Důkazy nebyly žádné. Byla to politická objednávka, říká Mareš o procesu s Modrým a spol. z roku 1950
Před 75 lety byla rozprášena zlatá generace československých hokejistů ve vykonstruovaném politickém procesu. Dokumenty a spisy případu, který posloužil k ještě většímu utužení totalitního komunistického režimu, dokládají zinscenování celého případu.
Vše začalo 13. března 1950, kdy byli někteří členové reprezentačního výběru zatčeni v pražské hospodě U Herclíků, a tím odstartovala jedna z nejčernějších kapitol české sportovní historie. O sedm měsíců později padly tvrdé tresty, přičemž jedenáct hokejistů bylo odsouzeno k odnětí svobody v souhrnné výši téměř 75 let.
"Myslím si, že v civilizovaném světě to asi obdoby nemá," tvrdí o justičním zločinu s mistry světa z roku 1947 a 1949 badatel Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a bývalý kriminalista Josef Mareš. "To, co se stalo, bylo naprosto bezprecedentní. Byl to nejlepší hokejový tým na světě, protože dvakrát vyhrál titul mistrů světa, jel obhajovat a bezdůvodně si československý stát rozbil výkladní skříň, kterou se mohl pyšnit, a hokejový tým úplně rozprášil," říká.
Tehdejší soudní proces pod vedením komunistického režimu však postrádal správný právní postup. "Konstatoval to potom i Nejvyšší soud Československé socialistické republiky v roce 1968, kdy všechny rozsudky zrušil, a konstatoval, že nebylo vůbec žádných důkazů k tomu, aby byli hokejisté souzeni a navíc odsouzeni. Nicméně v tehdejší době to prostě stačilo. Režim chtěl v podstatě jen ukázat to, že na koho ukáže, tak ten to odnese. Chtěl dokázat, že oni (komunisté) si mohou dovolit úplně všechno," podotýká Mareš.
Nejhůře dopadl brankář Bohumil Modrý, jenž už nebyl součástí reprezentačního týmu a na šampionát do Londýna ani neměl cestovat, přesto byl odsouzen na patnáct let. "Myslím si, že to bylo období, kdy se nový režim vymezoval vůči první republice, všem sférám tehdejšího života. A sport byl jednou z nich. V té době útočil na takzvané primadony – to byli profesionálové, jako byl třeba Josef Bican, který musel prožívat těžké časy. A hokejisté byli tyto primadony, vůči kterým se nový režim – ta sjednocená tělovýchova – chtěla vymezit," domnívá se šéfeditor sportovního zpravodajství České televize David Lukšů.
Proces však nebyl veřejný, jako tomu bylo například u jiných případů s Miladou Horákovou, Rudolfem Slánským nebo u církevních procesů, které byly prezentovány v médiích. "Dá se říct, že nikdo nevěděl, co se s nimi stalo," podotýká Mareš. "Od března 1950 až do roku 1955 se o těch lidech vůbec nevědělo a nepsalo," dodává. "Najednou zmizeli," doplňuje Lukšů k faktu, že šampioni byli na pět let vymazáni z veřejného života až do doby, než dostali milost od prezidenta Antonína Zápotockého, jenž však neprávem odsouzené nerehabilitoval.
Zinscenovaný proces
Celý proces byl navíc účelově zkonstruován. Výslechy obviněných, které často trvaly deset až dvanáct hodin, nebyly vedeny tak, aby se zjistila pravda, ale byly systémově nastaveny tím způsobem, aby se našlo něco, za co budou hokejisté odsouzeni.
"S kriminalistikou to nemá nic společného. Vyšetřovatelé, ať už z StB, nebo vojenské kontrarozvědky, měli jediný úkol – přesvědčit je (obviněné) o tom, že se něčeho dopustili," tvrdí Mareš s tím, že političtí vězni obecně byli vystavováni enormnímu fyzickému a psychickému nátlaku.
"Bylo to zinscenované, byla to jakoby divadelní hra, ve které měl každý svůj úkol. Obžalovaní měli nazpaměť naučené to, co budou odpovídat. Prokurátoři i soudci měli dopředu dané, na co se budou ptát. Obhájci fungovali jen jako," říká Mareš k tehdejším politickým procesům v padesátých letech.
Hokejisté ale byli miláčci národa a dokonce hrozilo, že by se z nich stali mučedníci. "To si pochopitelně nemohl režim dovolit. Někteří se navíc nepřiznávali a u soudu mluvili úplně jinak, než to bylo 'domluvené'. Proces tak byl bez veřejnosti, nebyli tam připuštěni ani příbuzní. Trval pouze dva dny, pouze je vyslechli a hned byl rozsudek," upozorňuje Mareš. "Důkazy nebyly žádné. Byla to elita národa a všem chtěli ukázat: 'Ty se nám nelíbíš a končíš.' Díky tomu pak šel strach dál," dodává.
Lukšů si navíc všímá toho, že mladí hokejisté se o politiku vůbec nezajímali a pro režim nepředstavovali žádné nebezpečí. "Přesto skončili v kriminálu na uranu, který v podstatě těžili holýma rukama," srovnává s jinými procesy s politickými aktéry.
"Do politického procesu se to zlomilo v okamžiku, kdy byl zadržen Boža Modrý, protože ten vůbec nebyl v té restauraci, vůbec nemohl zůstat v Anglii (kdyby chtěl díky šampionátu v Londýně emigrovat) a jako jediný byl člen národně sociální strany. Byl to prototyp buržoazního člověka – byl chytrý, uhlazený, měl styky, byl vysokoškolsky vzdělaný. A od té doby už to najednou nebyli hokejisté, ale spis se jmenoval Modrý a spol. A opravdu se jednalo i o tom, že padnou tresty smrti. Což se nakonec naštěstí nestalo," připomíná Mareš.
Proces se vyvíjel postupně, neboť zpočátku neměli vyšetřovatelé nic hmatatelného a nevěděli, co s tím mají dělat. "Vyšetřovatelům bylo vytýkáno, že to nevedou efektivně, že to vedou zdlouhavě. A že to vypadá, že hokejisty budou muset pustit," říká Mareš. Zadání z ministerstva národní bezpečnosti však znělo jasně: proces musí být. "Byla to politická objednávka," tvrdí.
Hokejisté však zůstali v hledáčku tehdejší moci i po roce 1955. "Už se nikdy nemohli plnohodnotně zapojit do života, jak chtěli," podotýká Mareš. "Museli být opatrní, jejich život tím byl významně poznamenán, ale nejen za komunistického režimu, ale ještě i v devadesátých letech. Ani třeba hokejový svaz se o tyto hráče příliš nezajímal," upozorňuje Lukšů. "Pamětní desku v Pštrossově ulici (č. 24), kde byli hokejisté zadrženi, tam instaloval pan (Augustin) Bubník," dodává Mareš.
