Vejvoda: Pořád mě překvapuje, že jsem tady
Stockholm - Otakar Vejvoda patřil k největším ofenzivním talentům českého hokeje. Jeho útok s Pavlem Paterou a Martinem Procházkou ničil soupeře v extralize i reprezentaci, po zlatém mistrovství světa ve Vídni ale Vejvodovu kariéru zastavilo zranění. Bývalý útočník se pak natrvalo usadil ve Švédsku, a i díky tomu působí na právě probíhajícím šampionátu v roli experta ČT. Rozhovor s věčně usměvavým Otakarem Vejvodou vznikal přímo na tribunách ztichlé Globen Areny, jen desítky minut před utkáním Česka se Švýcarskem.
Dodnes se často vzpomíná na vaši útočnou formaci s Pavlem Paterou a Martinem Procházkou, se kterými jste zářil na Kladně i v reprezentaci. Jak jste se dali dohromady?
S Pavlem Paterou jsme od mládežnických kategorií hráli v lajně s Tomášem Mikoláškem, který se pak ale zranil. V sezoně 93/94 jsme už dohrávali v play-off s Petrem Tonem. Martin Procházka jel po sezoně do Toronta na kemp a už při letní přípravě jsme se bavili, že kdyby mu nevyšlo Toronto, tak bychom hráli spolu.
Kdo vás tři tehdy složil do jedné formace?
To je dobrá otázka. My jsme se o tom spolu bavili. Možná jsme to řekli trenérům, možná nás dali dohromady trenéři sami. To už vážně nevím.
S Kladnem jste v sezonách 93/94 a 94/95 skončili první, respektive druzí po základní části a byli žhavými favority na titul, co chybělo?
Těžký byl hlavně ten druhý rok – to byla sezona 94/95 – kdy po neúspěšné semifinálové sérii proti Olomouci odešla půlka mužstva a zůstali jsme tam všichni mladí. Nejstaršímu hráči bylo tak pětadvacet let. Na nás tak v mužstva připadla najednou celkem důležitá role a člověk na to nebyl úplně připravený. Byli jsme překvapení, že jsme byli na prvních třech místech v kanadském bodování, zatímco mužstvo po deseti nebo patnácti zápasech bylo poslední. Pak ale přišlo na lámání chleba. Vyhráli jsme pět zápasů, přišla výluka v NHL a posílil nás Jaromír Jágr. Vyhrálo se – nebo přinejmenším neprohrálo - dalších pět zápasů za sebou a během tří týdnů jsme byli z posledního na prvním místě. Ale pak jsme - stejně jako rok předtím s Olomoucí - prohráli v pátém semifinálovém zápase.
Po mistrovství světa v roce 1996 jste všichni tři s Paterou a Procházkou naráz přestoupili do AIK Stockholm. To není úplně standardní, aby přestupovala celá formace jako jeden muž. Jak k tomu tehdy došlo?
My jsme původně měli jít takhle ve třech už do Sparty. Ne že by to byla naše podmínka zůstat spolu, ale bylo to naše přání. Takže jsme byli rádi, že nás v AIK chtějí všechny tři.
Kladno nemělo problém vás pustit?
Nám končily smlouvy a Kladno s námi snad ani tenkrát po mistrovství nejednalo. Tam bylo štěstí, že na Kladně bylo hodně dobrých kluků – mladý Marek Židlický, Pavel Skrbek, Tomáš Kaberle, Petr Ton, Josef Zajíc, Libor Procházka, David Čermák nebo Petr Tenkrát. Tam bylo na čem stavět. Byla to podobná situace jako v sezoně 94/95, kdy hodně lidí odešlo a stálo to na mladých klucích.
Největším vaším úspěchem je asi zlato z mistrovství světa ve Vídni z roku 1996. Slavný vítězný gól těsně před koncem finálového utkání vstřelila vaše formace, respektive Martin Procházka, vybavujete si tu situaci?
Pamatuju si to velmi dobře. Rozehrál jsem do středního pásma a říkal jsem si v tu chvíli: "Nahoďte to. Za dvacet vteřin je přestávka a rozhodneme v prodloužení." No a kluci místo toho dali gól. Když jsem jel ke střídačce, byly to poslední dvě tři vteřiny, kdy jsem měl zdravé nohy.
Vaši kariéru pak ukončily zdravotní problémy. V čem spočívaly?
Byl to svalový problém z přetrénovanosti. Svalová hmota narostla více, než anatomické proporce stehna dovolují, a hrozně to bolelo.
I přesto jste ale odehrál ještě dvě sezony v AIK, i když jste nenastoupil zdaleka do všech utkání.
První rok jsem odehrál skoro celý, aniž bych to někomu říkal. Byla to bolest, která se dá těžko představit. Během sezony jsem se už pak i ptal lékaře, s tím aby to nikomu neříkal, ale nikdo nevěděl, co to je. Jednak to byla obrovská bolest, ale strašná byla ta nejistota, že člověk nevěděl, co to je.
Jak probíhaly roky poté, co jste musel skončit s hokejem?
Rok jsem nemohl dělat vůbec nic. Nemohl jsem víceméně ani chodit. Pak se to začalo zlepšovat. V devadesátém devátém jsem začal trénovat a měl jsem vynikající fyzičku, v životě jsem nebyl tak dobře fyzicky připravený. Ale pak přišly problémy s břišním svalem a zapadlý nerv, spousta maličkostí. Bylo osudem dané, že hrát nebudu moci. Pak jsem sice začal zase trénovat, koncem roku 2000 už jsem byl na tréninku s AIK, ale stalo se mi něco podobného s nohama jako předtím.
Jak jste to prožíval?
V tu chvíli se mi narodil syn, a tak se člověk soustředil na rodinu. Ale bolesti přetrvávaly ještě tak dva tři roky, než jsem mohl začít ve společnosti normálně fungovat.
Co jste dělal, když už jste nemohl hrát dál hokej?
Přestěhoval jsem se sem do Švédska. Nejdřív jsem rok studoval švédštinu a ani ne půl roku poté jsem začal trénovat. Tři roky jsem trénoval mužstvo ve třetí nejvyšší lize a pak jsem začal studovat na vysoké škole. Zkoušel jsem i sám hrát, protože se můj stav zlepšil. Ale chybí tam něco, abych mohl hrát na elitní úrovni.
Jak vypadá váš život dneska?
Jednak studuji švédskou obdobu naší FTVS. Předloni jsem působil jako hrající trenér v jednom mužstvu a letos jsem trénoval syna, jehož klub je asi dvě stě metrů od mé školy. Takže jsem tam alespoň propojil jedno s druhým.
Jaké jsou vaše plány v nejbližší budoucnosti?
Nyní studuju, hlavně kvůli tomu, abych nebyl závislý jen na hokeji a abych měl trochu otevřené pole působnosti. Budu chtít do hokeje. Uvidíme, jak to půjde. A pokud to nepůjde nebo pokud mě to úplně nebude bavit, tak mohu jít nazpátek k něčemu jinému.
Na právě probíhajícím mistrovství světa působíte jako expert České televize, jak se cítíte v nové roli?
Jsem pořád překvapený, že jsem tady. První dny byly hrozně těžké, protože málokdy mluvím česky. Prakticky jen se synem, ale to jsou dennodenní záležitosti nebo úkoly. Ale ty hokejové věci jsem za posledních osm devět let říkal jen ve švédštině, takže se občas zadrhnu a asi nemluvím tak plynule, jak by mi to šlo švédsky.
