Hry, které nebyly. V Tokiu měl olympijský oheň hořet už v roce 1940

Až do roku 1936 se největší sportovní svátky pořádaly výhradně v evropských zemích nebo ve Spojených státech. MOV sice mluvil o celosvětové oslavě sportu, ve skutečnosti se však oslavoval především sport evropský a americký. Výbor řečnil o univerzálnosti, ale realita byla odlišná. 

Hry byly na přelomu 19. a 20. století symbolem modernity a internacionalismu, ve složitých dobách třicátých let už to ale neplatilo. MOV musel pečlivě vážit své kroky. Ze zpětného pohledu jsou jeho rozhodnutí přinejmenším diskutabilní. Olympiádu pro rok 1936 udělil nacistickému Německu. 

Jen pár dnů před berlínskou demonstrací germánské superiority pak proběhlo hlasování o hostitelském místě pro rok 1940. Ve hře byly Helsinky, Londýn a jako první země ze "zbytku světa" také japonské Tokio.

Londýn však nakonec kandidaturu postoupil a Tokio překvapivě převážilo, což oslavnými slovy podpořil tehdejší prezident MOV Henri de Baillet-Latour. Japonsko ke všemu dostalo také zimní olympijské hry, které mělo uspořádat Sapporo.

Uzavřel se tím čtyřletý proces shánění mezinárodní podpory, za kterým stáli japonští členové MOV: zakladatel moderního juda Džigoró Kanó a předseda Japonského olympijského výboru Seiiči Kiši. V jistém směru šlo však také o uzavření vývojové etapy, kdy se od roku 1912 a Her ve Stockholmu snažilo Japonsko sportovně etablovat na mezinárodní scéně. 

Kanó, který se o přidělení olympiády zasloužil více než kdokoliv jiný, se dočkal úspěšného vyústění své několik desítek let trvající práce. "Mé dvacet sedm let dlouhé dílo konečně přineslo ovoce. Tokijská olympiáda se musí stát příkladem pro celý svět a z olympiády vzniknout skutečně globální událost," nechal se slyšet.

Japonské pořadatelství měsíc před svou smrtí v roce 1937 posvětil také baron de Coubertin, zakladatel moderních olympiád. "Organizace XII. Her bude pro zemi obrovským úkolem. Olympiáda spojí řeckou antiku s vybranou kulturou a uměním Asie," pronesl francouzský šlechtic.

Situace nebyla Hrám nakloněná

Tokio sice dostalo olympijské hry, ale mezinárodní situace se v druhé polovině 30. let začala velmi rychle zhoršovat. Japonské císařství od roku 1932 okupovalo Mandžusko, kde vyhlásilo tzv. Mandžuský stát (Mandžukuo). Rok po udělení olympijských her poté propukla druhá čínsko-japonská válka.

To mělo kromě spousty jiných dopadů i vliv na vnímání Japonska ve sportovním světě. Brutální konflikt zasadil diplomatickému postavení japonského císařství závažnou ránu a brzy se začaly ozývat hlasy, podle kterých by se olympijské hry v zemi vycházejícího slunce pořádat neměly.

Přípravy nicméně za dohledu vyslance MOV pokračovaly s jasným cílem: otevíracím ceremoniálem, který měl proběhnout 21. září roku 1940. Poněkud pozoruhodným sportem, který se poprvé ocitl na olympijském programu, bylo bezmotorové létání (na kluzáku). Instrukce ovšem obsahovaly podtitul, že "zařazení není pro pořadatele nutností".

Pozornost byla věnována úpolovým sportům. V hale Kokugi gan, která sloužila primárně pro sumó zápasy, měly proběhnout souboje v boxu a zápasech v řecko-římském a volném stylu. V hale Šibaura zase vznikalo zázemí pro šermíře. Do programu byly jako ukázkové (tzn. nezávodní) sporty zařazené také baseball a bojové umění budó.

Z dnešního pohledu je zvláštní, že nebyly naplánované soutěže také v judu. Člen MOV a japonský sportovní diplomat Kanó, který je brán za otce moderního juda, jej ale nepovažoval za sport ani za hru. "Pro mě jde o princip života, umění a vědu," prohlásil v roce 1936. Judo si tak na svůj olympijský debut počkalo až do "druhé" tokijské olympiády (1964).

Od kandidatury Japonsko odstoupilo

Během roku 1937 se začaly objevovat problémy. Mnohé arény a stadiony nebyly v takovém stavu, jaký pořadatelé slibovali. Vázla také doprava, pro niž bylo potřeba rozšířit mnohé komunikace především v okolí sportovních stadionů. Obojí však naráželo na armádní požadavky. 

Vojenské síly potřebovaly prostředky a suroviny (např. ocel) ke zbrojení. Ke všemu připočtěme náročnou dopravu do dějiště Her, která v době před nástupem letecké dopravy mohla zabrat několik týdnů.

K tomu se stupňuje mezinárodní tlak, kdy mnohé země tváří v tvář tomu, co vnímají jako japonský imperialismus, zvažují účast. "Jde o gigantickou akci, která má pro japonské císařství sloužit jako reklama," zní například z Velké Británie. Tento názor ale sdílí i další státy.

Na začátku roku 1938 tak další z japonských členů olympijského výboru Mičimasa Soješima soukromě píše Baillet Latourovi a naznačuje, že by se Tokio kandidatury mohlo vzdát. Prezident MOV ale v tisku vystupuje rozhodně: "Olympiáda musí proběhnout a také tomu tak bude!"

Na jaře téhož roku se MOV sešlo v Káhiře, kde se debatovalo o možném zrušení japonské olympiády. Japonští vyslanci v čele s Kanóem, který zemřel na zpáteční cestě, ale vyjádřili snahu v přípravách pokračovat. V té době už ale olympiáda byla spíše zbožným přáním. 

K tlakům zvnějšku se totiž přidal i ten vnitřní. Domácí politici nechtěli podpořit Hry ve válečné době a armáda dokonce žádala, aby se sportoviště budovala ze dřeva, a ne z kovů, které byly potřeba na výrobu zbraní. V červnu 1938 už japonský tisk hlásal, že k olympiádě "pravděpodobně" nedojde. O měsíc později mohly noviny adverbium "pravděpodobně" rovnou vypustit. 

Soješima zaslal do ústředí MOV do rukou prezidenta Baillet Latoura telegram, v němž stálo: "S lítostí oznamujeme, že kvůli pokračujícímu konfliktu, kde vyhlídka na mír není v dohledu, jsme se rozhodli pro zrušení olympiád v Tokiu a Sapporu. Hodláme se přihlásit o pořádání Her v roce 1944." Baillet Latour odpověděl: "Jde o dobré rozhodnutí."

Tokijská olympiáda 1940 se tím proměnila v olympiádu, která se nikdy nestala. Pořadatelská role byla sice přesunuta na Helsinky a Svatý Mořic, ale s propuknutím 2. světové války byly jakékoliv plány opuštěny.

Na další olympijské hry si svět musel počkat celé desetiletí. Když se sportovci v roce 1948 sjeli do Londýna, japonští závodníci u toho chyběli. Olympiády se pak Tokio dočkalo až v roce 1964 (nacistický spojenec Itálie pořádala Hry o čtyři roky dříve, v roce 1972 proběhla olympiáda v Mnichově). Tedy o 24 let později, než si japonští sportovní diplomaté vysnili.