Těžký úděl býti šerpou
Komu se poštěstí, že může nést lyže olympijské vítězce? Já to zažil při cestě od konečné autobusu v Krasné Poljaně pod lanovku, která vyváží všechny potřebné a zájemce o zhruba osm set metrů výše do běžeckého a biatlonového areálu Laura. Kateřina Neumannová sice zprvu pomoc odmítala se slovy, že je zvyklá nosit si "nádobíčko" sama, ale pak se nechala ukecat a já si nepřipadal hloupě, kráčeje do té doby vedle ní pouze s batohem na zádech.
Do kabinky s námi posléze usedla trojice Rusů, ze kterých se překvapivě vyklubali velcí sympaťáci ze Sibiře. Po společných fotkách za jízdy nás policista povolaný na pomoc hrám až z Chanty Mansijsku podaroval z kapsy vytaženými výložkami praporčíka na památku a popřál nám i s kolegy hodně zdaru a štěstí pro celou olympiádu.
To, co se odehrálo až po přenosu, se ve sportu nevidí každý den a dokazuje známý fakt, že lidský život stojí nad všemi sportovními úspěchy a olympijskými medailemi. Až posléze jsme se dozvěděli, že norské medailistky neplakaly na stupních při takzvaném květinovém ceremoniálu štěstím, ale hluboce tak soucítily s týmovou kolegyní Astrid Jacobsenovou, které tragicky zemřel bratr.
Cestou zpět do Soči jsme poprvé zvolili rychlovlak a málem skončili bůhvíkde. Domnívali jsme se, že dolů do Soči a zpět pendluje jediná linka a byli překvapení, když jsme skončili na nám neznámém místě. Kolem nás svištěly vlaky tu na Moskvu, onde na Krasnodar a do jiných vzdálených měst. Až po spěšném dotazu a vyhledání patřičného nástupiště jsme nabrali správný směr k Olympijskému parku.
Laura byla dnes nakonec vstřícná a štědrá ke všem českým fanouškům. Po sympatickém rozjezdu v podání Evy Vrabcové-Nývltové jsem stihl na pokoji patřičně prožít a vychutnat si medailovou parádu biatlonisty Jaroslava Soukupa. Hned se mi bude usínat líp.
Autor je komentátor ČT sport.
