Motivace v čase obav o život. I když byla poslední, afghánská uprchlice inspiruje

Její cesta inspiruje spoustu žen v podobných zemích. "Jsem na ni hrdá, stejně jako všichni členové týmu, a jsme rádi, že můžeme sledovat, jak závodí," říká Zahla Sarmatová, asistentka ředitele rozvoje ženské divize afghánské cyklistické federace. Pro ni je příběh Ali Zadaové zdrojem obrovské inspirace, i přesto, že kvůli lásce k cyklistice musela odejít z Afghánistánu.

I podle kapitánky tamního národního cyklistického týmu Rukšar Habibzaiové mrak nad ženskou cyklistikou v Afghánistánu dál tmavne. "Taliban, jehož moc znovu sílí, nikdy nedovolí ženám studovat, pracovat ani jezdit na kole. Nedovolí; prostě nás zastřelí," usmála se mrazivě.

Proto mladá cyklistka z exotické země poutá tolik pozornosti krajanek, které touží po jiném způsobu života, než jaký je v zemi zažitý. "Vidět ji jak závodí je emotivní, jsem na ni opravdu hrdá," popisuje své pocity jednadvacetiletá Sarmatová.

"Cyklistika mi dalo to, po čem jsem toužila. Naplnila moji duši," tvrdí Alí Zadaová s tím, že se do kola zamilovala v devíti letech. "Bylo to, jako kdybych dostala křídla," vzpomíná na své začátky.

Alí Zadaová prožila v životě hodně strastiplných chvil. Když Taliban převzal vládu v zemi, musela se její rodina přemístit do Íránu. Nakonec se ještě do své rodné země vrátila, ale uzavřená konzervativní společnost její vášni nepřála.

Začala se na kole dokonce porovnávat s ostatními, a to bylo mnohým trnem v oku. Před čtyřmi lety se její rodina osudově rozhodla – odešla do Francie. Získala azyl a konečně mohla Alí Zadaová i se svými sestrami beztrestně studovat a trénovat bez obav. Brzy dostala talentovaná Masomah status uprchlického sportovce Mezinárodního olympijského výboru a zhmotnění snu účasti na olympijských hrách se výrazně přiblížilo.

Ženská cyklistika prožila boom, ale vyhlídky jsou nejasné

Ve své domovině jsou cyklistky pravidelně vystavovány narážkám i fyzickým útokům. "Když nás muži viděli prvně na kolech, tak po nás házeli kameny a snažili se nás i srazit auty," vybavuje si tvrdé začátky ženské cyklistiky v zemi vyznávající odlišné hodnoty Rukhsar Habibzaiová. "Obchodníci u silnice po nás házeli brambory, jablka a všechno možné," svěřila se kapitánka ženského týmu britskému listu The Guardian. "Také nám nadávali až jsem se styděla, že jsem holka," přiznala.

Přes to všechno tamní cyklistická federace má už před dvě stovky členek a v afghánské metropoli se každý rok koná ženský závod, ale Habibzaiová se obává, že to s odchodem spojenců z Afghánistánu a postupujícím Talibanem visí opět na vlásku. "Mám z toho deprese, bojím se jet na delší vyjížďku jako dřív," tvrdí.

Habibzaiová sní o budoucnosti zubařky, proto studuje a nedávno založila cyklistický klub Gepard pouze pro ženy. Žije střídavě v Afghánistánu a Singapuru.

"Dál chci trénovat na kole, což ale stále pro mnohé lidi v zemi vyjadřuje politický postoj proti starým pořádkům. V zemi, kde ženy nemohly ani řídit auto, se snažíme jezdit na kole," dodala.