Jsem úplně prázdnej aneb Vzpomínky na Jizerskou padesátku

Občas jen tak sedím a přemýšlím, jak se asi v zimě roku 1968 musel cítit Gustav Ginzel, když prošlapával stopu prvního ročníku závodu. Ten tehdy dostal jméno "50 km Jizerskými horami" a počet kilometrů z názvu se zhruba rovnal počtu účastníků, z nichž část tvořili aktivní horolezci. Ti, kteří o dva roky později zahynuli v kamenné suti pod Huascaránem.

S výpravou měl do Peru cestovat také Ginzel, nakonec ale kvůli byrokracii nejel – a zachránil si život. Tušil v lednu 1968, že je vlastně předjezdcem závodu, který se nálepkou "legendární" může pyšnit celkem bez uzardění? Že se tu ve stopě někdy budou prohánět lyžaři ze Skandinávie, závod bude živě vysílat televize a startovní číslo si připnou tisíce lidí?

Asi ne. Dnes mluvíme o Jizerské padesátce, která už nestartuje na louce v Hraběticích (černobílé fotografie tehdejších startů, kdy se celé závodní pole dává do pohybu, mi připomínají úvodní momenty přespolních běhů, kdy běží celá pláň – oboje fantastické), nýbrž na bedřichovském stadionu. Nedaleko památníku zesnulým horolezcům se vše dává do pohybu. 

Momentálně tu ale řve příšerná hudba a z VIP stanu vylézá Jakub Kohák. Kapela Sporto o podobných situacích dokonce před lety nahrála písničku, jmenuje se "To není moje scéna". A tak raději jdu přešlapávat na stadion, já, tzv. řadový pěšák čtvrté startovní vlny. Cíl? Zvládnout celou trať pod čtyři hodiny, což se mi před rokem o 59 vteřin nepodařilo. A možná se pokusit o čas 3:53, který byl minule podmínkou pro zařazení do startovní vlny číslo 3. 

Jdu postupně, z osmé do páté a z ní do čtvrté a teď snad do třetí. Ambice jsou to skromné, ale člověk se nesmí bát dávat si malé cíle. A tyhle jsou, třeba v porovnání s výkonem loňského vítěze Andrease Nygaarda, který se zvládl do Bedřichova vrátit za hodinu a 56 minut, skutečně z těch menších.

Komplikuje to jen počasí: ráno dokonce pršelo, a i když déšť před startem ustal, do ideálních mají tyto podmínky skutečně daleko. Ale držím se – bezmála nábožně – slov "neházej flintu do žita".

Kontrolovaně sípat

Ještě chvíli a za slov herce Pavla Rímského – český Sylvester Stallone pro Jizerskou padesátku namluvil úvodní promluvy, které jsou pro každou vlnu jiné (jejich pompézní přepálenost je vlastně docela uklidňující) – se dávám do pohybu. Je to tu každý rok stejné: hůlky – pokud možno – u sebe a lyže šoupat co nejrychleji, hlavně, ať už je to úvodní zúžené hrdlo minulostí a je na čem a s čím jet.

Úvodních zhruba devět kilometrů na Rozmezí, které s několika krátkými výjimkami jen stoupají, už dává tušit, že to nebude vůbec jednoduché. Po stopě už zůstala více méně jen chabá památka. Rozrytý měkký povrch působí, jako by se tu po cestě prohnalo stádo lesních zvířat. Všechno tak nějak podkluzuje a hůlky se zarývají hluboko. A občas pod nimi dokonce zarezonuje asfalt.

Dlouhý had se pomalu plazí nahoru, je to jakási kletba pozdnějších vln: tempo je po prvních deset kilometrů poměrně zásadně regulováno tím, kdo zrovna šlape před vámi. Ale i já se nahoru tak tak hrabu, sípám, ovšem říkám si, že kontrolovaně. Tohle by se na Vasově běhu nestalo, tam je to prý kromě krátké úvodní stojky pořád mírně z kopce.

Nahoře jde na malou chvíli zahlédnout ty, kteří už mají "východní polovinu osmičky trati" za sebou a míří směrem k Olivetské hoře a Bedřichovu. Je to vlastně jediný moment kromě startu, kdy je běžný účastník Jizerské padesátky jakž takž v kontaktu s elitou. Že se vítězem překvapivě nestal Emil Persson, ale Kasper Stadaas, mi v cíli napíše kamarád na Messengeru.

Když totiž průměrný závodník dojede do cíle, skandinávská elita je už dávno na hotelu a možná už na cestě z Bedřichova.

Kdo neviděl Hnojový dům

Nám nezbývá než směřovat na Jizerku. Na Knížecí cestě už trochu začínám tuhnout, ale tempo se ještě drží. Co se zdaleka tak nedrží, je stav pokrývky, na každý posun dopředu tak padá i vyrovnávací pohyb stranou. Když se to nasčítá, je to dost. Ale podmínky neurčuje organizátor a s kartami tak, jak jsou dnes rozdány, se nic moc jiného vymyslet ani nedalo. 

Jizerka je každopádně tu. Nedaleko od občerstvovací stanice stojí dům známý široko daleko. A přitom má takové přízemní jméno – Hnojový dům. Bydlel v něm nám již známý prošlapávač první jizerské stopy, tedy Gustav Ginzel. Původně to byla jen stáj pro dobytek a Ginzel "titulní" hnůj prodal a celé stavení poté vyčistil tak, že do něj svedl jeden z jizerských potoků. 

Nejen díky tomu se stal legendou. Jeho "Misthaus" navštěvovali lidé ze širokého okolí, taky jsme tam na konci 90. let s rodiči byli. Prý – kdo neviděl Hnojový dům, ten žil marně. Uvnitř to zvláštně vonělo a Ginzel byl fascinující průvodce, mluvil docela kouzelnou směsicí němčiny a češtiny. Když tu jsem, tak si na něj vzpomenu. Ale teď není čas.

Závod graduje. Vylezeme k Bunkru, jindy zdlouhavá Promenádní cesta kupodivu pro jednou docela uteče, prudký sjezd na Smědavu tím spíš. Přede mnou padá lyžař a nadává poměrně vynalézavým způsobem, až mě to zaráží. Já se každopádně držím, sjezdy mi dnes jdou. Nespadl bych, ani kdyby sklon byl dvakrát tak prudký.

Náhle už není kam spěchat

Vzpomínám si, že když jsme si jednou s kamarádem jeli do Liberce vyzvednout startovní číslo, hrála nám k tomu v autě skladba "It’s Rough" od projektu Smog, za kterým se skrýval písničkář Bill Callahan. Popisuje mnohem vážnější "rough", než je pár minut sportovní dřiny, ale občas si ji tak broukám. Když jde do tuhého. Jako teď. Je tu Kneipa. A tu nejde okecat.

Věřím, že pokud můj oblíbený novinář Daniel Friebe ke svým knihám o cyklistických stoupáních někdy přidá i jednu o těch lyžařských, Kneipu tam zařadí. Bude se skvět vedle úvodního kopce Vasova běhu, závěrečné stojky Marcialongy nebo výšlapu na Prato Piazza v italských Dolomitech. Bude tam napsáno: "Tady končí tvoje sny. Zapomeň."

Protože právě to se děje. Úvodní kilometr je pekelný, zvlášť s téměř třiceti kilometry v nohou. Většinou si namlouvám, že jsem vrchař, tady ale představy o sobě samém trochu drhnou. Takhle tu Andreas Nygaard asi nejel. Kasper Stadaas také ne. Moje technické i silové schopnosti naráží na svůj strop. Je to trápení.

Přesto ne takové jako závěrečná třetina závodu. Na promoklé trati, která už v některých pasážích drží pohromadě spíše silou vůle, mi rychle mizí síly: soupaž už není, co byla jen o několik desítek minut zpět, a většinou spolehlivé motivační slogany mi v hlavě momentálně hrají spíše trýznivý ping pong, než že by dávaly smysl.

Pod Olivetskou horou mi už konečně dochází, že na 3:53 můžu s klidem zapomenout a na čas pod čtyři hodiny jakbysmet. Kupodivu je to ale spíše osvobozující: najednou už opravdu není kam spěchat. Závěrečné dva kilometry (moment, kdy místo značky 46. kilometru přichází cedule "2 km do cíle", mě vždycky utěší i rozesměje) už jsou zadarmo, tj. z kopce.

A jsme doma, jsme v Bedřichově.

600 kg, 1200 ks a 2000 lahví

Baví mě různé kuriozity z historie Jizerské padesátky. Třeba, že tu v druhém ročníku závodil sedmnáctiletý Josef Rakoncaj. Že v roce 1973 byl vítězný čas čtyři hodiny a dvě minuty. Nebo kolik párků, vajec a piva spotřebovali o tři roky později závodníci (bylo to 600 kg, 1200 ks a 2000 lahví). Jak tu Květa Jeriová běžela s bolavým zubem a jak tu jedna dvojice noc před závodem strávila ve stanu na Hrabětické louce, aby měla lepší pozici na startu.

A jsou tu i ty smutnější: před osmnácti lety "Jizerku" jako jeden ze svých vůbec posledních závodů odjel Mika Myllylä, jehož boj se závislostí na alkoholu později skončil tragicky. A samozřejmě je tu vždy i vzpomínka na všech patnáct horolezců, kteří se nevrátili z expedice Peru 1970. Před třemi lety je závod poctil vydáním speciálních medailí. Každý závodník také jméno jednoho z nich veze na startovním čísle. Já jsem letos měl Jiřího Jecha.

Byl to náročný ročník, dozajista nejnáročnější z těch tří, kterých jsem měl možnost se zúčastnit. Čas pár minut nad čtyřmi hodinami tak možná má i nějakou skromnou cenu (taky jsem se, ne nadarmo, pořadím oproti loňsku posunul o 400 míst). Organizátoři by u letošních výkonů měli udělat hvězdičku značící, že letos to bylo obzvlášť náročné. Aby se nezapomnělo. 

Pár dnů před startem jsem si četl jednu z básní Tadeáše Poláka. Končí slovy "jediný co mám jsou vzpomínky jinak jsem úplně prázdnej". Nevím, jestli Tadeáš Polák taky jezdí na běžkách, ale cítím se stejně. A těch vzpomínek je dost.