Hejnová děkuje skvělým fanouškům
Londýn - Když Zuzana Hejnová proběhla cílem olympijského finále na 400 metrů překážek na třetím místě, ještě se neradovala. Nebyla si totiž úplně jistá, jestli má medaili. Až informace na výsledkové tabuli po chvíli vyvolala gejzír radosti. Hejnová získala pro Českou republiku první běžeckou olympijskou medaili od stříbra Jarmily Kratochvílové v roce 1980.
"Strašně jsem tu medaili chtěla. Bojovala jsem až do cíle a už mi nezbyly žádné síly," vyprávěla česká atletka radostně s českou vlajkou kolem ramen. Hejnová získala svou vůbec první individuální medaili z vrcholné soutěže. Na kontě měla dosud dva bronzy ze štafety z halového mistrovství světa 2010 a mistrovství Evropy 2012.
Věřila jsem, že se to už musí konečně zlomit. Že to není možné, že se mi pořád lepí smůla na paty, i když tomu dávám všechno.
Když se dozvěděla, že má medaili, vyletěly jí ruce vzhůru a utíkala k českým fanouškům v oštěpařském sektoru, kde probíhala kvalifikace s Vítězslavem Veselým. Ten ji okamžitě objal. "Mám ho ráda, je super, že tam zrovna byl," řekla o prvním gratulantovi Hejnová. Vzala si vlajku a užila si čestné kolečko. Pózovala fotografům, dávala rozhovory v angličtině. "Jo! Konečně!" křičela.
Bylo to neskutečné, jsem hrozně ráda, že přijelo spousta Čechů, vůbec jsem netušila, že tam bylo tolik vlajek.
Atletika je (někdy) spravedlivá, traduje se mezi atlety. V případě Hejnové nebyla. V roce 2010 na ME v Barceloně měla mít medaili, ale skončila čtvrtá. Na loňském MS v Tegu měla mít medaili, ale byla sedmá. Na letošním ME v Helsinkách byla velkou favoritkou, skončila ale čtvrtá a o dvě místa ji porazila dokonce sedmá žena z dnešního finále Denisa Rosolová. V té chvíli nastal zlom v její kariéře.
"Letošní sezona je výjimečná," poznamenala. Před měsícem ve Finsku seděla Hejnová po finále na zemi a brečela. Na cílové čáře ji předběhla Ukrajinka Jaroščuková. Ta chvíle byla ale klíčová pro její další kariéru. "Musím něco změnit, jen ještě nevím co," řekla tehdy. Dnes na tu chvíli ale vzpomíná s vděkem. "Musím ukrajinské kamarádce moc poděkovat, protože kdyby mě tehdy neporazila, nezměnila bych ve svém životě nic a tady bych žádnou medaili neměla," prohlásila Hejnová.
Tehdy jí běhaly hlavou chmurné myšlenky. "Myslela jsem, že budu muset změnit úplně všechno," vzpomínala po olympijském finále. Požádala o pomoc psychologa Alexandra Kubáčka, kterého jí "dohodil" šéftrenér českých atletů Tomáš Dvořák, a ten ji naučil myslet pozitivně. I bronz ze štafety v Helsinkách vlil Hejnové krev do žil a v pozitivním myšlení pokračovala. "Neupínám se jen k atletice a k tomu jedinému cíli - medaili," vysvětlila Hejnová.
V cíli skoro nevěřila. Říkala si, že to snad ani není možné.
Myslela jsem si, že není možné tu olympijskou medaili získat, že jsou tady všichni tak skvěle připraveni, že člověk může dělat všechno možné, ale že vybojovat tu medaili je strašně těžké. Já jsem ale už přišla, jak na to. Věřím, že můžu získat nějakou další.
Všechno zlé je pro něco dobré, řekla si Hejnová po životním úspěchu. "V Helsinkách jsem se odrazila ode dna," řekla. Věřila trenérce Martině Blažkové, že časuje formu do Londýna. "I když jsem měla občas pochybnosti, ukázalo se, že to měla dobře vypočítané," děkovala. "Hlavně jsem začala pracovat na té psychice, to je podle mě hrozně důležité," dodala.
