Akrobatické lyžování – stále nové triky, tentokrát i na U-rampě a ve slopestylu

První oficiální soutěž v akrobatickém lyžování se konala v roce 1971 a sestávala ze tří disciplín – jízdy v boulích, akrobatických skoků a lyžařského baletu. Od roku 1978 je akrobatické lyžování součástí Mezinárodní lyžařské federace FIS. Ta se snažila pro mladý a atraktivní sport najít místo v olympijském programu. Nejprve se však musela zpřesnit pravidla, především proto, aby se předešlo zraněním. Také proto byly v mogulech (akrobatickém sjezdu neboli jízdě v boulích) zprvu zakázány skoky, při kterých by se boty dostaly nad úroveň hlavy.

Přesto to trvalo deset let, než se akrobatické lyžování dostalo do programu alespoň jako ukázkový sport. Ochutnávka v Calgary byla úspěšná, a tak se Mezinárodní olympijský výbor rozhodl zařadit jízdu v boulích na program Her v roce 1992 v Albertville – shodou okolností na místě, kde se o šest let dříve konalo první mistrovství světa. 13. února toho roku se do olympijské historie zapsali Francouz Edgar Grospiron a Američanka Donna Weinbrechtová jako první olympijští šampioni. O dva roky se přidaly do olympijské rodiny i akrobatické skoky. Pouze balet nedokázal najít alespoň trochu objektivně měřitelná pravidla a postupně se začal vytrácet.

Rozhodující roli hrají rozhodčí

Ovšem rozhodčí mohou ovlivnit i výsledky mogulů či akrobatických skoků. V boulích tvoří polovinu hodnocení samotná jízda, její dynamika a provedení, čtvrtina bodů je udělována za skoky na dvou můstcích v průběhu jízdy a poslední čtvrtinu jízdy tvoří body za čas.

U akrobatických skoků se o dvacet procent známky starají rozhodčí, kteří posuzují výšku a délku skoku, polovinu hodnocení tvoří přesnost provedení násobená koeficientem obtížnosti a zbývajících třicet procent je za čistotu dopadu.

Nejslavnější českou kapitolu do historie akrobatického lyžování napsal Aleš Valenta. Soutěž v akrobatických skocích na olympijských hrách v Salt Lake City v roce 2002 rozhodl absolutní novinkou – trojitým saltem s pěti vruty. Pouze třikrát dokázal před olympijskou soutěží zvládnout tento skok bez pádu, v rozhodující chvíli to zvládl počtvrté a slavil olympijský triumf.

U-rampa a slopestyle – dvě sočské premiéry

Spolu se zařazením do olympijského programu se pro některé svobodomyslné zastánce volného ježdění stalo akrobatické lyžování až příliš spoutané pravidly. Jako odpověď snowboardingu začali na lyžích projíždět trasy určené spíše pro jedno prkno než pro lyže. Tak vznikaly lyžařské soutěže na u-rampě a slopestyle, kde se triky předvádějí na nejrůznějších překážkách, skocích a zábradlích.

Inspiraci ve snowboardových závodech našel i skikros, který přidal ke sjezdařským dovednostem i drama osobních kontaktů. Nové disciplíny začaly přitahovat pozornost nejenom diváků, ale také MOV. V roce 2010 zažil velmi úspěšnou premiéru skikros. Je mimochodem jedinou disciplínou akrobatického lyžování, ve které nerozhodují rozhodčí.

Akrobatická nová škola, tedy slopestyle a u-rampa, si olympijskou premiéru odbude v Soči.  V areálu Roza Chutor u Krasné Poljany se bojuje celkem o deset medailových sad. První kvalifikace startuje ještě před slavnostním zahájením 6. února, poslední finále je na programu 21. února.

Prim hraje Severní Amerika, Čína a Evropa. Češi mohou jen překvapit

Spektrum favoritů ve všech pěti disciplínách akrobatického lyžování je opravdu pestré. Do medailových bojů mohou promluvit Číňané, Kanaďané, Američané a řada zástupců z Evropy.

Česká výprava tak velké ambice jako na minulých Hrách nemá. Nikola Sudová už není tak velká favoritka v jízdě v boulích, jako tomu bylo před minulou olympiádou ve Vancouveru, kde ovšem její naděje zmařilo zranění kolena. Tomáš Kraus ve skikrosu už startovnímu poli nedominuje jako dříve. Kromě nich se v areálu Roza Chutor představí ještě skikrosařky Nikola Kučerová a Andera Zemanová, Tereza Vaculíková v jízdě v boulích a Marek Skála ve slopestylu.