Momenty roku 2017: Co nejvíc zaujalo redakci ctsport.cz?

Otakar Duben

Jméno Tala Flickera asi většině sportovních fanoušků mnoho neřekne. Pětadvacetiletý izraelský závodník se bohužel neproslavil ani tak svými výkony na tatami, ale tím, že se stal nikoli vlastní vinou ústřední postavou velkého skandálu na judistickém Grand Slamu. Jelikož jeden ze závodů se konal v Abú Zabí, nesměl zde Flicker reprezentovat svoji zemi a po vítězství ve své váhové kategorii si nemohl vyslechnout hymnu. Spojené arabské emiráty totiž existenci Izraele neuznávají a podle toho jednají i ve sportu.

Nejde ale o jediný příklad, s podobným přístupem se zejména ve většině zemí v oblasti Perského zálivu setkávají izraelští sportovci opakovaně. Buď jsou jim upírána práva na prezentaci své vlasti, nebo proti nim nenastupují někteří soupeři (to je zejména íránská specialita). A na druhé straně, někomu ke konci v národním týmu stačí zahrát si na klubové úrovni zápas v Izraeli.

Jak je možné, že v době, kdy zejména západní společnost někdy až obsedantně řeší různé obskurní případy diskriminace, tak takto flagrantní situace jsou sportovními svazy tolerovány? Proč jsou závody často i úrovně Světových pohárů nebo mistrovství světa stále přidělovány zemím, která z ideologických důvodů porušují práva některých sportovců? Mohou bezedné ropné měšce ospravedlnit opravdu cokoliv?

Naopak pozitivním příběhem je beze sporu velký návrat Rafaela Nadala a Rogera Federera. Fanouškům jako by se čas vrátil o deset let zpátky, kdy oba velcí rivalové dobývali tenisový svět. Vždy jsem dával přednost Švýcarově eleganci před Nadalovým fyzickým stylem, ale za to, jakým způsobem se španělský tenista dokázal vrátit po různých zdravotních problémech, si zaslouží obdiv stejně jako nestárnoucí Federer, který rovněž v minulých letech bojoval se zraněními. A jak jubilejní desáté prvenství Nadala na French Open, tak rekordní osmý triumf Federera na wimbledonské trávě patří (vedle titulu fotbalové Slavie) z mého pohledu k vrcholným okamžikům sportovního roku.

Jan Dvořák

Dlouho jsem přemýšlel, jestli nenapsat o neskutečné sérii Viktorie Plzeň vzkříšené Pavlem Vrbou nebo o fotbalovém povstání trpaslíka z Olomouce, za nímž zase stojí Václav Jílek. O nesmyslných penězích za přestup Neymara z Barcelony do PSG či o konci vlády boxerského šampiona Klička nebo…? Nakonec jsem však sklouzl úplně jinam. Na sníh.

Ester Ledecká je fenomén, který v současném sportu vyčnívá: snowboardistka, kterou prostě baví závodit, a protože miluje i lyže, jezdí Světový pohár v obou disciplínách. Zatím sice nemá na lyžích takové výsledky jako na snowboardu, ale co by za její umístění daly mnohé lyžařské soupeřky, které na prkně umějí maximálně žehlit. Ledecká se nebojí, že jí zranění zpacká sezonu. Baví se a dělá to pořádně. Odjede pár závodů SP na lyžích a šup na prkno – tři dny tréninku a jsou z toho další dvě výhry ve svěťáku.

Netrápí se jako mnozí sportovci, na nichž je vidět, jak je svazuje nervozita, a člověk si říká, nech toho, vždyť se jenom trápíš. Tady ne. Tady je vidět radost ze závodění. Touha vyhrávat, bavit se sportem. To je pecka, kterou už dneska jen tak nevidíte. Tak ať jí to klapne i v Pchjongčchangu.

Jan Hlaváč

Ačkoliv byl rok 2017 na emotivní příběhy bohatý, nic u mne nepřekonalo zážitek zkraje roku, kdy New England Patriots vyhráli Superbowl. Tým vedený historicky nejúspěšnějším quarterbackem Tomem Bradym ovládl utkání, které mnozí označují za nejlepší v dějinách amerického fotbalu. Zápas přinesl první prodloužení v 51leté historii, úchvatný obrat a hned několik překonaných rekordů. Přesto se daleko silnější příběh psal v hledišti.

Tam totiž seděla Galynn Bradyová, matka zmíněného quarterbacka, které osm měsíců před utkáním diagnostikovali rakovinu. Ačkoliv si do té doby zápasy svého syna nechala ujít jen zřídka, tuto sezonu se v hledišti kvůli složité léčbě objevila poprvé. A o poločase, kdy Patriots prohrávali 21:3, si přála jediné. Jít domů. Podobně jsem já, rovněž fanoušek týmu z Bostonu, chtěl vypnout televizi.

Naštěstí jsme oba dva vytrvali a viděli neuvěřitelný comeback, který vyústil v již zmíněném prvním prodloužením v dějinách. Po zápase se navíc v Bradyovic rodině mohlo slavit hned dvakrát. Stejně jako její syn i Galynn Bradyová svůj zápas vyhrála. Pravý americký happy end se vším všudy.

Pavel Jahoda

Jsou krásné zážitky a momenty, na které se poměrně rychle zapomene. Pak jsou ale takové, jež už navždy zůstanou někde uvnitř. A právě rok 2017 mi nabídl jeden, o němž budu vyprávět ještě velice, velice dlouho: finále Ligy mistrů mezi Realem Madrid a Juventusem.

Vyvrcholení nejprestižnější klubové soutěže by bylo neuvěřitelnou vzpomínkou, ať už by se ve finále střetl kdokoliv. Fakt, že se v něm utkaly dva tak elitní kluby, navíc ve skvělé formě a s příběhy na obou stranách, vše umocnil. K tomu lze přičíst i atmosféra v malebném velšském Cardiffu, a není možné psát o ničem jiném.

V samotném zápase jsem jako nestranný fanda trochu více přál Juve. Přece jenom jako příznivec českého fotbalu jsem chtěl vidět Pavla Nedvěda, jak se konečně dočká zisku ušatého poháru alespoň jako bafuňář. To se sice nestalo, velký příběh se i tak napsal, jelikož Real jako první klub dokázal vítězství obhájit. A mně tím zajistil zážitek na celý život.

Vojtěch Jírovec

Zdaleka nejdůležitějším tématem letošního roku bylo dění v trojúhelníku Mezinárodní olympijský výbor (MOV), Světová antidopingová agentura (WADA) a Rusko. Rozhodnutí připustit ruské sportovce na olympijské hry pod neutrální vlajkou se jeví jako kompromis, který mnozí, mě nevyjímaje, pokládají za příliš mírný. Už jen kvůli osudům lidí jako Darja Piščalnikovová nebo Julia a Vitalij Stěpanovovi. Škoda že celá kauza slouží též jako zakrývací strategie před systémovými problémy obou zmíněných organizací.

V cyklistice dokázal Chris Froome udělat z velmi napínavého roku ještě napínavější. Už poměrně dlouho sledujeme postupnou sebedestrukci jeho britského týmu, případné potrestání největší hvězdy spolu s vlastnickými změnami ve společnosti Sky TV mohou být tou poslední kapkou. Velmi vyostřená je také situace okolo jeruzalémského startu Giro d’Italia, do níž se nevědomky svými výroky vložil i současný americký prezident. Jsem zvědavý, jakou úlohu v tom všem sehrají René Andrle s Danielem Turkem.

Možná největší radost jsem měl z možnosti dělat rozhovory s třemi vynikajícími talenty domácí cyklistiky: Tomášem Kopeckým, Nikolou Noskovou a Karlem Vackem.

Jiří Kalemba

Nenaplněné curlingové naděje a nečekaná jízda českých házenkářek. Prosincové dění v mých oblíbených sportech jasně vyčnívá z toho, čím jsem se v roce 2017 profesně zabýval. Olympijská kvalifikace v Plzni nabídla největší porci televizního curlingu s českou účastí. Zápasy lámaly rekordy sledovanosti a zaplněná tribuna zimáku na plzeňské Košutce se snažila dotlačit jeden z českých týmů na OH. Bohužel premiéra pod pěti kruhy se (opět) odkládá, ale český curling si vyrobil velmi pěknou reklamu.

Nečekanou díru do světa udělaly na MS v Německu české házenkářky, které potvrdily výkonnostní růst osmifinálovým vyřazením silného Rumunska. Gól Michaely Hrbkové v poslední vteřině se zařadil mezi památné házenkářské momenty a doufám, že parta trenéra Bašného ještě neřekla poslední slovo.

Poslední slovo naopak v průběhu roku řekl Filip Jícha. Nejlepší házenkář světa za rok 2010 tak po zdravotních komplikacích posledních let dal definitivní sbohem vrcholovému sportu. Podle mě se jedná o nejvíce nedoceněného českého hráče v kolektivních sportech. Málokterý Čech dosáhl ve svém oboru na tolik trofejí a prvenství v nejprestižnějších soutěžích světa. Být kapitánem Kielu, to je něco jako být kapitánem Realu Madrid nebo Pittsburghu Penguins. Jícha se v zahraničí těší ohromnému respektu a uznání, za své výkony v dresu Kielu i české reprezentace by se mu ho mělo dostat i u nás. Moc takových Jíchů totiž český sport momentálně nemá.

Ondřej Nováček

Mistrovství světa v atletice v Londýně bylo po všech stránkách opravdu okouzlující podívanou. Frenetické šedesátitisícové publikum, které vytvářelo za jakéhokoli počasí, dopoledne i večer, neopakovatelnou atmosféru na olympijském stadionu.

Poslední závod kariéry Usaina Bolta. Ohlušující pískot na Justina Gatlina. Osamocený čtvrtkař Isaac Makwala. Zlato Barbory Špotákové. Další dvě urvané placky od pánů Vadlejcha a Frydrycha. Triumf Mo Faraha na deseti kilometrech.

Kvanta silných příběhů. Výtečná práce organizátorů. A navíc inovativně pojaté přenosy České televize včetně studia přímo ve Stratfordu. Takhle by šlo pokračovat dál. Zkrátka perfektní – a letos asi vůbec nejlepší – šampionát, který nastavil laťku hodně vysoko.

Petr Paseka

Nad Laver Cupem, tenisové obdobě golfového Ryder Cupu, se vznášela spousta otazníků. Budou tenisové hvězdy hrát naplno, i když v sázce nejsou body do žebříčku? Může oslabený Výběr světa konkurovat hvězdami napěchovanému Týmu Evropy? Nasadí trenér Borg do čtyřhry dva velikány světového tenisu? Podaří se v Praze důstojně rozepsat novou kapitolu dějin světového tenisu?

Ano, ano, ano a ano. Laver Cup v Praze naplnil a možná i předčil všechna očekávání. Nový formát turnaje zvedal diváky ze sedadel, hráči nechávali na kurtu naprosto vše a došlo i na to, o čem si dlouho dopředu šuškal celý tenisový svět. Roger Federer a Rafael Nadal, dva odvěcí rivalové a sportovní ikony, bojovali ve čtyřhře bok po boku. Nejúspěšnější a druhý nejúspěšnější tenista historie, držitelé 35 grandslamů. Neuvěřitelný pohled. A co na tom, že bylo znát, že nejsou sehraní... Už jen vidět ty dva, jak se perou jeden za druhého, bylo pro mě, sportovního fanouška, něco nevídaného.

A výsledek? Američany Jacka Socka a Sama Querreyho hvězdná dvojice po dramatickém duelu udolala až v super tie-breaku. O výsledek v O2 areně ale (alespoň z mého pohledu) nešlo.

Hynek Roleček

Je to taková srdeční záležitost. Nemluvím o pivu. Ale o jednom turnaji v městě piva. Curlingová olympijská kvalifikace v Plzni byla opravdu lahodná a hořká. Zase to bylo blízko. Postup se možná o trochu víc čekal od ženského týmu, žel rozhodovaly maličkosti. Ztracená koncovka v zápase s favorizovanou Čínou, prohra s Itálii navzdory nezapomenutelnému kameni skipky Anny Kubeškové.

Pak tu byl ještě tým mužů s Jiřím Snítilem v čele. Výhoda domácího prostředí byla znát. Atmosféra, jaká na českém území v curlingovém prostředí zřejmě ještě nikdy nebyla. Češi z toho těžili. Překvapení turnaje. Tahle skvělá parta dostala ještě jednu šanci. Před čtyřmi lety to dvakrát těsně uniklo. A do třetice? Zase nic. Rozhodující duel s Dány se hrál opatrně a rozhodly dva české nedorazy. Přitom poslední žulový kousek ze Snítilových rukou ani nešlo zahrát lépe. Ale dánský skip poslal do kruhů vpravdě „olympijský kámen“.

Chtělo by se říct, tak zase příště. Ale pro Jiřího Snítila už příště nebude, jako reprezentační hráč se s krupičkatým ledem rozloučil. Nezbývá než doufat, že za čtyři roky už kvalifikací potřeba nebude.

Tomáš Řanda

Za hlavní momenty roku ze světa hokeje považuji dvě události, a sice extraligový titul pro Kometu po 51 letech a obhajobu Stanley Cupu Pittsburghem Penguins. Přestože čekání na vysněný hokejový titul pro Brno trvalo více než půlstoletí, řadím zopakování triumfu Tučňáků v těžkém play-off NHL o stupeň výš.

Nejenže základní část a samotné vyřazovací boje jsou v severoamerické soutěži podstatně náročnější už jen co do počtu zápasů, ale také fakt, že se ve vyrovnané povýlukové éře NHL (po roce 2005) čekalo na zdárnou obhajobu od roku 1998 (kdy znovu vyhráli Detroit Red Wings), vytváří z úspěchu Penguins výkon hodný obdivu.

Přes dílčí jednorázové události však musím vyzdvihnout na pomyslný vrchol celý fenomén jménem Národní hokejová liga. Nejlepší soutěž světa oslavila v roce 2017 stou sezonu i sté výročí od jejího založení. Z původní formace čtyř týmů, které se potýkaly s organizačními i finančními problémy, se NHL rozrostla až k číslu 31 a její popularita nadále stoupá. Jsem rád, že mohu být svědkem počátku druhé stovky.

Karolína Sochorová

Za největší moment roku především v českém sportovním prostředí považuji návrat Komety na extraligový trůn po 51 letech. Navíc došlo na dramatické finále s předchozím mistrem z Liberce, které bylo emotivně zakončeno v brněnském Rondu.

Osobně mě ale ještě o trochu více zasáhlo dění na úplně opačném konci tabulky. V baráži totiž bojovala zajímavá sestava celků, z nichž některé před lety také zvedaly nad hlavu extraligový pohár. Bitvu o setrvání v nejvyšší domácí soutěži sváděly natolik tradiční kluby, jako jsou Pardubice, České Budějovice, Karlovy Vary a Jihlava. A ač to může znít jakkoliv pateticky, třeba v případě Pardubic šlo možná o víc, než kdyby hrály ve finále. Východočeši tedy tenhle "boj o čest" nakonec nějakým způsobem uhájili, pro českobudějovický Motor, který byl na začátku baráže pasován do role favorita, ale zůstala extraligová brána zavřená.

Pokud se ale ohlédnu za českým sportem v roce 2017 komplexně, působil na mě trochu jako rok loučení. Svoji sportovní kariéru totiž ukončila řada českých sportovních ikon, které zatím, jak se zdá, nemají své nástupce. Namátkou to byli Šárka Strachová, Filip Jícha, David Svoboda, Radek Štěpánek, Denisa Rosolová nebo Tomáš Rosický. Tak doufejme, že český sport najde v nejbližší době nové vítěze Davis Cupu či další "malé Mozarty".

Martin Vait

Byl to pro mě jako pro fotbalového příznivce dost osvěžující rok. Týmy, kterým fandím, se letos zase plácaly ve stejném podprůměru. A tak jsem specifickou formu útěchy našel v českém fotbale, který jsem letos mohl sledovat mnohem detailněji než dřív. Snad i proto mám dojem, že zrovna uplynulý rok o domácí kopané vykreslil mimořádně ucelený a jednolitý obrázek.

České reprezentace chvilkově nadchly, aby přece jen podle očekávání selhaly. Ani kluby, které sahaly po Lize mistrů, nakonec nedokázaly na mezinárodní scéně víc než naprosté minimum snesitelného. V mnoha případech přitom české týmy hrály téměř stejně, maximálně se od sebe lišily barvou dresů. Ať už šlo o jednadvacítku, seniorskou reprezentaci, Slavii, či Spartu – všechny tyto týmy kolikrát předváděly poctivý, ale velice upracovaný fotbal bez nápadů a kreativní volnosti.

O to výraznější je naopak úspěšný, a ještě k tomu často atraktivní fotbal, který na podzim předváděly Plzeň, Olomouc a Liberec. Všechny kluby vycházejí z dlouhodobé práce progresivních trenérů Vrby, Jílka a Trpišovského, a kádry jsou až na malé výjimky postaveny z domácích hráčů.

Tuzemský fotbal ale letos především načichl marasmem okolo dotační kauzy a zadržení Miroslava Pelty. Dvě frenetické valné hromady pak jen poukázaly na to, jak neefektivně a mnohdy bez pomyšlení na obecný zájem je domácí kopaná řízena. Není toho vlastně moc nového, co by i příležitostný divák netušil. Letos ale na stůl přistála celá řada konkrétních argumentů, co všechno je špatně. Na druhou stranu – čím více toho víme, tím lépe můžeme situaci zanalyzovat a poučit se z ní. Koneckonců není to tak, že by český fotbal nevěděl, jak se dostat na vrchol.

Jakub Vaněk

Ani letošní neolympijský rok nebyl ochuzen o celou řadu momentů, na které se bude ještě dlouho vzpomínat. Mě osobně, ačkoli se zajímám převážně o fotbal, zaujal nejvíce tenisový Laver Cup. S odstupem času se sám sebe ptám, proč jsem do libeňské O2 areny nezavítal osobně. Příběh soutěže byl totiž z diváckého pohledu hollywoodský. Roger Federer s Rafaelem Nadalem se bok po boku představili ve čtyřhře, navíc po veleúspěšné sezoně ověnčené grandslamovými tituly.

Basilejský maestro v závěrečném utkání odvrátil mečbol Nicka Kyrgiose, aby následně rozhodl o vítězství Evropy. Do náruče mu skočil antukový král Nadal, který emotivně prožíval každou výměnu – jejich společná fotografie obletěla svět a srdce fanoušků zaplesala. Na druhé straně kurtu neudržel slzy enfant terrible mužského okruhu Kyrgios. Ryzí emoce ukázaly opravdovost i krásu “bílého sportu”. Lepší reklamu si Laver Cup nemohl přát.