Zimní stadion na Štvanici sloužil sportu téměř osmdesát let
Praha - Zimní stadion na Štvanici patří neodmyslitelně do historie československého sportu. První umělá ledová plocha v republice byla spojována zejména s hokejem, konala se zde čtyři mistrovství světa a domácí reprezentace zde získala první titul světových šampionů. Premiérový zápas se na ještě rozestavěném stadionu hrál už v lednu 1931, stavba samotná byla slavnostně otevřena 6. listopadu 1932. V posledních desetiletích ale legendární pražský stadion jen pozvolna chátral a poslední ránu stadionu zasadily povodně v roce 2002. Po demolici hlavní budovy v létě 2011 už stojí jen restaurační budova s tribunou.
Plán vybudovat na ostrově mezi Karlínem a Holešovicemi zimní stadion se zrodil koncem 20. let minulého století. Projekt budovy ve funkcionalistickém stylu vypracoval architekt Josef Fuchs, jenž vtiskl podobu například i nedalekému Veletržnímu paláci. Stadionu dominovala strohá budova restaurace, která sloužila i jako zázemí pro návštěvníky a administrativu. Její stupňovitá zadní stěna měla navíc funkci hlavní tribuny. Za zděným vstupním objektem se rozkládalo kluziště rozdělené na části pro volné bruslení a pro hokej. Chladící zařízení bylo údajně schopné za dvě hodiny vytvořit led tlustý čtyři centimetry.
Během své historie se stadion na Štvanici stal místem konání řady významných sportovních akcí. Už v lednu 1931 se na jeho ledu utkali hráči pražského LTC a kanadského klubu Manitoba. Historicky prvnímu zápasu v Československu na umělém ledu přihlíželo 7 000 diváků. Do dějin tuzemského sportu se Štvanice zapsala také v roce 1947, kdy na jejím ledě českoslovenští hokejisté vydobyli titul světových šampionů. V únoru 1955 se stadion zapsal rovněž do historie domácího televizního vysílání, když z něj byl vysílán první televizní přenos hokejového utkání.
Mistrovství světa v ledním hokeji se na Štvanici konalo celkem čtyřikrát, v letech 1933, 1938, 1947 a 1959. Stadion ale nebyl zasvěcen pouze lítým hokejovým bitvám. Zabruslit si na ní mohl úplně každý, takže zde vyrostlo několik generací krasobruslařů včetně legendární Áji Vrzáňové. Do poloviny 50. let se přitom na Štvanici bruslilo pod otevřeným nebem. Dřevěná konstrukce, která nad kluzištěm později vyrostla, sice příliš neladila s Fuchsovou vstupní budovou, většina lidí si přesto Štvanici asociuje právě s touto dřevěnou boudou.
Od počátku 60. let začal význam Štvanice upadat. Na nedalekém Výstavišti totiž byla otevřena Sportovní hala, do níž se přestěhovaly všechny významnější akce. Přísun peněz na provoz a údržbu Štvanice proto začal vysychat. Poslední velké opravy se stadion dočkal v roce 1968, a od té doby už jen chátral. Postupně musely být uzavírány jednotlivé části areálu, až nakonec dosloužila i samotná ledová plocha. Na počátku roku 2011 se na stadionu propadla část střechy a stavební úřad proto nařídil jeho uzavření. A ani status kulturní památky stavbu neochránil v létě téhož roku před demolicí.
Budoucnost Štvanice je otevřená. Magistrát vyhlásil počátkem října 2012 dvoukolovou architektonickou soutěž na využití a rozvoj tohoto vltavského ostrova. Výsledky mají být známy příští rok. Je možné, že stadion získá původní podobu s kluzištěm pod otevřeným nebem, jak to navrhuje například historik architektury Zdeněk Lukeš.
