Čtyři varování pro prvoligovou Slavii. Co ji čeká?
Praha – Jednadvacet sezon odehrála hokejová Slavia v nejvyšší soutěži. Stihla za tu dobu vybojovat dva tituly, pětkrát byla ve finále. Ale po úspěšných letech se v sezoně 2014/2015 po odchodu trenéra Vladimíra Růžičky propadla do marasmu, který kulminoval pádem do první ligy. Před sebou má nyní čtyři varianty dalšího vývoje: nazvěme je cestou budějovickou, boleslavskou, ústeckou a vsetínskou. Samozřejmě, nadnesené scénáře třeba brát s určitou rezervou: nereflektují nečekané eskapády, jakou bylo například stěhování extraligové licence z města do města.
Optimistická varianta: České Budějovice v sezoně 2004/2005
České Budějovice spadly na jaře roku 2004 do první ligy. V baráži hrané na čtyři vítězné zápasy je zcela nečekaně přehrála Jihlava 4:0 a Jihočeši museli zkousnout hořký pád o soutěž níže. Budějovičtí však nezaspali: rychle reorganizovali vedení klubu, udrželi klíčové hráče, navíc jim pomohlo velké fanouškovské vzedmutí a stávka v NHL, která přivedla do boje o extraligu hráče jako Václava Prospala, Romana Turka nebo Andrewa Ferrence.
V Českých Budějovicích mohla začít spanilá jízda za rychlým návratem mezi elitu. Základní část vyhráli Jihočeši zcela suverénně ziskem 134 bodů a v play-off postupně vyřadili všechny soupeře, aby se v baráži pomstili Jihlavě. I tento pro Slavii ideální scénář však skrývá veliké varování. Suverénnost Budějovic se totiž v sezoně 2004/2005 na jednu chvíli vytratila, což mohlo mít fatální důsledky.
V semifinále se totiž hvězdný tým střetl s houževnatým Chomutovem, jehož tvrdá, nezvyklá hra, tak typicky prvoligová, působila favoritovi nesmírné obtíže. V pětizápasové sérii (hrálo se na tři vítězná utkání) se třikrát prodlužovalo a jednou jely nájezdy. Ano, pouze jediný zápas skončil v základní hrací době – to když Chomutov vyhrál v Budějovicích. I sebelepší tým může zastavit prostá euforie, odhodlání a kus soupeřova štěstí. Přesto Budějovice nakonec extraligu vybojovaly a hned v příští sezoně bez obtíží udržely. To by si jistě přála i Slavia.
Mladoboleslavské lavírování na pomezí dvou soutěží
Až letos se Mladá Boleslav po letech přesvědčivě zbavila tradiční posměšné přezdívky "barážový klub". Předcházelo tomu však mnohaleté balancování na hraně mezi extraligou a první ligou. Jen málokdo ze zavedených extraligových týmů si asi dokáže představit, jak stresující musí být každoroční barážové vypětí s naprostou nejistotou, jak vše sportovně dopadne. Sedm let v kuse!
Boleslav zřejmě celý neskutečný maraton ustála díky silnému ekonomickému zázemí a odhodlání vedení klubu. Těžké to muselo být zejména v roce 2012, kdy se na čtvrtý pokus nepodařilo extraligu uhájit a Středočeši spadli do první ligy. Zde nastal největší zlom – místo rezignace se tým ještě posílil a nakonec se po dvou letech zpět dostal do extraligy. Silnější, než byl kdy dřív.
Slavii z toho plyne jasné poučení – chce-li pomýšlet na návrat mezi elitu i v případě, že se jí déle nebude dařit, nepůjde to bez silného a vytrvalého partnera, kterého neodradí několik let neúspěchu. Cesta do extraligy dokáže být pěkně složitá, a to i v situaci, kdy už se hraje rozšířená baráž. Naopak pokud bude Slavia pokračovat ve vnitřní rozháranosti i nadále, může se stát první liga definitivou.
Varovat se ústecké cesty: vnitřní vyčerpání klubu může vést k definitivnímu konci
Příběhy Boleslavi a Ústí nad Labem byly v lecčems velmi podobné, avšak nakonec se (pro Ústí téměř fatálně) diametrálně rozešly. Slovan byl dlouhá léta nejambicióznějším prvoligovým celkem, který otevřeně toužil po extralize. Ústí však nikdy nenašlo silného ekonomického partnera, naopak se stalo politickou pákou, aby vše skončilo téměř dokonaným vytunelováním klubu poté, co se dlouho žilo nad poměry.
Ústecký klub chtěl po pádu z extraligy okamžitě zpět. Ve velkém se skoupili hráči, kteří ji měli vybojovat, na platech se nešetřilo. Bublina dlouho žila, Slovan se pohyboval na špici první ligy, z ambicí se neslevovalo. Až vše prasklo. Hráčům najednou přestaly chodit výplaty, neplatilo se za dopravu na zápasy, ruce pryč dalo město. Nakonec vše skončilo podivnými čachry ve vedení a v podstatě bankrotem klubu. Že klub nadále přežívá, byť v jiném rámci a s původními Ústeckými Lvy nemá mnoho společného, je malým zázrakem.
Slavia by si měla velmi dobře spočítat, na co v nadcházející sezoně finančně a lidsky má. Příjmy klubů jsou v první lize daleko nižší, avšak pokud Pražané chtějí udržet kádr a pomýšlet na postup, musí hráče při rajzování po venkovních štacích motivovat. Mělo-li by to však být na úkor finanční stability, rychle se může stát, že nebude ani extraliga, ale ani první liga. A nakonec nemusí být ani Slavia. Ústí nad Labem budiž mementem.
Bezbřehý pesimismus vsetínského konce
Nejhorší variantou je však rychlý vnitřní rozklad. Právě ten více než cokoliv jiného ukončil vsetínské extraligové působení. Klub postupně ztratil lidské zázemí, hlavního sponzora, největší hráčské opory, aby byl nakonec z nejvyšší soutěže vyloučen kvůli předlužení. Po sezoně 2007/2008, kdy se Na Lapači nehrála žádná seniorská soutěž, působí Vsetín po odkupu licence alespoň ve druhé lize.
Přestože toto přirovnání zatím nejvíce pokulhává a nezdá se, že by Pražané spěli do podobné spirály událostí, ukazuje Slavii, že ani konec v extralize nemusí být tím nejhorším, co je může potkat, a že i první liga je rozhodně lepší než úplný konec klubu. Katastrofou totiž nikdy není neúspěch sportovní, ale neúspěch lidský. Toho by se Slavia měla v současné době obávat nejvíce.
