Polozapomenutá "trucliga". WHA vydržela jen sedm let, ale zahráli si ji i Gretzky s Howem

Pokus o narušení dominance NHL vydržel pouhých sedm let, přesto se WHA mohla ve své poslední sezoně pochlubit oběma nejlepšími hokejisty kanadské historie – Gordiem Howem i Waynem Gretzkym.

Každý samozřejmě působili v soutěži zcela v jiné roli. Howe do WHA přišel jako hrající legenda ve 45 letech, dva roky poté, co poprvé ukončil kariéru v Detroitu. Houston Aeros jej zlákali na to, že si mohl zahrát v jednom týmu se svými syny Martym a Markem.

Stal se jednou z hlavních tváří soutěže, s Aeros dvakrát vyhrál AVCO Cup (obdobu Stanley Cupu v NHL), celkem strávil v Houstonu a později v New Englandu/Hartfordu šest sezon a ještě po padesátce zvládl rozlučkovou sezonu v dresu Whalers poté, co se klub připojil k NHL.

"The Great One" si mohl WHA zahrát vlastně jen díky tomu, že soutěž v konkurenčním boji s NHL nabízela možnost startu už sedmnáctiletým hráčům.

Boj o hvězdu juniorské ligy vyhrál celek z Indianapolis a jeho majitel Nelson Skalbandia podepsal s Gretzkym na začátku sezony 1978–79 na teenagera pohádkový kontrakt na 1,75 milionu dolarů za sedm let.

Pro finančními problémy sužovaný klub měl být spásou a tahákem pro fanoušky, nakonec však za Racers odehrál pouze osm utkání.

Organizace totiž prodělávala okolo 40 tisíc dolarů za zápas a Skalbandia už tušil, že v domlouvaném přesunu některých týmů WHA do NHL nebude hrát žádnou roli.

Chtěl ale dokončit poslední sezonu, aby dostal finanční kompenzaci od NHL, takže se rozhodl Gretzkyho prodat.

Ve hře o mladíka byl i nejúspěšnější tým soutěže Winnipeg, nakonec ale uspěl Edmonton, jehož majitel Peter Pocklington za Gretzkyho zaplatil 700 tisíc dolarů.

Investice se mu mnohonásobně vrátila, Gretzky se stal hlavní tváří NHL 80. let a rozhodujícím článkem dynastie Oilers v druhé polovině této dekády. Naopak Racers se ani tímto obchodem nedostali z agónie a ještě v průběhu sezony ukončili činnost.

Original Six: Velký hokejový kartel

V dobách svého vzniku nebyla NHL jedinou velkou hokejovou soutěží v Severní Americe. Až do roku 1926 bojovala o své místo na výsluní s Pacific Coast Hockey League a později Western Canada Hockey League. Victoria Cougars z WCHL se také v roce 1925 stali posledními vítězi Stanley Cupu mimo NHL.

Hokej v západní části Kanady ale neměl v té době potřebné ekonomické zázemí, což nejlépe ilustruje fakt, že takřka kompletní tým Victorie o rok později převzala nově vznikající organizace v Michiganu, ze které se později stal jeden z nejúspěšnějších klubů historie – Detroit Red Wings.

Ačkoliv NHL oficiálně získala Stanley Cup do své správy až v roce 1947, reálně o něj od roku 1926 hrály pouze kluby NHL.

Žádná jiná soutěž na kontinentě už neměla dostatečnou kvalitu, aby některý z jejich týmů mohl být konkurenceschopný proti celku z NHL. Ta tak zůstala na další 45 let jedinou špičkovou hokejovou ligou v Severní Americe.

Výraznější snahy o vytvoření konkurenční ligy měly svůj základ v 60. letech. Stabilizovanou NHL v té době už třetí dekádu tvořilo pouze šest týmů takzvané Original Six (Toronto, Montreal, Boston, NY Rangers, Chicago a Detroit).

Ekonomicky byla sice soutěž velmi úspěšná, ale zároveň pro menší kanadská města a také jih a západ USA nepříliš atraktivní.

NHL se brání konkurenci

V první fázi NHL ještě odolala, když se v roce 1967 rozšířila na 12 týmů. Vedle Philadelphie, Pittsburghu a St. Louis, kde se na přelomu 20. a 30. let NHL už hrála, získaly licenci také Minnesota a hned dva kluby z Kalifornie – Los Angeles a Oakland.

Tím se podařilo zamezit dalšímu růstu vlivu nižší profesionální Western Hockey League, která měla ambici stát se elitní ligou. Tým v Oaklandu NHL přímo od konkurence přebrala a klub WHL v Los Angeles kvůli založení Kings ukončil činnost.

Dlouhodobou absenci týmu NHL na západě Kanady pak sice o tři roky později vyřešila koncese pro další klub z WHL (Vancouver Canucks), skupina investorů okolo Dennise Murphyho a Garyho Davidsona přesto stále cítila, že je zde šance na konkurenční projekt.

Dvojice amerických promotérů přitom věděla, do čeho jde. Stála totiž i za vznikem organizace ABA, která v letech 1967–1976 soupeřila o přízeň basketbalových fanoušků se zavedenější NBA.

V září 1971 byl tedy oznámen vznik nové soutěže WHA, které se mělo účastnit deset týmů. Nakonec jich o rok později vstoupilo do úvodní sezony hned dvanáct. Ovšem dvě organizace se stihly do té doby přestěhovat a další dvě zaniknout a být nahrazeny novými týmy.

Tato nestálost, časté přesuny a zániky klubů, v některých případech dokonce uprostřed sezony, trápily WHA po celou dobu její krátké existence.

Podobně na tom byla ve 20. a 30. letech i NHL, jenže ta neměla konkurenci v podobě zavedenější ligy a o většinu týmů tehdy přišla kvůli důsledkům Velké hospodářské krize.

Milionář Hull a šance pro Evropany

Z ekonomického hlediska projekt WHA úspěšný nebyl, pro hráče v obou ligách ale znamenal výrazný posun k lepšímu. Primárně proto, že šance na profesionální kontrakt se rapidně zvýšila.

Na druhou stranu, ačkoliv se podařilo WHA odlákat několik hvězd NHL, většinu kádrů tvořili hráči z nižších soutěží a na kvalitě ligy to bylo znát.

Kluby WHA se proto začaly více obracet na druhou stranu Atlantiku a zvát do soutěže ve větší míře hráče z Evropy.

Jedním z nich byl třeba československý emigrant Václav Nedomanský, který odehrál tři sezony za Toronto a Birmingham a stal se jediným českým hráčem, který se výrazně prosadil v obou ligách. V roce 1977 podepsal kontrakt s Detroitem a v NHL pak strávil ještě dalších šest let.

Úspěch zejména skautů Winnipegu inspiroval i kluby NHL, kde v té době působili takřka výhradně Kanaďané, aby se také více zaměřily na evropský hráčský trh.

WHA zároveň nabízela možnost vyniknout i mladým americkým talentům a řada kvalitních hráčů z USA, kteří v osmdesátých letech působili v NHL, začala kariéru právě ve WHA. V následující dekádě se tak z NHL stala opravdu kosmopolitní liga.

Soutěž se snažila přilákat hráče zejména na vyšší kontrakty, než nabízeli vlastníci klubů NHL, což se následně pozitivně projevilo i na výplatách hráčů na druhé straně.

Do nové ligy se před první sezonou zapojilo 67 hráčů NHL, velkou pozornost ale přitáhla až dlouholetá hvězda Chicaga Bobby Hull, který po 15 letech ve Windy City kývl na rekordní desetiletou smlouvu s Winnipegem na 2,75 milionu dolarů.

Průměrný hráčský plat v NHL byl přitom v té době okolo 25 tisíc dolarů na sezonu, nejnižší ze všech velkých amerických soutěží.

Konec pasti jménem výhradní doložka

Největší odkaz, který za sebou dnes už polozapomenutá "trucliga" zanechala, ale spočíval ve zrušení výhradní doložky v NHL. Tato podmínka v hráčské smlouvě znamenala, že po dobu jejího trvání nesmí hráč podepsat kontrakt s jiným týmem.

Zároveň jakmile hráč jednou měl smlouvu v NHL, o jejím prodloužení nebo naopak ukončení, případně prodeji či trejdu rozhodoval pouze klub. Z dnešního pohledu hodně kontroverzní pravidlo dávalo majitelům týmů takřka neomezenou moc nad hráči a bylo z jejich strany často zneužíváno.

Naopak WHA nejenže už při svém založení odmítla ve svých hráčských smlouvách tento princip používat jako nemorální a právně sporný, ale zároveň dala najevo, že se jím nehodlá řídit ani u platných smluv konkurence. Ostatně ani jinou možnost neměla, pokud chtěla hráče s kontrakty v NHL přetáhnout.

V následných soudních sporech se justice postavila s výjimkou Hullova kontraktu na stranu WHA už u nižších soudních instancí. Odvolací soud pak zamítl žalobu i v případě exchicagské hvězdy s tím, že praktiky NHL jsou monopolistické a nelegální.

Výhradní doložka sice nebyla oficiálně zrušena, ale podle rozhodnutí okresního soudu ve Philadelphii z listopadu 1972 už nešla nadále soudně vymáhat, takže se stala bezpředmětnou. 

Stěhování, přesuny a bankroty

Zpočátku se WHA snažila nejen proniknout na nové trhy, jako byly Edmonton, Winnipeg nebo Quebec, ale také vytvořit přímou konkurenci zavedeným klubům NHL. To se ale příliš nedařilo.

New York Raiders se už po roce přestěhovali se do New Jersey, jedinou sezonu vydržel druhý tým i v Philadephii, dva roky v Los Angeles a Bostonu a tři ročníky zvládlo Chicago Cougars a Toronto Toros.

Hned dvakrát se pokusila WHA prorazit v Minnesotě, v St. Paul sídlící Fighting Saints ale uprostřed čtvrté sezony ukončili činnost a stejně se vedlo o rok později jejich stejnojmennému nástupci, který se přesunul z Clevelandu.

Ani North Stars ale z bitvy o přízeň fanoušků nevyšli beze ztrát a dokonce bylo ve hře stěhování, nakonec ale klub po sloučení s Cleveland Barons v roce 1978 v Minneapolis zůstal.

NHL se expanzi WHA bránila různými způsoby. Aby se do "rukou" konkurence nedostaly nové haly na Long Islandu a v Atlantě, rozrostla se soutěž o New York Islanders a Atlantu Flames už na 16 týmů. Bojovalo se ale hlavně v soudních síních, zejména když šlo o hráčské kontrakty.

Po dvou sezonách WHA expandovala na 14 týmů a zároveň NHL přijala dva nové kluby z Kansas City a Washingtonu. V tu chvíli existovalo najednou 32 organizací ve dvou ligách, což už se výrazně podepisovalo na kvalitě.

Většina klubů WHA se dříve nebo později dostala do finančních těžkostí a začaly se objevovat první názory podporující sloučení.

Finanční strádání WHA a dlouhá cesta ke sloučení

Majitelé klubů NHL nebyli fúzi obou lig nejdřív nijak nakloněni. Jejich postoj asi nejlépe ilustruje výrok dlouholetého prezidenta NHL Clarence Campbella: "Jsou to naši soupeři. Lidé, kteří se snažili nás zničit. Proč bychom je nyní měli zachraňovat? K čertu s nimi!"

NHL nemohla konkurenci odpustit snahy o přeplácení hráčů a zejména to, že kvůli WHA musela opustit svůj vysoce ziskový obchodní model, ve kterém si kluby mohly dovolit vydávat na platy hráčů pouze zlomek svých příjmů.

Proti sloučení se vyslovovaly zejména týmy Original Six, konkrétně Chicago, Toronto a Boston, které při válkách o hráče utrpěly největší ztráty.

Zatvrzelé odmítání jednání ze strany NHL trvalo až do Campbellova odchodu v roce 1977. Čím dál tím víc ovšem bylo zřejmé, že WHA je jako soutěž dlouhodobě neudržitelná, neboť v černých číslech se drželo jen několik málo organizací.

První návrh na připojení šesti klubů (Winnipeg, New England, Edmonton, Quebec, Houston a Cincinnati) byl ale vlastníky týmů NHL poměrně rázně smeten se stolu.

V pokračujících jednáních vypadl z budoucí dohody Houston a Aeros bez naděje na pokračování v NHL po konci sezony 1977–1978 ukončili činnost.

NHL preferovala kanadské kluby, jelikož ty byly v aktuálně sedmnáctičlenné soutěži pouze tři. Majitelé amerických klubů tím chtěli více rozmělnit kanadský trh a omezit vliv v té době dominantního Montrealu.

Příjmy z velmi populárního a vysoce sledovaného pořadu Hockey Night in Canada se totiž dělily pouze mezi kanadské kluby.

Poslední sezonu dokončilo po bankrotu Indianapolis pouze šest týmů. Vstupenky do NHL se dočkala stabilní kanadská trojice Winnipeg, Quebec a Edmonton a spolu s nimi New England, už přejmenovaný na Hartford.

Zbývající dva kluby zanikající WHA, Cincinnati a Birmingham, získaly kompenzaci ve výši 1,5 milionu dolarů. Jedna liga znovu vládla všem.