Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
České ragby

1968: Triumf Čáslavské s tichým protestem udivil svět a naštval zdejší mocipány

Byla to velká sláva na olympijských hrách v Mexiku, když se tam gymnastka Věra Čáslavská vdala za běžce Josefa Odložila. Svatbu sledovalo padesát tisíc lidí. Sedminásobná vítězka, která měla ještě čtyři olympijská stříbra, tu v roce 1968 opět okouzlila svět. Bylo to po okupaci Československa spřátelenými armádami v čele se Sovětským svazem, proto měla o motivaci navíc. "Okupace nás všechny dostala do kolen, celý národ, a o to větší sílu jsem měla dokázat, že se nevzdáváme," řekla tehdy.

Věra Čáslavská / Věra 68
zdroj: ČT

Při vyhlášení vítězů po prostných, kdy se dělila o nejvyšší příčku s Larisou Petrikovovou ze SSSR, odvrátila hlavu od soupeřky a místo na stoupající vlajky hleděla do země. "Neměla jsem to promyšlené. Chtěla jsem ze stupňů vítězů poslat nějaký vzkaz. Věděla jsem, že Olympijská charta nedovoluje dělat žádná politická gesta. Mexičani upřednostnili naši hymnu, to byla vteřinka absolutního štěstí, pak přišly ty silné tóny sovětské hymny, kterou nám hráli i na začátek soustředění. Když jsem uslyšela ty tóny, tak jsem měla najednou husí kůži a odvrátila jsem ostentativně zrak od té jejich vlajky. Bylo to na hraně. Kdyby to bylo jen o trochu víc, Olympijský výbor mě mohl diskvalifikovat," vzpomínala jedna z největších hvězd světového sportu.

Je nám líto, video expirovalo.
Před 50 lety začaly OH v Mexiku, Čáslavská získala 6 medailí

Po návratu z Mexika ukončila sportovní kariéru, ale za svůj postoj upadla v nemilost vládnoucí garnitury. "Pěkně jsem si to odskákala," řekla už zesnulá gymnastka v rozhovoru pro časopis Reflex, co jí přinesl její tichý protest.

Přitom vzpomněla, že vlastně dlouho nevěděla, jestli vůbec do Mexika pojede. "Všechno se řešilo mezi Prahou a Moskvou. Už to vypadalo, že zůstaneme doma, ale pak si uvědomili, že kdyby to tak bylo, ještě víc by se umocnila hrůza okupace, což zase nechtěli. Brežněv nás pustil – a to byla chyba, protože jsem jim v Mexiku dala na frak. To byla moje morální motivace, protože okupace nás všechny dostala do kolen, celý národ, a o to větší sílu jsem měla dokázat, že se nevzdáváme. Vůbec si nedovedu představit, kdybych nad Ruskami v Mexiku nevyhrála…" řekla.

Toho roku byla zvolena sportovkyní roku, ale soudruzi v tehdejším Československu jí neodpustili, že si za svými názory stála. Podepsala také petici za odchod spřátelených vojsk – Dva tisíce slov. "Byla jsem předvolávána na ministerstvo vnitra, k vyšším představitelům i k prezidentu Husákovi. Ze začátku na mě šli po dobrém, pak mi vyhrožovali, že mě nikam ven nepustí a znepříjemní mi život," vybavovala si v pořadu Hyde park ČT.  

Přiznala, že po čase dokonce trochu zaváhala, protože se neustálé nervy odrážely i na jejím manželství. "Začali po dobrém, že bych měla dát interview do Rudého práva a že bude stačit, když jen mírně zmíním, že vstup vojsk byla bratrská pomoc. Tak jsme udělali rozhovor, ale když jej dal redaktor přečíst šéfredaktorovi, tak mu řekl, že se zbláznil, a roztrhal to. No, a měla jsem klid. Věděli, že to je konečná," vzpomněla statečná žena, která neměla lehký život. 

Své trable se rozhodla řešit v roce 1971, kdy se objednala až k prezidentu Svobodovi. "On se ale tomu setkání vyhnul," řekla, že od válečného hrdiny čekala víc statečnosti. Na přelomu sedmdesátých o osmdesátých let si Čáslavskou vyžádali Mexičané, aby u nich v zemi trénovala. Tuzemští mocipáni ji pustili, ale údajně až poté, co s tím souhlasili Sověti, a těm jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce zase Mexičané měli pohrozit, že v případě neuvolnění slavné gymnastky zastaví dodávky uhlí na Kubu.

Měla ze světa spoustu nabídek na exhibice. Mohla za milion dolarů hrát samu sebe v Hollywoodu, ale nebylo jí to povoleno, protože socialistický stát přece peníze od amerického producenta nepotřebuje. Nakonec v roce 1972 přijala práci uklízečky. "To mi po půlroce zakázali taky, protože se to dozvěděli novináři a v Německu o tom chtěli psát a vyfotit mě s hadrem. To se nelíbilo, protože by vypadalo divně, že se takhle stát stará o své sportovce. 

Když napsala knihu o své kariéře a životě – Cesta na vrchol, která vyšla v nakladatelství Mladá Fronta, bylo z ní v redakci vyškrtnuto sto stran. Když se ptala, co jim na nich vadilo, dozvěděla se oklikou, že nejvíc jim vadila ona sama. 

Lidi ji milovali nejen v Česku. Japonci ji brali za svou od her v roce 1964 v Tokiu, kde získala tři zlaté medaile. Později dostala od jednoho z tamních příznivců asi jako jediná žena na světě vůbec samurajský meč a japonský císař jí udělil vysoké státní vyznamenání - Řád vycházejícího slunce.

Hlavní zprávy

Nejčtenější články