Krasobruslení - z "letního" Londýna do "zimního" Soči

Do krasobruslařského programu na olympijských hrách byly naposledy přidány soutěže tanečních párů, a to v roce 1976. Nyní se bude soutěžit i v týmových soutěžích, které se skládají jak z krátkého, tak z volného programu pro každou z disciplín. To znamená podstatné rozšíření prostoru, kterému se krasobruslení na Hrách dostane - soutěžit se začne už 6. února ještě před oficiálním zahájením. Program zahájí právě týmové soutěže, vše bude vrcholit individuální soutěží žen a posléze i tradiční krasobruslařskou exhibicí. Individuální závod mužů je vsazen doprostřed, mezi sportovní dvojice a taneční páry.

Kontroverze tradičně vzbuzovalo hodnocení rozhodčích, což vyvrcholilo v roce 2002 na Hrách v Salt Lake City. Mezi ženami tehdy zvítězila k překvapení de facto všech mladá Američanka Sarah Hughesová, která za sebou nechala obě velké favoritky - Irinu Sluckou i Michelle Kwanovou. Hughesová tehdy skončila až čtvrtá v krátkém programu, ve volném za sebou obě soupeřky nechala - rozhodovalo paradoxně však až vystoupení Slucké ve volné jízdě, které určilo pořadí na stupních vítězů.

Pravidla se pak o dva roky později změnila, skončila éra šestibodového hodnocení a skoky se začaly bodovat každý zvlášť. Jízdy musí obsahovat určitý počet skoků - každý z nich je zvlášť zkoumán, používá se i videozáznamu. K zamezení jakýchkoliv korupčních skandálů slouží i systém, v němž to, jaké rozhodcovské známky se budou počítat, určuje počítač - bez vědomí rozhodčí samotných.

Salchow a Henieová, dvě postavy olympijských počátků krasobruslení

První krasobruslařský závod se konal přesně před dvěma sty lety ve Velké Británii, odkud se tento sport postupně šířil jak do ostatních evropských zemí, tak i do Ameriky. Bylo to pak v Londýně roku 1908, kdy se krasobruslení stalo poprvé součástí olympijského programu – paradoxně ne však na zimních Hrách, které měly vzniknout až o šestnáct let později, ale na Hrách letních.

Na programu tehdy byly čtyři disciplíny – bruslení mužů i žen, sportovní dvojice a speciální figury. Prvním olympijským vítězem se stal švédský krasobruslař Ulrich Salchow, který sportu dominoval i díky svému vynálezu bruslí se zoubky v prvních dvou desetiletích dvacátého století a jemuž krasobruslení vděčí i za jméno jednoho ze základních skoků – tzv. Salchowův skok.

Součástí letní olympiády bylo krasobruslení i v roce 1920 v Antverpách, o čtyři roky později pak však už stálo na programu prvních zimních Her ve francouzském Chamonix. Osobností meziválečné doby byla především norská krasobruslařka Sonja Henieová – ta získala olympijská zlata třikrát v rozmezí let 1928 až 1936, přičemž v tomto období také každý rok zvítězila na světovém a od roku 1931 i na evropském šampionátu. Tak jako Salchow zosobňoval krasobruslení před první světovou válkou, Henieová byla jeho tváří před druhým světovým konfliktem.

Období po druhé světové válce a zlatá éra československého krasobruslení

V poválečném období prožilo krasobruslení veliký rozmach, který určovali především zámořští krasobruslaři. Velkou personou krasobruslení padesátých let zůstává Richard Button – dvojnásobný olympijský vítěz ze Svatého Mořice a Osla, který rovněž zůstává prvním závodníkem, jenž dokázal skočit dvojitého Axela. Buttonovi je taktéž připisován vůbec první trojitý skok, co byl kdy proveden. 

Periodu americké nadvlády ukončila v roce 1961 havárie letadla, na jehož palubě na cestě na světový šampionát do Prahy zahynul kompletní tým USA. Tragicky o deset let později skončil i život talentované československé krasobruslařky Hany Maškové, která byla v šedesátých letech zosobněním jak domácího ženského krasobruslení, tak spolu s gymnastkou Věrou Čáslavskou sportu vůbec. Mašková dosud zůstává jedinou ženou, která pro Československo, potažmo Česko, získala olympijskou medaili.

Mezi muži se v roce 1972 stal olympijským vítězem Ondrej Nepela. Zlato ze Sappora zůstalo vrcholem jeho kariéry, kterou ukončil už o rok nato a po které se věnoval účastem v exhibicích i trénování. Když se pak v roce 2000 vyhlašovala anketa o nejlepšího slovenského sportovce 20. století, byl jím zvolen právě bratislavský rodák Nepela, za něhož ocenění in memoriam převzala jeho trenérka.

V osmdesátých letech zářil už jiný Slovák, nyní držitel kanadského občanství Jozef Sabovčík. "Skákající Joe" získal v roce 1984 v Sarajevu bronz, medaile bral také na několika mistrovstvích Evropy. Na jeho úspěchy se nezapomnělo - když se OH konaly před dvanácti lety v Salt Lake City, ocenili pořadatelé Jozefa Sabovčíka tím, že na zahajovacím ceremoniálu na ledě ztvárnil základní element ohně. Medailová éra československých zástupců na Hrách se pak prozatím přerušila v Albertville v roce 1992 bronzem Petra Barny.

Ruská dominance - Jagudin, Pljuščenko a kontroverze s Maximem Kovtunem

Devadesátým létům a posléze i nultým létům nového století dominovali ruští krasobruslaři, přičemž vyčnívá především jedno jméno - Jevgenij Pljuščenko. V roce 2002 v Salt Lake City ho o triumf ještě připravil krajan Alexej Jagudin, o čtyři roky později v Turíně už však Pljuščenkovi nikdo v cestě nestál. Ruský krasobruslař dokonal svůj "hattrick" olympijských medailí dalším stříbrem z Vancouveru. Namále měl až letos, kdy ho na ruském šampionátu po jedenácti letech překonal mladý Maxim Kovtun - ten by striktně podle pravidel měl také reprezentovat Rusko v Soči. Avšak není tomu tak a usmívat se může Pljuščenko.

Ruský fenomén nejprve vzkázal, že nastal čas přenechat místo jiným, nakonec však svůj názor změnil - a změnila ho i Ruská federace, takže nakonec na Hrách startuje nejen v soutěži družstev, ale i mezi jednotlivci. Kovtunovi zbyla jen pozice náhradníka.

Česká účast v Soči - Březina, Ukolová, Verner

V olympijské nominaci pro Olympijské hry jsou tři česká jména. Michal Březina má na co navazovat, neboť ve svých třiadvaceti letech už za sebou jednu účast má - ve Vancouveru při svém debutu pod olympijskými kruhy skončil desátý. Ještě zkušenějším je Tomáš Verner, pro kterého budou Hry v Soči posledním velkým podnikem kariéry. Na své účasti v Turíně i Vancouveru přitom nemůže vzpomínat zrovna v dobrém - 18., respektive 19. místo vždy znamenalo nesplnění očekávání. Nyní na svých třetích (a posledních) Olympijských hrách touží Verner v určité vylepšení svých dosavadních výsledků.

Ve zcela jiné pozici pocestuje do Soči patnáctiletá Elizaveta Ukolová. Ta si účast zajistila výsledkem na tradiční oberstdorfské Nebelhorn Trophy, kde v silné konkurenci skončila desátá. Těžko po mladé a perspektivní krasobruslařce chtít více než sbírání zkušeností, své kvality však už jasně dokázala a nesnižuje je ani to, že při poslední prověrce na domácím šampionátu zaostala za svou o trochu starší rivalkou Eliškou Březinovou.