Severská kombinace – poslední ryze mužská disciplína

Původ severské kombinace není složité si domyslet. Podobně jako skoky a běh na lyžích pochází z Norska, kde vznikla v polovině 19. století. První oficiální závody se konaly v roce 1892 v Mekce lyžování v areálu Holmenkollen u Osla. Od té doby se zde koná tradiční Holmenkollenský lyžařský festival, jehož je právě závod sdružený hlavní atrakcí. V dvacátých letech minulého století se ho dokonce zúčastnil bývalý norský král Olaf V.

Prvotní podoba severské kombinace nebyla pro diváka příliš atraktivní. Sdruženáři totiž nejprve bojovali na běžkách a až poté šli na skokanský můstek. Většinou se tak stávalo, že závod byl rozhodnut již po první části, a tak v padesátých letech došlo k zásadní změně. Pořadí disciplín se prohodilo. Vyvíjely se i jednotlivé disciplíny. Skokané přešli na V-styl a v roce 1985 se v běžecké části začal používat místo klasického výhradně styl volný.

Největší revoluce v severské kombinaci ale přišla až na olympijských hrách 1988 v Calgary, kdy byla zavedena tzv. Gundersenova metoda. Do té doby vypadaly závody sdruženářů tak, že lyžaři dostali za umístění v obou disciplínách body a vítězem se stal ten s nejvyšším součtem.

V Calgary ale výsledky skoků byly přepočítány na čas, podle něhož závodníci vyráželi do stíhacího závodu. Ten, kdo doběhl do cíle první, se stal také celkovým vítězem. Od zavedení se časové ohodnocení neustále mění. V současnosti znamená jeden bod rozdílu po skoku náskok čtyř sekund v individuálním závodě a v týmovém 1,33 sekundy.

Poslední změna v pravidlech závodu sdruženého nastala v roce 2009 během mistrovství světa v Liberci. Místo dvou skoků nyní sdruženáři skáčí pouze jednou a běžecká část byla zkrácena z 15 na 10 kilometrů.

Třikrát o zlato

Součástí olympijských her je severská kombinace od samého začátku, tedy od Chamonix 1924, což je poněkud paradoxní vzhledem k faktu, že první světový šampionát v tomto sportu se uskutečnil až o rok později. Nejúspěšnějším národem jsou podle předpokladů Norové, kteří hned jedenáctkrát brali zlato a celkově posbírali šestadvacet cenných kovů.

Čeští reprezentanti na medaili stále čekají. Nejblíž jí byl Tomáš Kučera, který v Grenoblu 1968 skončil těsně za stupni vítězů čtvrtý. Daleko nebyl ani jeho syn Milan Kučera, který v Naganu 1998 dojel pátý, a na stejné pozici byl na posledních Hrách ve Vancouveru na velkém můstku s desetikilometrovým během Pavel Churavý.

V Soči budou sdruženáři bojovat hned o tři sady medailí. 12. února se uskuteční závod na normálním můstku následovaný desetikilometrovým během. O šest dní později si to kombiňáci rozdají na velkém můstku rovněž s desetikilometrovým během a disciplínu uzavře 18. února závod týmů, v němž po skocích bude následovat 4x5 kilometrů běhu na lyžích.

Český čtyřlístek může pouze překvapit

V pozici obhájců zlatých medailí v individuálních závodech vyráží do Soči Francouz Jason Lamy-Chappuis, jenž ovládl soutěž se skoky na středním můstku, a Američan Bill Demong, který vyhrál tu se skoky na můstku velkém. Favorit na zlato je však jiný, a to Němec Eric Frenzel, který suverénně vede světový pohár. O medaile se ale určitě poperou i Norové, Japonec Watabe či již zmiňovaný Lamy-Chappuis. Nejcennější kov bude v týmové soutěži hájit Rakousko.

Češi do Soči pošlou hned čtveřici reprezentantů. Pátou příčku z Vancouveru bude obhajovat Pavel Churavý, který se zúčastní již čtvrtých Her v řadě. Nejlepším českým sdruženářem v této sezoně je prozatím Miroslav Dvořák, který se pod pěti kruhy objeví podruhé. Ve Vancouveru dojel 28. Velkou premiéru zažije Tomáš Portyk, kterého nezastavil ani zlomený prst na ruce, a třetí olympiádu okusí Tomáš Slavík, který ve Vancouveru skončil na 20. místě.