NÁZOROlympijský strach z helmy aneb Svízelný vztah MOV a politiky

Sport a politika jdou ruku v ruce prakticky hned od té doby, co se na konci devatenáctého století začalo formovat organizované sportovní prostředí. Sportovní výkony zkrátka neexistují ve vakuu, propisují se do nich jak politické události, tak společenské představy, byznysové vlivy či názorové střety, které bychom dnes označili za kulturní války.

Platí to také (a možná zejména) v případě olympijských her, které se ale po celou dobu své existence pronikání vnějších vlivů na půdu „pod pěti kruhy“ urputně brání. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) uspořádal první Hry v dubnu 1896 – byly pro amatérské sportovce, tedy ty, kteří sport provozovali ve volném čase, pro svou vlastní potěchu a zdokonalování jak těla, tak duše. Nešpinili se politikou ani penězi (většina tehdejších olympioniků pocházela z prostředí aristokracie). Jejich jedinou starostí bylo předvést ten optimální výkon. Právě zde jsou myšlenkové kořeny, kterých se MOV dodnes drží.

Tzv. amatérský sport je dnes už několik desítek let passé, svého času ale nadělal spoustu paseky a vedl k nerovnému soupeření, kdy například sportovci z bývalého Československa byli naoko zaměstnaní v armádním či policejním sboru. Ve skutečnosti se ale jen šli jednou za čas postavit na přehlídku, podmínky ke sportu měli na špičkové úrovni. Představa o olympijském sportu, kterého se nedotýká vnější dění, ale přetrvává. Amatérští sportovci jsou sice ti tam, hlavní myšlenka ale zůstává.

Iluzí je také to, že samotná organizace olympijských her nemá s politikou nic společného, že jaksi stojí mimo. Ve třicátých letech ale MOV například přidělil pořádání Her Německu, kde k moci dostal Hitlerův nacistický režim. Ten tzv. Berlínské hry v roce 1936 využil k propagaci svého pohledu na svět, mimo jiné obsahující myšlenky o ochraně „rasové čistoty národa“. Opravdu se politika této olympiády nedotkla? To lze tvrdit jen těžko. Stejně tak to, že se proti tomu tehdejší představitelé olympionismu vymezili.

Němci tehdy olympiádu použili jako diplomatický prostředek, kterým chtěli světu ukázat, že nacistický režim vlastně není tak špatný, jak to může vypadat. Což je přesně to, o co se v nedávné minulosti pokusila Čína v letech 2008 a 2022 nebo Rusko během Her v Soči před dvanácti lety. Moderním slovem se tomu říká „sportswashing“. Taková svého druhu Potěmkinova vesnice, která staví na odiv přikrášlenou realitu, zatímco skutečnost vypadá úplně jinak.

Aktuální případ ukrajinského skeletonisty Vladyslava Heraskevyče, který hodlal startovat s helmou, na níž má vyobrazené některé ze svých krajanů a kolegů sportovců, kteří padli během války na Ukrajině (celkový počet obětí mezi sportovci se odhaduje na více než šest set), ukazuje na další olympijské paradoxy.

MOV se s Heraskevyčem pokoušel opakovaně domluvit, ovšem poté, co sportovec odmítl i po schůzce s prezidentkou Výboru Kirsty Coventryovou startovat bez zmíněné helmy, byl zhruba hodinu před začátkem závodu diskvalifikován (nepřipuštěn na start). Podle organizátorů Her porušil článek 50 olympijské charty, který zapovídá „politickou, náboženskou a rasovou propagandu“.

Jde o ten samý článek, který z pohledu MOV porušila před dvěma lety afghánská breakdancerka Manizha Talashová, která na sobě během Her měla oblečení s nápisem „Free Afghan Women“, tedy „Svobodu afghánským ženám“. Podle MOV tím Talashová, která v roce 2021 uprchla před hnutím Taliban (známým svými represemi vůči mnoha věcem včetně práv žen), spáchala politickou propagandu.

Jak v případě Talashové, tak Heraskevyče se nabízí rčení o slonovi, který stojí na ocasu malé myšky. Pokud v takové situaci řeknete, že jste neutrální, chudák myš vaši neutralitu zřejmě příliš neocení.

Diskutabilní je ale i samotné naplnění oné „politické propagandy“. Například podle Tomáše Koblížka z Filosofického ústavu Akademie věd jde v aktuální kauze o velké pochybení ze strany MOV. „Pojem propagandy má docela přesný význam a jeho docela významnou součástí je, že musí jít o nějaké manipulativní politické projevy. Klasickým příkladem by mohlo být klamání za účelem prosazování určité ideologie, ale v případě této helmy jde o portréty, které odkazují na realitu, žádný prvek manipulace tam nevidím,“ konstatoval Koblížek pro ČT24.

To všechno se děje v situaci, kdy na italských Hrách startuje třináct (neutrálních) ruských sportovců. Ti se soutěží zúčastní pod neutrální vlajkou, jejich kombinézy nenesou barvy své země. MOV jejich start podmínil tím, že nepodporují válku na Ukrajině a nemají úzké vztahy s tamním režimem. Jak ale ukázala investigativa, o níž píše například BBC, u řady sportovců právě tato podmínka neplatí.

V situaci, kdy ukrajinský skeletonista nemůže připomenout během dvouminutové jízdy své padlé přátele a kdy v tu samou chvíli smějí v jiných sportech startovat sportovci z Ruska koučovaní trenéry, kteří se nachází na sankčním seznamu Ukrajiny, vyznívá současná diskvalifikace minimálně velmi zvláštně.

K diskvalifikaci se vyjádřil i šéf české výpravy Martin Doktor. „Na olympijské hry nepatří politická gesta, ať mají sebelepší důvod. Na tom je celá olympiáda založená. Pokud toto pravidlo opustíme, nedopadne to dobře,“ řekl v Itálii. Nabízí se otázka, co tak strašného se stane, pokud olympiáda pravidlo zjemní nebo opustí.

Ostatně, my to vlastně už víme. Na olympiádě v Tokiu díky tlaku sportovců nakonec MOV ustoupil a povolil během soutěží některé formy „politické propagandy“. Šlo zejména o tzv. pokleknutí, se kterým jako první přišel v roce 2016 hráč amerického fotbalu Colin Kaepernick, který tím odkazoval na rasismus, policejní brutalitu a porušování práv Afroameričanů ve Spojených státech. V Tokiu s úvodním hvizdem poklekly například britské nebo chilské fotbalistky.

A co hrozného se tehdy stalo? Vůbec nic.