V NHL to bylo složité, vzpomíná Hosták na hokejové mládí

Extraligovou kariéru jste odstartoval ve Spartě, kde jste naskočil do týmu už v devatenácti letech. O čtyři roky později jste se s holešovickým klubem loučil titulem. Jak vzpomínáte na tohle angažmá?

Ten titul je vrchol, ale myslím si, že celé čtyři roky ve Spartě, byly úžasná škola. Byla tam parta starých harcovníků, a k tomu jsme přicházeli my mladí. Pan doktor Wohl a později i pan Horešovský nám dali prostor, takže jsme mohli hrát a učit se od starých pardálů. Nejdřív to byl Jirka Hrdina, později třeba Standa Hajdůšek, to byla obrovská škola. Zároveň to ale byly takové bezstarostné roky.

V roce 1990 získala Sparta skoro po padesáti letech titul. Jak jste to tenkrát prožíval?

Já jsem byl v té době poměrně mladý, takže jsem ještě nevnímal ten tlak, že padesát let Sparta žádný titul nevyhrála. My jsme hráli výborně už v základní části, měli jsme parádní, skvěle vyvážený mančaft. Bezvadně chytal Petr Bříza. Asi jsme si ani nepřipouštěli nic jiného, než že vyhrajeme.

Poté jste ale odešel do NHL, do Philadelphie Flyers. Jak se to tehdy seběhlo?

To bylo hodně komplikované. Já jsem tenkrát už měl za sebou mistrovství světa, byť jsem tam toho moc nenahrál. Navíc jsem byl draftovaný až po mistrovství světa do dvaceti, trochu později než je obvyklé. Philadelphie si ale mě v té době vyhlédla a po světovém šampionátu jsem se tam měl možnost dostat. Ona to byla zvláštní doba v devadesátém roce. Bylo sice po revoluci a všechno bylo otevřené, ale člověku vrtalo hlavou, jestli nějaká jiná šance (jít do NHL) ještě bude. A když už se naskytla, tak jsem to zkusil a do Philadelphie šel.

V zámoří jste nakonec strávil dva roky. Zatímco první sezona nebyla špatná, v té druhé jste toho moc nenahrál. Jak s odstupem vzpomínáte na své účinkování ve Flyers?

Pro mě to bylo dost složité. Jednak Evropanů tenkrát v NHL nebylo tolik, takže na nás koukali trochu podivně, hlavně na Čechy. Navíc Philadelphii trénoval Paul Holmgren, který chtěl hrát takový ten kanadský "zabejčený" styl. Hodně napadat a nahazovat puky, a to nebyl úplně styl hry, který jsem vyznával. Takže jsem měl trochu problémy se mu přizpůsobit. Lépe jsem se s tím popral první sezonu, kdy se mi podařil kemp a vybojoval jsem si místo v prvním týmu. Odehrál jsem pak padesát zápasů a na jaře mě poslali na farmu, když už bylo jasné, že se tým nedostane do play-off.

Druhý rok jsem začal na farmě. Možná i proto, že kemp se mi naopak nepovedl. Byl jsem tam zraněný, pořádně jsem nehrál. Pak jsem dostal pár zápasů příležitost v listopadu, ale přišla změna trenéra a všechno zase bylo trošku jinak. Hráči se tam přesypali jako písek v hodinkách… Bylo to zvláštní. Takže když přišla nabídka ze Švédska, řekli jsme si, že bude možná lepší přesunout se do Evropy.

Proč jste se rozhodl právě pro Švédsko?

Švédové projevili velký zájem a samozřejmě hrát švédskou Elitserien byla výzva, protože v té době to byla po NHL druhá nejlepší soutěž na světě. KHL neexistovala, do Ruska se nechodilo a ve Švédsku se hrál přeci jen trošku lepší hokej než u nás. Už jen proto, že řada hráčů z Česka mohla konečně jít do zahraničí. Tím pádem ti nejlepší šli do NHL a ti další skončili právě ve Švédsku a ve Finsku.

Ve Švédsku jste pak hrál až do roku 1996 za MODO, se kterým jste to jednou dotáhli až do finále. Jaké byly ty čtyři roky?

Roky v MODO byly úžasné. Sešla se tam skupina výborných hráčů, kteří začínali svoje kariéry. Do Elitserien někteří naskočili už jako sedmnáctiletí – Peter Forsberg, Markus Näslund, Niclas Sundström, to byli kluci, kteří potom udělali obrovskou kariéru v NHL. Samozřejmě Peter Forsberg s Markusem Näslundem vyčnívali už tehdy, hlavně v onom devadesátém čtvrtém roce, kdy jsme se dostali do finále.

Poté ale přišla v sezoně 1996/1997 krátká  - nakonec jen půlroční - epizoda ve Spartě. Co se tenkrát stalo?

Tehdy se končilo s kariérou profesionálního hokejisty mnohem dříve. Jak se člověku blížila třicítka, tak už se začalo mluvit o tom, že je největší čas skončit. Teď už je vše samozřejmě úplně jinak. Navíc naše starší dcera měla jít pomalu do školy, a tak jsme si říkali, že už je čas se vrátit a pomalu si připravit kariéru i po hokeji. S panem Charouzem (tehdejším majitelem Sparty) jsem byl domluvený nejen na hráčském kontraktu, ale i na tom, že bych poté na Spartě nebo organizacích kolem Sparty mohl dále působit. Což bylo velké lákadlo, že by se člověk věnoval něčemu i po hokejové kariéře.

A proč jste se tedy po už po několika měsících vracel zpátky do Švédska, když jste měl ve Spartě takové plány?

Realita je vždy trochu jiná, než jak si ji člověk naplánuje. Sezona ve Spartě se úplně nevydařila. K tomu byl v týmu přetlak na místě středního útočníka. Byl tam Patrik Martinec, který vyhrál rok dva roky předtím kanadské bodování extraligy. Byl tam Roman Horák, který byl stálý člen národního týmu a taky vítěz bodování extraligy. Byl jsem tam já, tou dobou také hráč reprezentace. A navíc na podzim přišel z NHL Robert Lang, takže tam bylo dost centrů, kteří měli představu, že budou hrát první druhou pětku, přesilovky a tak dále. Ten tým nebyl úplně ideálně poskládaný.

Na vánoce jsem dostal nabídku odejít zpátky do Švédska. Myslím si, že i pro Spartu to nebylo špatné řešení. Ne že by ta sezona byla nějak špatná, já jsem v té době měl kolem dvaceti bodů z dvaceti sedmi zápasů, takže to nebyla zase taková katastrofa. Ale nedařilo se. Sparta měla sice výborný útok, ale třeba na postu brankáře jsme měli slabinu. Situace zkrátka nebyla úplně optimální a uvítal jsem, že se mohu vrátit do Švédska.

Co vy a reprezentace? Váš nejpovedenější turnaj byl asi bronzové mistrovství světa v roce 1993, kde jste skončil desátý v kanadském bodování, že?

Jednoznačně. Tam jsme hráli s Petrem Rosolem a Kamilem Kašťákem v první lajně. Dařilo se nám, já jsem tam měl osm bodů v osmi zápasech. Odehráli jsme výborný turnaj. Jen strašná škoda, že jsme v prodloužení semifinále prohráli se Švédskem, když Thomas Rundqvist dal takový nešťastný gól, a tak jsme skončili až třetí.

Naposledy jste byl s reprezentací na mistrovství světa v roce 1995. Proč jste se poté už neobjevoval v národním týmu? Šlo o vaše rozhodnutí?

Bylo to rozhodnutí trenérů. Tam se budovala "zlatá generace" a trenéři si vybrali jiné hráče. Člověk to vnímal tak, že sice nehraje špatně, ale na mistrovství světa to není. Možná do toho Švédska zase tak dobře nedohlédli.

Prošel jste českou, severoamerickou i švédskou nejvyšší soutěží. Celkem jste odehrál patnáct sezon. S kým se vám během vaší kariéry hrálo nejlépe?

Ve Spartě jsme nejdříve začínali s Lubošem Pázlerem a Petrem Hrbkem, dobře nám to klapalo i s Jirkou Doležalem a Vláďou Petrovkou. Ale nejlépe se mi ale asi hrálo s klukama ve Švédsku, když jsme měli stabilní lajnu v MODO. Ty jména asi nikomu nic neřeknou, ale Lars Byström bylo moje pravé křídlo, se kterým jsem hrál tři roky a s ním se mi hrálo asi vůbec nejlépe.