Je nám líto, video expirovalo.
Následuje
SP Norsko

51,151 km. Moser na rekord v hodinovce zaútočil technologií, tréninkem a lékařskou podporou

Francesco Moser byl první v téměř třech stovkách závodů včetně Giro d'Italia. To největší prvenství ale nepřišlo na silnici, nýbrž na dráze. Italský cyklista 19. ledna 1984 jako první člověk překonal hranici 50 kilometrů v hodinovce. Stalo se tak v Mexico City za dohledu předních italských sportovních lékařů Francesca Conconiho a Michele Ferrariho.

Kolo, na kterém Francesco Moser v lednu 1984 překonal rekord v hodinovce
zdroj: Enbiciados.bike

Cyklistika je postavená na rivalitách: Fausto Coppi a Gino Bartali, Jacques Anquetil a Raymond Poulidor, Mathieu van der Poel a Wout van Aert… Podle některých, převážně italských fanoušků, se ale žádná nevraživost nevyrovnala té, kterou mezi sebou měli a dodnes mají Francesco Moser a Giuseppe (Beppe) Saronni. 

Jejich souboje začaly na konci 70. let, kdy byl Moser už respektovanou osobností (mistr světa 1977, dvě etapy na Tour de France, vítězství na Paříž–Roubaix). Nesmírná síla, kterou předčila jen jeho psychická odolnost – Moser, který přišel na svět ve vesnici na dohled od Trenta, jako by při narození dostal do vínku dávku vápence a křemíku z místních dolomitů.

Saronni byl jiný, o hlavu menší, vychytralý, lepší ve sprintu, ale i ve vysokých kopcích. "Moser? Toho bych porazil i v žabkách," prohlásil jednou. Jejich vzájemná antipatie pokračuje i dávno po konci sportovních kariér. Moser, který provozuje oceňované vinařství, si například postěžoval, že jej jeho dávný rival nikdy nepřišel navštívit – ani na jeho kulatiny.

"Tak jsem se za ním vydal. Dorazil bych včas, to by ale Moser nesměl říct sousedům, aby mi dali špatnou adresu," vykládal Saronni. "A když jsem volal Beppemu Contimu (italský cyklistický novinář), který je jeho fanouškem, tak mně třikrát poslal špatným směrem," láteřil. Některé věci se zkrátka nemění a dva giganti italské cyklistiky si nemohou přijít na jméno ani pět dekád poté, co začala jejich řevnivost.

Francesco Moser
zdroj: ČTK / Profimedia

Na rekord všemi prostředky

Zda byl lepším závodníkem jeden, nebo druhý, o tom se v italském prostředí dodnes vedou (v určité generaci) diskuze. Je ale jedno pole, kde je výsledek naprosto zřejmý – na dráze. Francesco Moser se totiž ve svých dvaatřiceti letech rozhodl pokusit o něco, co bylo všeobecně považováno za nemožné. O rekord v hodinovce.

Ten byl totiž od roku 1972 v držení Eddyho Merckxe, který jeho pokoření označil jako "nejtěžší věc, kterou kdy podstoupil". A kdo někdy viděl obrázky toho, jak zničený byl belgický cyklista, když jej v Mexico City museli po hodině utrpení doslova sundat z kola, jistě souhlasí. Ne nadarmo byla fotka s vysíleným Merckxem přirovnávána k utrpení Krista.

"Když to zajel Merckx a za takovou cenu, tak je to nepřekonatelné," zhruba tak by se dalo shrnout mínění v cyklistické obci. Tehdy se ale už psala polovina osmdesátých let a všechno bylo otevřené. Doba se změnila a s ní přišly nové možnosti jak v oblasti technologií, tak výživy. Moserovi navíc do karet hrál i ten prostý fakt, že se narodil v Itálii.

Ta totiž byla v této dekádě napřed i v oblasti sportovního lékařství. Francesco Conconi a jeho žáci Luigi Checcini a Michele Ferrari, který se později "proslavil" coby hlavní trenér Lance Armstronga, na univerzitě ve Ferraře rozvinuli mnohé z konceptů, které dnes používáme běžně (např. aerobní a anaerobní práh).

Michele Ferrari a Francesco Conconi
zdroj: Reuters

"V létě 1983 jsme si uvědomili, že by mohlo být možné ten rekord překonat. Původní nápad přišel od zakladatele firmy Enervit (výrobce nutričních přípravků), z toho pak vzešel malý tým, který se staral o aerodynamiku, trénink, stravu i oblečení. Conconi to řídil a Ferrari byl jeho asistentem," líčil po letech Moser, jak se rodila myšlenka na překonání rekordu.

Conconi, jehož jméno nese i slavný zátěžový test, byl ve své době průkopníkem sportovního lékařství. Není ale poze kladným hrdinou: vyšetřování po letech prokázala, že sportovcům (ale i sobě) podával tzv. EPO, které zvyšuje množství červených krvinek v krvi. Mezi jeho klienty patřili Marco Pantani, Stephen Roche nebo Claudio Chiappucci.

Francesco Moser byl po rekordu opakovaně tázán, co jejich spolupráce obnášela. V rozhovoru pro Gazzetta dello Sport odmítl, že by podstupoval krevní transfuze. "Nebyly potřeba kvůli efektu nadmořské výšky (která vede ke zvýšení počtu krvinek). A i kdyby, tak v té době to nebylo zakázané. Lidé toho namluví, ale to, co stálo za mým rekordem, byly inovace v tréninku, použití měřiče tepu, intervaly a aerodynamika," řekl.

V jiných rozhovorech byl na toto téma otevřenější.

Francesco Moser:

"Nebyl jsem jediným ani prvním, kdo krevní transfuzi použil. Dávno přede mnou to dělal třeba Jacques Anquetil. Používalo se to všude kolem mě. Sportovci jsou často kritizováni, ale podívejte se, co všechno mají běžní lidé ve svých lékárničkách. Byla to moje vlastní krev. A nebyl jsem zdaleka jediný. To, co se děje s EPO, to je úplně jiná věc. To je nebezpečné a nepřirozené." (v rozhovoru pro L'Équipe v roce 1999)

Michele Ferrari s vystavenými novinami u příležitosti Moserova rekordu
zdroj: Reuters

51,151 km

Zásadní pomocí byla aerodynamika. Moser kolem sebe měl nejen lékařskou elitu, ale také  ty nejlepší italské fyziky a vývojáře. Profesor Antonio Dal Monte byl pověřen projektem speciálu – a právě z jeho hlavy jsou rozdílné rozměry obou kol, svažující se ocelový rám, nahoru vytočená řidítka či disková kola. Ta také stála za překvapivě vysokou hmotností výsledného stroje. Zatímco Merckxovo kolo vážilo 5,7 kilogramu, to Moserovo dokonce 9,6 kilogramu. 

Aerodynamika se tak stala klíčem k úspěchu a italský tým měl vše promyšlené do detailů. Moser tak dokonce použil i speciální tretry, které byly fixně připevněné k pedálům. "Na papíru to vše vypadalo úžasně, ale měli jsme obavy z toho, jak to bude fungovat ve skutečnosti" vzpomínal Dal Monte po letech pro italská média.

Nemusel se ale bát. Moser, přestože byl původně k futuristickým návrhům skeptický, postupně změnil názor, a do Mexico City dorazil plný sebedůvěry ve své schopnosti i svou techniku. "Devatenáctého ledna to přišlo. Cítil jsem se dobře a zajel 50 kilometrů a 808 metrů, skoro o 1,4 kilometru více než Merckx," shrnul to Moser lakonicky. Hranice, kterou nepřekonal ani nejlepší cyklista historie, padla na velodromu Agustína Melgara v Mexico City.

Ani to ale ambicióznímu týmu nestačilo – o čtyři dny později se Moser na dráhu vrátil k druhému pokusu a svůj výkon ještě vylepšil, tentokrát o 343 metrů. Nový světový rekord tak od 23. ledna 1984 činil 51 kilometrů a 151 metrů. "Diváci zaplavili dráhu a společně jsme to oslavili," vzpomínal světový rekordman, který svůj úspěch vždy přičítal těžkému dětství v rodinných vinicích, kde se vše dělalo ručně a kde zůstal až do svých osmnácti let.

Jeho rekord vydržel devět let, než jej na vlastním kole "Old Faithful" překonal Skot Graeme Obree. Při výrobě dokonce použil ložiska z pračky, neboť mu připadalo, že pokud vydrží běžný prací cyklus, musí se hodit i pro jeho účel. Obree zajel ve své pozici "Supermana" s rukama pod sebou o necelý půlkilometr delší vzdálenost a stal se novým rekordmanem. Dlouho si to ale neužil, neboť jej již o šest dní později překonal další z Britů Chris Boardman. 

Následovala dlouhá technologická válka, kdy se cyklisté předháněli v extravagantních, ale dozajista účinných designech speciálů. Mezinárodní cyklistická unie (UCI) tomu udělala přítrž v roce 1997, kdy výkony Obreeho, Boardmana nebo i Mosera zařadila do kategorie "Best Human Effort" (Nejlepší lidský výkon). Oficiální rekord v hodinovce se ale vrátil na úroveň Merckxova výkonu z roku 1972, tedy 49,431 kilometru.

Obě kategorie až v říjnu 2022 sjednotil Filippo Ganna, jehož 56 kilometrů a 792 metrů je nejlepším výkonem všech dob bez ohledu na parametry kola. Moserův mexický výkon tak dnes v oficiálních tabulkách světového rekordu nenajdeme. Vymazáním z tabulek ale nejde vymazat samotný výkon – a všechnu přípravu, která mu předcházela. 

A co dělá bývalý světový rekordman, jehož sezona 1984 vyvrcholila vytouženým vítězstvím na domácím Giro d'Italia, což sám považuje za svůj zdaleka největší úspěch, dnes? Věnuje se svým vinicím (a škádlení s dávným rivalem Saronnim) a je také častým čestným hostem během etap Gira. Italská cyklistika má spoustu legend – a jen málokterá dokázala tolik jako obrovitý Francesco Moser.

Zdroj
ČT sport, GCN, Cyclist.co.uk, Rouleur.cc

Hlavní zprávy

Nejčtenější články