Maier: A za půl minuty bylo po všem. Nemám problém se podívat na šroub ze svého těla

Po sedmnácti sekundách sjezdu vylétl na nenápadném skoku do vzduchu, lyže nahoru, třicet metrů letu, dopad na záda a v kotoulech "překonal" dvě ochranné sítě, až se zastavil v čerstvém prašanu. Za chvíli se postavil, a přestože se svíjel bolestí, všichni si oddychli. Jak toto mohl přežít, ptali se jak lyžaři, tak doktoři či trenéři. A za tři dny se Hermann Maier stal olympijským vítězem v super G a o další tři dny později i v obřím slalomu.

Od té doby se bývalému zedníkovi z vesničky Flachau nedaleko Salcburku říká Herminator. V roce 2001 ho v Radstadtu srazil z motorky německý důchodce. Následovala sedmihodinová operace, při níž mu lékaři zachraňovali nohu před amputací pomocí titanových šroubů.

Po šestnáctiměsíční přestávce se vrátil na svahy a dál sbíral medaile jak na olympijských hrách, tak i na mistrovstvích světa. V roce 2009 ukončil kariéru a později začal podnikat. K dvacátému výročí "druhého narození" promluvil o svých vzpomínkách a svém současném životě.

Ve vaší galerii ve Flachau visí nedaleko sebe fotografie z vašeho pádu v Naganu a také dvě zlaté olympijské medaile. Vzpomenete si ještě, co vám běželo hlavou při tom pádu?

Že bude těžké se dostat do příští branky. A to se potvrdilo. Bylo to horší a horší, protože lyže pořád stoupaly nahoru. Jako bych zůstal viset, přestože jsem chtěl všechno strhnout dolů. A za půl minuty bylo po všem. S tím, co se událo potom (dvě zlaté medaile – pozn.), jsem nepočítal.

No a dál ve výstavní síni se také nachází titanový šroub, který jste měl v těle. Co vás napadne, když se na něj podíváte?

Jak je vlastně pěkný, přestože mě tak trápil. Vzpomínám si na ty tréninky, abych se zase vrátil do světové špičky. Je neuvěřitelné, kolik toho takový kousek vydrží. Při mistrovství světa 2003 ve Svatém Mořici jsem si při skocích a té zimě myslel: Teď už ten šroub vyjede ven. Že se s ním dá vyhrát super G v Kitzbühelu, ukazuje, co všechno je možné.

Dělá s vámi něco, když ten šroub vidíte?

Vůbec. Ono je to tak, že jsem při ošetřování svých zranění něco viděl. Samotný šroub mě nemůže rozhodit. Důležité bylo hned všechno dobře "zpracovat", všechno přijmout a okamžitě myslet na budoucnost. O šroubu vím, nemusím ho vymazat z hlavy. A kdyby bylo třeba, klidně si ho tam zase nechám dát. (smích)

Co se vám vybaví, když slyšíte výraz Herminator, jak vás po tom pádu a zlatých medailích označili novináři?

Že je to něco bojovného. A vzhledem k tomu, co se stalo a následovalo, setkání s Arnoldem Schwazeneggerem, pozvání do amerických televizí, tak už mi to zůstalo.

Bojoval jste někdy s tím označením Herminator?

Pokud se na to díváme jako na postavu Hermanna Maiera, tak to není tak špatné. Jen se s tím člověk nesmí úplně identifikovat, protože není stroj. Vždyť i já jsem pro návrat a pořádnou rehabilitaci potřeboval svůj čas. Herminator je prostě jen postava, ale v lyžování neexistují postavy, závodí lidé.

Kterého poháru nebo medaile si vážíte nejvíce?

Každý a každá má svou historii, ale pro mě to jsou glóbusy za celkové vítězství ve Světovém poháru v jednotlivých disciplínách. Ve dvou sezonách jsem získal čtyři glóby, přestože v těch disciplínách závodili větší specialisté. Až při zpětném pohledu člověk zjistí, čeho dosáhl.

Sledujete ještě lyžařské závody? Světový pohár?

Hodně málo. Občas mi to vyjde. Snažím se podívat na takové ty klasiky jako Kitzbühel nebo Wengen. Sjezdy a super G jsou pro mě lepší, protože na ty se dívám během oběda.

Troufl byste si ještě dnes na Hahnenkamm v Kitzhühelu?

Už asi ne. To by nevypadalo dobře. Před třemi čtyřmi roky by to možná ještě šlo a určitě by to pro mě bylo lehčí. Kitzbühel by bylo špatné místo pro návrat. To bych potřeboval něco ploššího, něco co bych jednoduše sjel. Ale samozřejmě ne na čas.

Byl jste označovaný za krále návratů, za bojovníka. Dokázal jste z toho něco vytěžit?

Nemyslím si, že by mi to něco přineslo. Ono se to tak táhlo celým mým životem. Ještě před kariérou, protože pro mě nebylo tak jednoduché se vůbec účastnit závodů. Moje cesta totiž nebyla ta typická, nezačínal jsem jako malý ve svazových přípravkách. Takže už od mládí jsem se vlastně pořád vracel. Nebylo to jednoduché, ale vlastně mě to posílilo.

Kolik lidí z okolí vám věřilo?

Skoro nikdo. Ani v rodině nebylo mnoho těch, kteří věřili, kteří mně věřili. Většina říkala: "Nechte ho dělat, co chce, stejně z toho nic nebude." Ale mně to bylo jedno.

Dosáhl jste všeho a ještě za vaší aktivní éry jezdily do Flachau výpravy autobusů, aby se lidé podívali, kde bydlí Hermann Maier…

To jsem byl ještě více na cestách, takže jsem s tím až takový problém neměl. Horší to bylo pro ostatní, když přijel autobus, zastavil, vystoupili lidé a dívali se rodičům okny do domu.

Jak se vypořádáváte se zájmem veřejnosti o váš soukromý život dnes?

V době chytrých telefonů s fotoaparáty je to horší, protože každý fotí jako o život. K tomu se všechno natáčí. Na jedné straně by mi to mohlo být jedno, na druhé je ztráta anonymity velmi vysoká cena. Člověk si to neumí představit, pokud to sám nezažije. Ale není to tak, že by všechno bylo až tak špatné. Občas se objeví i něco pozitivního.

Neuvažoval jste, že se po kariéře stanete trenérem?

Ani ne. Jasně, mohl bych předávat mnoho zkušeností a nějaké rady, ale je otázkou, jestli právě místo trenéra by pro mě bylo to správné.

Takže proto se z vás stal hoteliér?

Možná. Chtěli jsme zkusit něco jiného, proto jsme otevřeli tři hotely v Rakousku (ve Svatém Johannu v Tyrolsku, v Zederhausu a v Gosau – pozn.) a jsme po dvou letech spokojení. Přišli jsme s konceptem ubytování pro širší veřejnost, které by bylo cenově dostupné. Nabízíme lyžařskou dovolenou a „úkryt“ v přírodě.

Jak často se svezete na lyžích?

Když k tomu připočteme běžky a skialpové lyže, tak jich přece jen pár bude. Na sjezdovky mě to netáhne a když už tak na telemarkových lyžích.