Báječná trojka: Anketu o legendární útok vyhrála Blue line

Dělníci a šéf

Vladimír Zábrodský v poválečné éře středobodem československého hokeje. Vynikající tvůrce hry, střelec, kapitán a první centr národního týmu, neoficiální trenér a vůdce. Na levém křídle ho od malička provázel brilantní bruslař a technik Stanislav Konopásek. Brilantní dvojici bylo po tragické smrti jejich pravého křídla Ladislava Trojáka třeba doplnit o užitečného pracanta. Volba padla na Václava Roziňáka. Zrodil se útok, jaký Československu záviděl celý svět.

Nová formace rozbíjela obrany soupeřů dokonalou souhrou. Na MS 1949 splnila sen o prvním vítězství nad Kanadou a v posledním zápase zařídila v přímém souboji o zlato vítězství nad domácími Švédy. Jeden z nejlepších zápasů poválečné éry zahájil Zábrodský přesnou tečí, druhý gól přidal z úniku Roziňák a v závěru natáhl k dlouhé bekhendové kličce Konopásek.

V roce 1950 se šéf rozhodl ještě zesílit schopnosti elitní řady revolučním nápadem. Místa obránců obsadili další dva mimořádně talentovaní útočníci: Vladimír Kobranov a Augustin Bubník. V přípravných zápasech předváděla pětka forvardů úžasný hokej, ale na mistrovství se nikdy nedostala.

Hvězdnou sestavu mistrů světa rozprášil komunistický soud. Čtyři dělníci kolem Zábrodského dostali za zfalšovaná obvinění kruté tresty. Šéf jako zázrakem zůstal na svobodě a my už se nikdy nedozvíme, co všechno mohla jeho pětka snů dokázat.

Moravská jízda

Vlastimil Bubník byl obdarován možná největší dávkou talentu v historii našeho hokeje. Sportovní idol 50. a 60. let měl ještě jednu obrovskou výhodu – geniálního spoluhráče Bronislava Dandu. S moravskou hrdostí se pouštěli do bojů s nejlepšími hokejisty doma i ve světě. Na ledě spolu v dokonalém souznění prožívali okamžiky hokejové krásy.

Poté, co se Danda přesunul na levé křídlo, hledali k sobě vhodného centra. Po éře Slavomíra Bartoně přišlo velmi plodné období s Václavem Pantůčkem. Útok Bubník-Pantůček-Danda znal prostě každý fanda.

Po neúspěchu na olympijských hrách 1960 ve Squaw Valley nechtěl Bronislav Danda dál reprezentovat. Na jeho místo se přesunul ostravský Miroslav Vlach a moravská jízda fungovala úspěšně dál.

Vynikající spolupráci narušila zranění Miroslava Vlacha v roce 1961 a Vlastimila Bubníka na další olympiádě 1964. Moravská jízda ozdobila hokej novými finesami a kombinačními nápady.

Rebelové

Aby národní tým udržel v 60. letech tempo světového hokeje, potřeboval k virtuózním technikům doplnit odolné válečníky. Jozef Golonka bojoval na ledě snad každým nádechem. Rozený vůdce a tak trochu rebel téměř neustále burcující sebe i spoluhráče. Když trenéři přidali ke Golonkovi Františka Ševčíka a Jaroslava Jiříka, zrodil se útok, který na ledě bořil i ty nejtěžší zátarasy.

Snad nikdy neměl národní tým v kapitánovi tak obratného vyjednavače. Jozef Golonka uměl zapůsobit na rozhodčí stejně jako na fanoušky a novináře. František Ševčík zastal všechny herní povinnosti, které nepřinášejí slávu. A Jaroslav Jiřík byl králem brankoviště.

Nejrizikovější místo na hřišti pro něj bylo klíčovou metou. Sváděl o ně drsné boje se všemi bolestivými následky. Snad žádný útok nedal v reprezentaci tolik gólů z bezprostřední blízkosti branky po neúprosných osobních bitvách se soupeři.

Na závěr desetileté spolupráce dostali Golonka a Jiřík ještě jedno zajímavé pravé křídlo. Gustav Havel se k rebelům hodil, měl v sobě stejně živočišnou touhu po vítězství. V novém složení útok řádil v týlu nepřátel ještě další dva roky, než odešel Jaroslav Jiřík jako první Čech zkusit štěstí do NHL.

Jiné povahy

Elegantní bruslař Jiří Holík a jeho starší bratr Jaroslav, nezvladatelný živel. Těžko si představit rozdílnější povahy. Jaroslav Holík si všechno ve sportu vydřel, nikdy nešetřil ani sebe ani své okolí. Jiří se na ledě pohyboval se stejnou lehkostí jako v životě, měl pověst muže, který vybruslí z každé situace. Jaroslav jel do střetu s obranou přímo a důrazně.

K oběma patřily určité zvláštnosti. Jaroslav Holík například odehrál část MS 1967 s číslem 1, což nijak neoslabilo kalibr jeho proslovů následujících téměř po každé akci.

Oba tvořili téměř 10 let jeden z útoků národního týmu, jen k nim najít vhodné pravé křídlo. Zdálo se, že rychlík z Vysočiny Jan Hrbatý se s Holíky porovná. Hrbatý patřil na konci 60. let k nejrychlejším hokejistům na světě. Svými bleskovými manévry dělal soupeřům obrovské potíže.

Před MS v Praze 1972 se však trenér Pitner rozhodl zvýšit produktivitu prvního útoku Jihlavy i národního týmu a ke dvojici dosadil Jana Klapáče. Rozdílné povahy si na ledě rozuměly skvěle. V klíčových zápasech šampionátu dostali na starost nejlepší sovětský útok – a kromě plnění povinností dali i polovinu gólů.

První útok Jihlavy si zahrál ještě na MS 1973. Trojka po sobě zanechala mnoho stop v hokejovém dějepisu. Jaroslav Holík jako bojovník, který vletí do každé skrumáže, Jan Klapáč, co v klidu promění dvě ze tří šancí a Jiří Holík, dokonalý hokejista rekordman.

Kompletní Pardubice

Vladimír Martinec zdědil ty nejlepší vlastnosti našich hokejových mistrů. Bohuslav Šťastný dokončoval jeho překvapivé nápady, aniž by na levém křídle zapomínal bránit. Poprvé spolu nastoupili pohromadě v národním týmu už v 19 letech. Ještě ani neměli na zádech svá oblíbená čísla a už se jim v utkání s Kanadou podařilo dvakrát skórovat.

Martinec se Šťastným se prosadili rychleji, vybojovali spolu titul mistrů světa, ale teprve s příchodem Jiřího Nováka do reprezentace se stali světovou formací.

Na MS 1975 si poprvé zahráli spolu a už tehdy bylo jasné, že tahle řada bude brzy rozhodovat velké zápasy. V útočném pásmu měli úžasné momenty, jen zatím nebyli důslední v koncovce. O rok později už ničili obrany soupeřů dokonalou souhrou. V Katowicích byli nejlepším útokem mistrů světa, Vladimír Martinec a Jiří Novák obsadili první místa v kanadském bodování turnaje.

„Kompletní Pardubice“ fungovaly jako elitní jednotka až do vleklého zranění Bohuslava Šťastného. Martinec s Novákem ale dál výrazně pomáhali k dalším skvělým úspěchům národního týmu v jeho zlatém období.

Tři bratři

V Bratislavě vyrostli pro světový hokej tři bratři. Díky mimořádnému talentu se rychle prodrali na mezinárodní scénu. Marián Šťastný debutoval na MS ve 20 letech, jeho mladší sourozenci dokonce v 19. Peter se vypracoval v hvězdu světového formátu. Nejmladší Anton se přidal záhy po něm.

V roce 1979 vybojovala bratrská trojka pro Slovan historický titul. V Národním týmu se rýsoval útok tří sourozenců, který pak skutečně nastoupil i na šampionátu v Moskvě.

Jejich posledním společným turnajem byly nepovedené olympijské hry v Lake Placid. Krátce na to emigrovali nejprve Peter s Antonem, rok po nich Marián. Společně se prosadili jako unikátní formace Quebecku Nordiques.

V reprezentačním dresu odehráli necelé tři sezony, ale i tak stihli hodně úspěchů. Marian s Petrem dvakrát vyhráli MS, byli ve finále Kanadského poháru. Svým způsobem reprezentovali československý hokej dál v NHL, kde se stali velkou atrakcí 80. let.

Bizon, diplomat, válečník

Při přestavbě národního mužstva na začátku 80. let vznikla nová první formace. Vincent Lukáč nastupoval s neotřesitelným střeleckým sebevědomím, pro které se mu ujala přezdívka Bizon. Rozvážný Dárius Rusnák převzal roli zástupce hráčů a vedl nejen útok ale celý tým jako kapitán. Igor Liba pokračoval v tradici všestranných levých křídel. Slovenský útok dokázal rozhodovat zápasy s nejlepšími soupeři.

Každý z těch tří hrál trochu jinak. Vincent Lukáč přímočarý, stále orientovaný na jediný úkol: dostat puk do brány. Dárius Rusnák rozvážný a s velkým přehledem, Igor Liba úžasně mobilní, výborně se při hře doplňovali.

Vrchol jejich čtyřleté spolupráce přišel na MS v Praze 1985. Po éře Lukáče-Rusnáka a Liby už žádná trojka nevydržela pohromadě tak dlouho a tak úspěšně. Byla to poslední stálá trojice národního týmu.

Blue line

Když se zdálo, že plný profesionalismus úplně zničí stálé útočné trojice, vyklubal se na Kladně zázrak. Útok, který si zasloužil šanci v národním týmu. Na pravé straně bojovník a střelec Otakar Vejvoda. Na levém křídle bruslař pravák Martin Procházka. A uprostřed autor geniálních nápadů a přihrávek Pavel Patera. Podle modrých kladenských dresů a také podle tréninkové barvy, kterou vyfasovali v národním týmu, dostal útok přezdívku "Blue line".

První pokus na MS 1995 nedopadl dobře. Útok se jen těžko držel v útočném pásmu. Rok na to ve Vídni rozhodovala Paterova řada nejdůležitější zápasy šampionátu.

Vinou záhadných zdravotních problémů z formace vypadl Otakar Vejvoda. Na další mistrovství zaujal jeho místo Vladimír Vůjtek. Blue line v novém složení táhla celý tým. Procházka a Vůjtek se podělili o první místo v kanadském bodování, Pavel Patera skončil čtvrtý.

Pravé křídlo blue line jako by nosilo smůlu. Po Vejvodovi se vážně zranil také Vůjtek, ani on už se do formace nevrátil. Zůstala dvojice Patera-Procházka, která s dalšími pravými křídly vyhrála Zlatý hattrick a olympijské hry v Naganu.