je asi v plném proudu...

Teď je to náročné. Většinu času trávím v gymu nebo doma. V gymu jsou to dvou- až třífázové tréninky, do toho přísná dieta, protože ten zápas je narychlo, tak se to musí všechno oříznout na maximum a všechno je jen koncentrace na přípravu na ten zápas.

Kolik času strávíte u videa sledováním soupeřových zápasů?

V poslední době jsem úplně upustil od takových detailních rozborů, ale Poláka mám nakoukaného, znám jeho silné stránky i ty slabé, na nichž stavím svůj game plán. Ale že bych na něj ještě teď nějak koukal, to ne. Ještě o víkendu mám v plánu si sepsat víc poznámek, nakoukat to. Ale mám problém, že se k tomu dostanu až večer po tréninku, nahecuje mě to a špatně se mi usíná. Takže si to musím naplánovat na dopoledne, nejlépe před tréninkem. Ale hlavně se musím soustředit sám na sebe. Něčím ho překvapit, vycházet ze svých zažitých věcí, ale vymyslet něco, jak trochu změnit svůj styl. Abych nebyl po těch předchozích fightech tak čitelný.

Titul jste obhájil s Karlosem Vémolou, s nímž nemáte zrovna přátelský vztah. Ovlivňuje vztah k soupeři nějak vaše nasazení v zápase? Když je to kamarád, tak si třeba rozmyslíte, jestli ho na zemi trefíte loktem do obličeje? Nebo je vám v kleci už jedno, proti komu stojíte?

Ne. Je to jiné. Když je člověk s tím soupeřem v pohodě a jdou tam jako dva sportovci, tak je to jiné, než když jsem šel třeba obhájit titul proti Vémolovi. To je ale třeba i při hokeji, tam jsou také mančafty, které se nemají rády, a naopak

Člověk, který nikdy v oktagonu nestál, těžko pochopí, co tam bojovníky táhne, ale vám tenhle tvrdý sport pomohl i v životě, když jste byl i ve vězení. V čem je síla MMA?

Je to přesně v názvu mojí nové knihy: MMA mi zachránilo život. Tak za tím si stojím do posledního písmenka. Ten sport mě vždycky bavil, ale dřív, před těmi mými problémy, jsem to neměl postavené na takové profi bázi, jako je to teď. Ten sport mi dal disciplínu, zároveň musím říct, že jsem v uvozovkách v takovém vězení, v němž se soustředím na trénování a na rodinu. A na další věci okolo, třeba koníčky, už není čas. Je to můj život a celá rodina se tomu zápasení a přípravám na něj přizpůsobila. Profesionální sport i MMA se nespojuje s alkoholem, takže jsem už přes deset let abstinent, jím zdravě. Dalo mi to tyhle mantinely a život podřizuju sportu.

Takže se dá říct, že třeba bojovník Růžička, který nedávno zbil člověka na ulici a teď byl za to odsouzený, je spíš výjimka?

Já se už považuju za pamětníka, takže můžu říct, že dřív takové excesy jako ten Růžičkův byly celkem běžné. Ale tím, jak se to zprofesionalizovalo a tahají se sem zahraniční bojovníci, tak si ti kluci uvědomili, že jestli chtějí být úspěšní, musejí něco obětovat. A to jsou ty noční životy, večírky, kde teče alkohol proudem, protože to je pak kousek k nějakému průšvihu. Takže to vnímám tak, že Růžička je spíš výjimka.

Jaké je vlastně prostředí kolem MMA třeba u nás, velká parta, nebo spíš velká konkurence?

Od každého kousek. Na tréninku se vždycky rádi vidíme, ale chodíme se na trénink většinou prát – takže se seřežeme a nikdo nechce prohrát, chce být lepší než ten druhý. Ale skončí poslední kolo a zase jsme kamarádi jako před tréninkem. Povídáme si o osobních věcech i o tréninku. Třeba když jsem v zahraničí, tak se s těmi kluky neznám, ale na té top úrovni je každý hrozně ochotný. Zpočátku je cítit rivalita, ale když se v nějakém gymu zaběhnete, tak tam můžu přijít za kýmkoliv a zeptám se ho: jak jsi udělal tuhle techniku, tak mi každý rád poradí.

Takže se poperete a s koncem kola to končí a jste hned kamarádi?

Dost často. Ale třeba v prosinci, poslední sparingové kolo a chytl jsem to koleno a zlomilo mi očnici. V první chvíli jsem to samozřejmě ještě netušil, ale nebyl jsem úplně OK se stylem toho kolena. Takže jsme si to vyříkali, ale teď se na tréninku vidíme a jsme v pohodě. Zranění k tomu bohužel patří. Udělal jsem i já chybu, bral jsem to poslední kolo na lehkou váhu a podcenil jsem to. Tomu kamarádovi to nevyčítám. Na tréninku si s ním zase rád zaspáruju. Už ale budu opatrnější.

Třeba v NHL končí spousta hokejistů kariéru po několika otřesech mozku, ve vašem sportu je tenhle problém asi běžný...

Můj dobrý kamarád je hokejista Filip Hronek, který hraje za Vancouver, a tohle téma jsme s ním probírali. Překvapilo mě, kolik hokejistů má za sebou tři až pět otřesů mozku, což v hokeji není nic neobvyklého. A to u nás není, i když na to množství úderů na hlavu toho máme víc, ale těch tvrdých otřesů ne. I když třeba, když naposledy prohrál Karlos Vémola K. O., tak to byl těžký otřes mozku. Te je bez debat.

S Vémolou se moc nemusíte, ale jeho soupeř v chystané odvetě zápasu století v červnu v pražském Edenu, Attila Végh, řekl, že za to, kde je dnes MMA v Česku a na Slovensku i co se týče peněz pro zápasníky, do značné míry může právě Vémola. Co si o tom myslíte vy?

Já s tím nesouhlasím. Nikdy jsem neslyšel, že by lobboval za to, aby ostatní zápasníci dostávali víc peněz, vždycky to bylo čistě o něm. Proto já jako největší boom vnímám dobu, kdy tu ještě byla organizace XFM a začala přetahovat zápasníky Oktagonu. A tím se rapidně zvedly výplaty. XFM taky udělalo první galavečer v O2 areně, i když si do té doby všichni klepali na čelo, že MMA ji nikdy nemůže vyprodat. Povedlo se to. Takže já vnímám jako ten průlom boj mezi XFM a Oktagonem.

Podle Vémoly se tímhle sportem u nás a na Slovensku dohromady uživí zápasníci, kteří se dají spočítat maximálně na prstech dvou, spíš jedné ruky. Je to tak?

Asi ano. A to, když do toho zahrneme i sponzory. Těch lidí je fakt minimum.

Jak dlouho ještě chcete zápasit v kleci vy a máte vyděláno i na dobu, až odejdete do sportovního důchodu?

Myslel jsem na to a došel k tomu, že dokud mi bude držet zdraví a ten sport mě bude naplňovat, tak budu zápasit. A určitě to není tak, že bych po konci kariéry nemusel nic dělat a žil z toho, co jsem si vydělal. Ale MMA mi dá hodně znalostí, je to komplexní sport. Od tréninků přes výživu, doplňky stravy. My nemáme na tyhle věci celý tým trenérů, takže spousta kluků se v těchto oblastech vzdělává. Proto se to dá využít jako další krok a živit se trenéřinou. Už k tomu mám nakročeno a u nás v gymu pár kluků trénuju. A zajímali by mě i sportovci z jiných oblastí, protože i jim můžu předat řadu vyzkoušených a dobrých věcí.

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy

Nejčtenější články