Emerson Fittipaldi - ten, který pozvedl McLaren
Sao Paulo – Není známo, jak rychle se Emerson Fittipaldi dostal na svět, pokud to ale bylo podobné jako v dalším jeho životě, byl ze všech novorozenců 12. prosince 1946 nejrychlejší. Velmi rychle dospěl i na vrchol své kariéry; když se v roce 1972 jako pětadvacetiletý poprvé stal mistrem světa formule 1, byl zdaleka nejmladším šampionem, a tento rekord mu vydržel déle než 30 let. Fittipaldiho jméno je také spjato se vzestupem McLarenu, v roce 1974 se stal prvním světovým šampionem v barvách této stáje. Fittipaldi je dodnes považován za špičku motoristického světa. Řadí se do úzké skupiny pilotů, kteří dokázali ovládnout šampionát F1, americkou formulovou sérii CART i závod 500 mil Indianapolis – a dokonce jediný, který vyhrál ve formuli 1 a v Indianapolis 500 dvakrát.
Brazilský automobilový závodník Emerson Emerson Fittipaldi se narodil v roce 1946 v Sao Paulu. Jeho otec byl přední brazilský motoristický žurnalista a díky němu se Emerson dostal k závodům. Nejprve zkoušel motocykly a také vznášedla, ale po vážné nehodě svého bratra Emerson Fittipaldi na obě disciplíny zanevřel a rozhodl se postavit na čtyři kola. V patnácti letech pracoval jako mechanik u motokár a začal na nich také závodit. Po pěti letech se stal brazilským motokárovým šampionem a odešel do Evropy, aby zkusil štěstí v juniorských formulových sériích.
Těmi se prokousal velmi rychle, v roce 1969 začal jezdit v britské formuli Ford, ale takřka neměl konkurenci a ještě týž rok přešel do formule 3. Svými výkony zaujal majitele slavného týmu formule 1 Lotus, který ho uprostřed další sezony angažoval jako třetího jezdce (to tehdy šlo) po bok Jochena Rindta a Johna Milese. Rindt v roce 1970 bojoval o titul a zbylí dva závodníci mu měli pomáhat, jak to jenom šlo, odrážet útoky jezdců Ferrari, kteří si na titul sami brousili zuby.
Fittipaldi skončil čtvrtý hned ve druhém závodě, kterého se zúčastnil, na Hockenheimringu sice na vítězného Rindta ztratil skoro celé kolo, ale přesto to byl dobrý výsledek. Rindtova pozdější smrtelná nehoda v Monze uvrhla celý tým do mizérie, špatnou náladu ještě umocnil druhý jezdec Miles, když se rozhodl okamžitě ukončit kariéru. Lotus nenastoupil do závodu nejen v Itálii, ale ani v následující Velké ceně Kanady. Fittipaldi však za volant svého lotusu usedl ve Velké ceně USA – a vyhrál. Prvního vítězství dosáhl už ve čtvrtém závodě, do kterého nastoupil, a jeho vítězství - společně s rivalitou jezdců Ferrari – rozhodlo o tom, že se Jochen Rindt stal jediným mistrem světa formule 1, který získal titul posmrtně.
V dalším roce už Fittipaldi usiloval o titul sám, ale Lotus tentokrát nebyl příliš konkurenceschopný, poráželi ho jezdci Tyrrelu, Ferrari, BRM a Marche a brazilský jezdec obsadil až šesté místo. Ročník 1972 mu však už patřil. Vyhrál pět závodů a o 16 bodů porazil obhájce titulu z předchozího roku Jackieho Stewarta. Lotus současně získal Pohár konstruktérů a vítězství v něm obhájil i další rok – na rozdíl od Fittipaldiho, který skončil na druhém místě za Stewartem. Ten se ale po smrti svého týmového kolegy Francoise Ceverta v závěrečné Velké ceně s formulí 1 rozloučil.
Pro další rok byl Fittipaldi takřka bez konkurenta, přestože odešel z Lotusu a přestoupil do McLarenu, dosud spíše průměrného týmu. Fittipaldi v roce 1974 vyhrál tři závody a o tři body porazil Regazzoniho, který stále marně usiloval o primát za volantem Ferrari. McLaren současně získal titul mezi konstruktéry a těšil se na obhajobu v dalším roce. Tehdy se však naplno projevil talent nové hvězdy Ferrari Nikiho Laudy a Emerson Fittipaldi se marně snažil zastavit jeho tažení za titulem. Prohrál o 19,5 bodu – a tím jeho nejslavnější období skončilo.
Fittipaldi se totiž rozhodl založit vlastní tým, který ale nedokázal konkurovat špičce, dosavadní elitní jezdec se pohyboval v průměru. V roce 1978 Fittipaldi ještě jednou vystoupil na stupně vítězů, když v domácí Velké ceně Brazílie skončil druhý, přesto jeho celkové výsledky nestačily na lepší než desáté místo. V roce 1979 získal už jenom jediný bod a v následující sice k jednomu šestému místu přidal ještě bronz, bylo ale jasné, že tým Fittipaldi nikdy nebude patřit mezi elitu. Jeho majitel se proto rozhodl dát formuli 1 sbohem.
Nikoli však automobilovým závodům. Od roku 1984 se Fittipaldi účastnil americké série IndyCar World Series, úvodní sezonu zakončil na 15. místě, v dalším roce už ale vyskočil na konečnou 6. příčku a dokonce vyhrál v Michiganu. Vítězství mu přibývala i v dalších letech, až nakonec v roce 1989 s pěti výhrami ovládl celý šampionát. Zatímco ve formuli 1 býval Fittipaldi nejmladším vítězem, tentokrát už byl šampionem v letech. Bylo mu 42 let, v takovém věku už si závodníci většinou užívají důchodu nebo pomáhají mladším kolegům a závody z povzdálí pozorují. V roce 1989 Fittipaldi navíc vyhrál i 500 mil Indianapolis, což zopakoval ještě v roce 1993.
V sérii IndyCar patřil k elitě i v letech následujících po jeho celkovém triumfu, ačkoli druhý titul už nezískal. Závod naposledy vyhrál v roce 1995, kdy jezdil za tým Penske, kde kryl záda Alu Unserovi. Ročník 1996 pro Fittipaldiho skončil předčasně kvůli zranění v závodu v Michiganu. Utrpěl zlomeninu sedmého obratle a velmi vážně mu hrozilo ochrnutí. Tím se v 49 letech také uzavřela Brazilcova neuvěřitelně dlouhá závodnická kariéra. V elitních formulových soutěžích jezdil 23 sezon a takřka celou dobu vyhrával. Nadále se ale do kokpitů vrací. Závodil s veterány, utkal se také s dalšími bývalými elitními jezdci v sérii Grand Prix Masters.
