Krejčí: Závodit na motorce na Dakaru je svým způsobem diagnóza
Roman Krejčí útočil v první polovině rallye Dakar na vítězství v kategorii malé moto, jeho sny ale rázně uťala šestá etapa. V posledním dějství před vyhlíženým dnem volna přišla drobná chyba, pád, vykloubené rameno a konec nadějí. "Často slýchám, že už jízda na motorce na Dakaru je svým způsobem diagnóza," komentuje to s nadhledem rodák z Frýdku-Místku.
Krizový moment přišel zhruba na 350. kilometru, na relativně přehledném úseku. "Byla to v podstatě rovinka, jen dva menší hrbolky. Říkal jsem si, že tady je to v pohodě. Tak jsem si užíval jízdu, konečně začaly písky a duny, takže jezdecky to bylo nádherné. Navíc potom měl být den volna, kdy by se dala motorka dohromady na druhou polovinu a začalo by se pořádně závodit," líčí Krejčí.
Do té doby si nemohl na nic stěžovat, premiéra motoristického maratonu v Saúdské Arábii se mu líbila. "Organizace byla perfektní. Ideální bylo i počasí, u moře bylo přes den kolem 25 stupňů, v noci kolem deseti. V horách bylo chladněji, ale ve chvíli, kde startovala speciálka, už se dalo jet jen v bundě s krátkým rukávem. Oproti Jižní Americe, kde vařil benzin a byly věčné problémy s pneumatikami, to byla pozitivní změna," porovnává Krejčí s předchozím dějištěm rallye v Argentině a Peru.
Krejčí závodil na Dakaru v "naturalistické" kategorii malé moto, tedy jezdců bez asistence. Ti si sami opravují i motorku a jsou odkázáni pouze sami na sebe. "Dnešní motorky už jsou hodně o elektronice, takže toho s nimi na trati moc nezmůžeme. Spousta věcí se ale na trati opravit dá. Třeba když spadne řetěz, tak je potřeba být trochu zručný a rychle to opravit, protože jinak můžete skončit i na úplné banalitě," říká Krejčí.
Jezdci se samozřejmě snaží pomáhat kolegům alespoň v bivaku, pokud je to možné. "Když je energie a člověk není potlučený z nějakého pádu, tak může pomoct zvednout kolegovi motorku. Ale jinak je tam každý sám za sebe a sil většinou není nazbyt," přiznává Krejčí.
Závodění bez asistence má své kouzlo, ale také rizika, mezi největší patří kumulující se únava, která zvyšuje pravděpodobnost chyb na trati. "Na Dakaru se tělo jakoby přepne do jiného režimu. Po etapě opravíte motorku, jdete spát třeba o půlnoci úplně vyřízený, a stejně nemůžete usnout. Nevím, jestli je to adrenalinem nebo tím, jak se těšíte na další etapu, každý to má asi jinak. Ale když opravujete do dvou nebo do tří do rána a ve čtyři vstáváte na start, to vás potom ten deficit časem dožene," míní Krejčí.
Základem pro jezdce tak musí být perfektní fyzická kondice. "Nejde jen o to, být schopen vytáhnout motorku z písku, kondice je důležitá hlavně k tomu, aby bylo z čeho brát. Moc nespíte, jedete brzo na start, nasnídáte se a pak už máte k dispozici jen pár energetických tyčinek. Ty navíc můžete konzumovat jen na tankovacích stanovištích, za jízdy je to naprosto nereálné. Většinou si nestíháte ani dojít za záchod," uzavírá Krejčí.
