Zlatým trenérem národního týmu je Ivan Hlinka

Mike Buckna

Kanaďan Michael Matthew Buckna chtěl původně jen navštívit vlast svých rodičů. V Praze na něj snad zapůsobil inzerát bohatého klubu LTC, každopádně na Štvanici ohromil on sám, když si šel poprvé zabruslit a ještě týž den podepsal hráčskou smlouvu. Brzy se vypracoval v hlavní hokejovou autoritu. Řídil tréninky, určoval taktiku, vybíral a vedl talenty.

Reprezentaci koučoval nejprve neoficiálně na MS v Londýně 1937 a potom po válce jako první jmenovaný trenér národního mužstva. V roce 1947 přivedl národní tým k prvnímu titulu mistrů světa.

Mike Buckna dal československému hokeji řád a ctižádost. Uspořádal do té doby nejasné vztahy mezi trenérem a hráči a byť neústupně trval na svých hokejových zákonech, pěstoval v drsné době málo vídaný rys chování: respekt.

Vladimír Zábrodský

Jako výjimečně nadaný sportovec a vůdce chtěl Vladimír Zábrodský kontrolovat vše kolem týmu, na ledě i v zákulisí. V roce 1948 se jako kapitán pustil do sporu s Mikem Bucknou o taktiku národního mužstva.

Kanadský kouč z mnoha dalších důvodů odstoupil z funkce. Zábrodský převzal plnou odpovědnost, vedl mužstvo jako jeho nejlepší útočník a fakticky i jako trenér.

První a poslední hrající trenér v historii národního týmu svou dvojroli zvládl. Na MS ve Stockholmu mužstvo poprvé porazilo Kanadu a získalo podruhé titul mistra světa.

Vladimír Kostka

V 60. letech to ještě pořád byla hra. Bez taktiky to ale byla stále víc hra na náhodu. Problém kombinované obrany vyřešil světově uznávaný profesor Vladimír Kostka.

Stažením levého křídla vedle obránců vytvořil ve středním pásmu překážku, v které soupeřovy útoky končily jako v pasti. S bránícím levým křídlem vydržel národní tým 30 let, pětkrát s ním vyhrál MS.

Kostkův vynález později v různých úpravách převzala řada týmů včetně klubů NHL. Z levého křídla se stala důležitá pozice, a to nejen kvůli bránění.

Jaroslav Pitner

Jaroslav Pitner převzal národní tým, kterému vždy těsně unikly zlaté medaile. Bylo nutné změnit způsob vedení mužstva v důležitých zápasech.

Pitner začal skutečně koučovat, dokázal okamžitě zareagovat na situaci v zápase. A nacházel stále nové způsoby, jak zpomalit pekelné tempo Rusů.

Náročnost v přípravě, pružnost při koučinku. Na těchto základech vybudoval Pitner základy národního týmu, který byl připravený porážet jakéhokoli soupeře na světě.

Karel Gut

Přísnost, smysl pro detail – v taktice i při vedení mužstva. Karel Gut využil všechno, co mohlo národnímu týmu pomoci k vítězství. Přinášel novinky v tréninku, jako první videozáznam, a pochopení pro soukromé starosti hráčů.

Dvakrát vyhrál MS, olympijské zlato mu těsně uniklo. Gut ale také uměl ve zlatém období 70. let svou akurátnost v určitých momentech ztlumit a některé detaily pro klid v mužstvu vypustit.

Ján Starší

Aby národní tým mohl v 70. letech porážet Rusy, potřeboval zvýšit rychlost, sílu i vytrvalost. Ján Starší zvedl kondici hráčů, ale přesně tak, aby neoslabil nejsilnější zbraň.

Ve dvojici s Karlem Gutem vystupoval jako rovnocenný trenér. Ale právě Jánu Staršímu patří velký podíl na těch výhrách, kdy mělo mužstvo dost sil, aby silného soupeře soustředěným tlakem a souhrou zcela odrovnalo. Tak jako při vítězství 5:0 nad Kanadou při MS v Praze 1978.

Kanadský kouč Harry Howel tehdy vyslovil památnou větu: "Dnes by československý tým porazil jakéhokoli soupeře na světě."

Luděk Bukač

Vyrovnat se nejlepším světovým týmům, zastavit neporazitelnost Rudé mašiny, později vrátit náš hokej na nejvyšší stupeň. Tohle všechno Luděk Bukač zvládl.

V jeho teoreticky propracovaném koučinku nezbylo místo pro náhodu. Základním rysem strategie se stal náročný aktivní hokej a úplná oddanost národnímu týmu.

Bukač zůstane jediným koučem, který vedl mistry světa ve dvou naprosto odlišných režimech. Pět let budoval tým v socialistickém Československu.

A ve zcela jiných podmínkách roku 1996 poskládal za pět týdnů mužstvo, které na MS nedokázal nikdo zastavit.

Ivan Hlinka

Už dávno stál na střídačce a řídil velké bitvy a stejně se Ivan Hlinka choval jako velký hráč. Národnímu týmu dal volnost a důvěru. Vybral si mužstvo tak, aby jeho hokej "dával smysl" a a pak mu věřil. Věřil mu celou vahou své osobnosti, takže jeho hráči se utvrzovali v tom, že jsou stejně dobří nebo lepší než jakýkoli soupeř.

Jako první v naší historii vyhrál mistrovství světa na ledě a pak i na střídačce. V roce 1999 zahájil sérii tří triumfů v řadě, kterou dokončili jeho nástupci. Národnímu týmu odkázal přesvědčení, že je možné porazit jakéhokoli soupeře a vyhrát jakýkoli zápas.

Josef Augusta

Zlatá generace českého hokeje potřebovala citlivého a trpělivého kouče. Josef Augusta určil základní taktiku a sestavu. Pak už zasahoval, jen pokud to bylo nezbytně nutné. Tato spolupráce fungovala skvěle.

Augusta a Vladimír Martinec dovedli tým ke třem triumfům v řadě. Žádná jiná země od zavedení play-off nic takového nedokázala.

Vladimír Růžička

Vladimír Růžička vedl na mistrovství světa dva nejodlišnější týmy, jaké si lze představit. Ve Vídni 2005 měl všechny hvězdy NHL. O pět let později v Německu mu zbyli jen Jágr, Vokoun a skupina podceňovaných bojovníků. Růžička vyhrál mistroství světa s hvězdami i s dělníky.

Přesvědčit hráče o své víře, vést je tak, aby na ledě předvedli nejlepší výkon své kariéry. I proto bylo možné vyhrát v roce 2010 s týmem, kterému z počátku nikdo nevěřil a který stál několikrát na pokraji vyřazení.