Ručinský se Šlégrem k titulu Litvínova: Zaslouží si ho klub i město

Litvínov na konci sezony z posledních 23 zápasů prohrál jen pětkrát, ve čtvrtfinále s Pardubicemi i v semifinále s Kometou Brno vždy shodně jen jednou, v boji o zlato s Třincem pak třikrát. Verva ale dodržela mimořádnou bilanci, která protkala celou její sezonu - ani v klíčovém zápasu o všechno neprohrála třetí zápas v řadě.

Čtyřiačtyřicetiletý Martin Ručinský si nemohl přát lepší konec kariéry na klubové úrovni. V jejím úvodu prožil prohrané finále v roce 1991, teď už si mohl vychutnávat radost z triumfů jako na Olympijských hrách v Naganu či při zisku tří zlatých medailí z mistrovství světa.

"Jsem teď asi nejšťastnější hokejista na planetě. Vyhrál jsem olympiádu, vyhrál jsem MS, ale tohle je ještě něco úplně mimořádného, je to v rodném městě. Ta sezona byla strašně dlouhá a jsem strašně rád za kluky a za všechny v Litvínově, že jsme to dokázali, i když nad námi lidé už lámali hůl. Zasloužíme si to," řekl Ručinský po skončení rozhodující finálové bitvy.

První vzpomínky patřily i Ivanu Hlinkovi. "Ivan je tady s námi pořád, v kabině máme jeho fotku, a kdyby se toho dožil, určitě by tady byl s námi a prožíval ty emoce. A já jsem přesvědčený, že na nás seshora kouká a všechno to vidí," uvedl Ručinský.

Na světovém šampionátu v Praze nyní může definitivně uzavřít svůj hráčský příběh, i když vše nasvědčuje tomu, že to nakonec asi nebude možné s ohledem na jeho přetrvávající zdravotní potíže. "Už od semifinále mám problémy. Dostával jsem injekce, kapačky a prášky, abych mohl vůbec nastoupit. Ale MS bych v tuto chvíli neřešil, všichni se brzy dozví co a jak," uvedl Ručinský.

Famózní formou dotlačil Litvínov k titulu brankář Pavel Francouz, který symbolicky zakončil finálový boj čistým kontem. Přestože Třinec ve všech zápasech kromě utkání číslo šest soupeře předčil v počtu střel, Francouz inkasoval v sedmi zápasech kromě samostatných nájezdů celkem jen deset gólů a udržel dvě nuly.

"Rozhodla asi týmovost, kterou jsme ukázali. Jsme super parta. Vím, že se to říká se o každém týmu, ale u nás jsme prostě jeden člověk. Táhli jsme za jeden provaz a bylo to v tom závěru vidět, když jsme tam skákali do střel," připomněl Francouz.

Potvrdil, že finále bylo fyzicky, ale i psychicky vyčerpávající. "Bylo obrovsky těžké, ale jsem rád, že jsme to byli my, kdo dal ten první gól. Bylo postupně asi jasné, že ten, kdo dá první gól, vyhraje. Když jsem se po něm koukl nahoru na kostku, bylo tam ještě sedm minut a hned jsem si vzpomněl na ten zápas, kdy nám to srovnali těch 36 vteřin před koncem," přiznal s úsměvem Francouz.

"Ale nějak jsme to pak už doklepali. A když jsme dali na 2:0 a bylo jasné, že už nám to neuteče, skoro jsem se rozbrečel," připustil Francouz, pro něhož se patrně jednalo na delší čas o poslední zápas v dresu Litvínova, neboť by měl zamířit do Kontinentální ligy.

Šlégr: Nagano je nejvíc, ale titul senzační

Pouze v pozici pravé ruky trenérů prožil finále, ale i celé play-off další veterán Jiří Šlégr. Stejně jako v případě Ručinského protahovala i jemu aktivní kariéru přes přibývající věk i zdravotní neduhy touha po titulu, která narostla do obrovských rozměrů.

"Měl jsem to štěstí vyhrát za svou kariéru úplně všechno, ale bylo to trochu naruby. Vše přišlo dříve než domácí titul s Litvínovem, který jsem si jako mladý přál především. Nagana si vážím nejvíc, ale tohle je pro mě hned na druhém místě. Senzační. Město a klub si to zaslouží," řekl Šlégr.

Spekulovalo se o tom, zda člen prestižního Triple Gold Clubu nepůjde ve šlépějích jiného beka a rovněž člena zlatého týmu z Nagana Jaroslava Špačka, který překvapivě naskočil před dvěma lety do finále a dopomohl k prvnímu titulu Plzni. Šlégr by rád, zranění v zadních řadách "Chezy" by tomu i nahrávala, ale nebylo mu souzeno.

"Vím, že se o tom mluvilo. Ta šance byla však jedna ku milionu. Ze zdravotního hlediska to opravdu nešlo. Také bych mohl skončit na invalidním vozíku. Ty poslední vteřiny takhle na střídačce, to byla muka. Do takové role jsem se dostal poprvé v životě," doplnil Šlégr.