Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
Univerzitní hokejová liga: North Wings Ústí – Engineers Prague

Když nemáte strach, nemůžete jet rychle, tvrdí Michek po čtvrtém Dakaru

Patří mezi absolutní světovou špičku mezi motorkáři, kteří se na Rallye Dakar perou s podmínkami, přírodou a soupeři. Letos Martin Michek skončil v konkurenci vytuněných jezdců továrních týmů jedenáctý – nejlepší mimo fabrické celky. Ale chce pořád výš. Sní o stupních vítězů a nebezpečí, které má za sebou už počtvrté, bere jako prostředek k tomu, aby ukázal to nejlepší, co v něm je.

Martin Michek
zdroj: ČTK / PR / ORION – Moto Racing Group

Máte za sebou čtvrtý Dakar a druhé nejlepší umístění, skončil jste jedenáctý, první motocyklista mimo tovární tým – jak budete na letošní ročník vzpomínat?

S odstupem času hodně dobře a hodně hrdě, protože jsme se tam dokázali vpasovat se mezi špičku, mezi tovární týmy. A hlavně v tom počasí, které tam vládlo, to bylo opravdu na morál a hodně natvrdo. Takže jsem zatnul zuby a jsem na sebe hrdý, že jsem to dokončil.

Už po prvních dvou etapách jste říkal, že je to extrémně těžké. Dá se obtížnost téhle rallye posouvat ještě dál, nebo už je to podle vás strop?

Vždycky se to dá posunout a organizátor musí zvolit hranici, aby to nebylo až moc. Ty první čtyři etapy byly tentokrát opravdu v některých situacích až moc, ale je to nejtěžší a nejnáročnější závod na světě. Svoji roli v tom hodně hrálo i počasí.

Jste dvojnásobný vicemistr světa v motokrosu, máte toho za sebou na motorce už hodně. Kam řadíte Dakar?

V motoristických sportech je nejsledovanější na světě, takže je to špička pyramidy. Ale úspěchů v motokrosu si taky hrozně cením. Tam jsem se vyšplhal až do špičky a být na pódiu v mistrovství světa byly taky neskutečné zážitky. Na Dakaru jsem zase vyrovnal historický rekord v motorkách (nejlepší umístění mezi motorkáři mimo tovární tým, pozn. red.), ale sen každého sportovce je pódium. A doufám, že se mi to někdy splní i tady, a dělám maximum, abych mu byl pořád blíž.

Ondřej Klymčiw, který také na Dakaru útočil na desítku mezi motorkáři, se tu dvakrát těžce zranil a říká, že v tomhle závodě nejde o to, jestli karambol přijde, ale jen o to, kdy přijde. Souhlasíte s tím?

Určitě. Jsou k tomu určité jezdecké dispozice, jak je jezdec zdatný technicky, jestli se nebojí a tak dále. Nicméně já říkám – když není strach, tak se nejde rychle. Ten risk tam musí být, jinak se na Dakaru vepředu jezdit nedá. Riskovat se musí. Proto riskuju i já a někdy ten pád zkrátka přijde.

Kolik pádů bylo letos?

Myslím, že pět, ale žádné extrémní. Vždycky jsem vstal a jel dál – to beru za lehký pád, že se nic neděje. Ale limity se posouvají a je to vidět v tom, že před dvěma lety jsem byl desátý se ztrátou dvě hodiny čtyřicet dva minut a letos jsem skončil jedenáctý, když jsem měl po čtrnácti etapách, což bylo o dvě etapy víc, s o hodinu menší ztrátou na vítěze.

Roste na Dakaru konkurence?

Každý rok přicházejí noví špičkoví jezdci z endura, motokrosu i superkrosu. A nejsou to žádná ořezávátka, ale kluci, kteří byli ve svých disciplínách v MS na bedně. Dakar zkrátka zrychluje a stává se z toho opravdický sport.

Jak nebezpečná ale tahle rallye je, se potvrdilo se i letos, kdy v úvodu skončil například Libor Podmol i velcí favorité včetně obhájce vítězství Brabeca. Jak se vyrovnáváte s tím, že jste jako motorkáři nejohroženější druh na Dakaru a kromě vážného zranění hrozí i smrt?

Za řídítkama prožíváte adrenalin a snažíte se tomu dávat maximum, proto tam jedete. Ať jsou to kluci Sunderland, Brabec a další, kteří prostě spadli, všichni chtějí vyhrávat. Ty fabrické jezdce nezajímají desátá místa, ty zajímají jedna, dva, tři. Nic jiného. A v té rychlosti se holt někdy chybička vloudí, protože nevíte, co tam na vás čeká, a je na jezdci, kam posune ten strach. Protože když nemáte strach, nemůžete jet rychle. Máte adrenalin na top a pozornost taky na max a pak si to užíváte.

Dakar ovládají tovární týmy. Dají se porazit? A jak moc velkou výhodu mají v soutěži motorkářů, v níž není třeba tolik mechaniků a náhradních dílů?

Já to pro lidi u nás přirovnávám k soutěži kamionů, kterou proslavil hlavně Karel Loprais. V kamionech je jeden fabrický tým Kamaz (ten letos, protože je ruský, startovat nemohl), který měl ve všem nejlepší podmínky a možnosti, a v motorkách je fabrických týmů sedm. Takže sedm stájí Kamaz. A každá má tři čtyři jezdce. Takže zhruba pětadvacet jezdců, které já musím porazit. Takže to jedenácté místo je pro mě pořád neuvěřitelné.

V čem jsou největší rozdíly mezi vaším týmem a týmem továrním?

Tovární jezdci mají největší výhodu v možnosti testování přes rok. V tom, kolik hodin najedou v terénu na motorce. Tím si to všechno zautomatizují, práci s přístroji a vůbec. Mají natrénováno – najedou třicet až padesát tisíc kilometrů – já tisíc. To je podle budgetů, které máte, a fabrické týmy je mají prakticky neomezené. Ti jezdci trénují měsíc v Mexiku, měsíc v Peru, měsíc v Argentině, měsíc v Dubaji. Převozy motorek a pobyty stojí neskutečné peníze. To si my nemůžeme vůbec dovolit. Takže se snažíme udělat maximum. A díky tomu, že to děláme srdcem, tak nám někdy to štěstíčko jde naproti.

Kolik stojí váš start na Dakaru?

Myslím si, že kolem čtyř milionů, když se jede s novýma motorkama a nic se nestane.

Při vaší výkonnosti by asi nebylo překvapení, kdybyste dostal nabídku od továrního týmu. Je to pravděpodobné, nebo máte smůlu v tom, že Česko je malý trh?

Trochu jste si odpověděl sám. Španělsko, Francie, Amerika jsou někde jinde. Třeba Clain a Howes vyjedou v Kalifornii za barák a mají tam duny, medvědí trávu, hory a mohou trénovat. My tady ty podmínky nemáme a musíme vyjíždět daleko od nás. Fabrická nabídka by byla krásná. Každý sportovec se v tom, co dělá, chce vyšplhat až na vrchol a chce vyzkoušet tu nejlepší techniku. Jezdit za fabrický tým je můj sen, zažil jsem to dva roky v mistrovství světa v motokrosu.

Sám jste řekl, že se rozdíly zmenšují, což je vidět na časech. Kam až je reálné, že byste se za stávajících podmínek mohl ve výsledkové listině dostat?

Ta bedna je sen, myslím si, že teď to reálné není, ale evidentně jsme schopní pohybovat se kolem desátého–patnáctého místa. Ale já chci překonávat svoje mantinely a ty jsou nastavené na desátém místě. Takže se snažím, aby můj výsledek byl jednociferné číslo. Chci zkrátka pořád výš, teď mi k desátému místu scházely čtyři minuty.

Říká se, že s jídlem roste chuť. Máte to tak i v Dakaru, nebo už jste se toho přejedl?

Jsem sportovec, baví mě makat a být v každém ročníku co nejlíp přichystaný a bojovat o to nejlepší umístění. I loni jsem v etapách zajížděl výsledky devět, deset, třináct. To mě nabíjí k tomu, abych pokořil to desáté místo. I když se snažím vždycky zůstat nohama na zemi.

Je nějaký další závod, který vás hodně láká a ještě jste ho neotestoval?

Dakar je meta motorismu a dávám do toho teď všechnu energii, ale na motokros nikdy nezanevřu. To je moje láska. Jsem rád, že se na mě fanoušci mohou přijet podívat, což je v Dakaru problém. A i když je mi pětatřicet a motokros jde cestou mládí dopředu a to se nezastaví, tak do toho budu dávat maximum a budu se je snažit trápit. A když ty mladý předjedu, tak mi to dělá dobře.

Zdroj
ČT sport

Hlavní zprávy

Nejčtenější články