Lesk poháru v jugoslávském dýmu. Dukla před 36 lety stopla oslavy nadutého Šabacu

"I mimo házenou mají hodně společného, například sedm jich studuje gymnázium a ti, co už maturitu mají, se vrhli na jazykovou školu. Trenéři je dávali dohromady pár let, jako trpělivý modelář staví pečlivě své dílo," stálo v dobovém časopisu Stadion z pera Pavla Kováře.

Výstižný popis mistrovského týmu, který se i po letech stále schází při narozeninách svých členů či jiných oslavách. V roce 1984 se naplno projevila soudržnost a ideální mix zkušených lídrů s talentovanými mladšími spoluhráči. 

"Uprostřed Láďa Salivar, ten byl nenahraditelný. Snad si nevzpomínám na házenkáře, který by byl elegantnější a měl lepší techniku. Na pivotu samozřejmě Jirka Kotrč jako jeden už tehdy z nejlepších pivotů na světě, a pochopitelně světové spojky Milan Černý, Tomáš Bártek, nebo úžasný obranář Franta Kratochvíl. Mančaft byl v tom roce na vrcholu," jmenoval komentátor Petr Vichnar individuality v dokumentu České televize Hrdinové z Dukly.

Dukla začala cestu do finále s nizozemským Geleenem, proti němuž potvrdila roli favorita. Ve třetím kole si Pražané i přes jisté trápení v koncovce poradili se švýcarským Zofingenem. Kouč Jiří Vícha po domácí odvetě (18:15) glosoval, že šlo o zápas, z kterého bude ještě dlouho bolet hlava. 

V semifinále se povedla ukázková odveta proti slavnému VfL Gummersbachu, pětinásobnému vítězi PMEZ. Rok předtím ve čtvrtfinále Dukla nestačila na vestfálský celek, jen kvůli nižšímu počtu vstřelených branek na hřišti soupeře. V repríze souboje byla o gól úspěšnější a na venkovní remízu 14:14 navázala vítězstvím 18:17, když ubránila poslední útok soupeře.

"Náš tým byl silný hlavně psychicky. Trenér Vícha kladl důraz na preciznost a na to, že se tým budoval velmi dlouho. Přišel jsem v roce 1978, někteří hráči už v týmu dva roky hráli. Kvalita se stupňovala tím, že jsme byli spolu opravdu hrozně dlouho a společně jsme sehráli strašně moc zápasů. Domácí ligu, poháry, a navíc i v reprezentaci, kde hrála kostra sedmi, osmi lidí," popsal kouzlo mužstva tehdejší pivot Kotrč pro web České házené.

Ani po úspěchu Dukly s německým gigantem její finálový soupeř nezpozorněl. Naopak. Metaloplastika Šabac měla sebevědomí na rozdávání už před utkáním v Praze, zřejmě díky působivé bilanci 53 výher a tří remíz, tedy devět měsíců bez porážky.

Klopýtnutí po dlouhé úspěšné jízdě však přišla v Praze (17:21). "U nás v prvním utkání jsme to zlomili, když nás poslali do čtyř, ale přesto jsme dali dva góly a žádný neinkasovali. Získali jsme tak sebevědomí, které pak snad rozhodlo," označil Kotrč klíčové oslabení, během něhož se prosadili Jan Novák a Josef Toma.

Pivo, víno, pečená selata. Šabac měl připravenou hostinu

Ani tehdy si Jugoslávci nedali říct a sebevědomí si s sebou nesli i do domácí odvety. Malovali si jasnou výhru, třeba o sedm nebo deset gólů. V městečku nedaleko Bělehradu bylo vše připraveno na korunovaci šampiona.

"Na hlavních ulicích byly transparenty: Metaloplastika, vítěz poháru mistrů 1984. Měli složenou oslavnou hymnu a vůbec si nepřipouštěli, že by ten pohár neměli získat," vzpomínal Vichnar, který duel komentoval přímo z místa.

"Měli připravený obrovský sál asi pro čtyři stovky lidí, dvě selata, bečky piva a sudy vína. Ale nakonec nás překvapili. Když jsme po zápase do sálu přišli, bylo vidět, že jsou opravdu hodně zklamaní, ale všech snad čtyři sta lidí nám zatleskalo," přidal Kotrč.

Domácí vstoupili do utkání s elánem, však je taky hnalo více než dvoutisícové publikum.  "Ohromný rachot. Přišli jsme se rozcvičovat a na hřišti nebylo nic vidět, protože se v hale kouřilo. Nebyli jsme na to zvyklí, před zápasem se musely otevírat dveře, aby kouř vyšel ven a mohlo se vůbec hrát," pamatuje si pivot Dukly.

Šabac napěchovaný jugoslávskými reprezentanty, kteří ještě ten rok ovládli mistrovství světa, vedl 5:1. Hlavně díky skvělému brankáři Michalu Bardovi, který chytil v prvním poločase tři sedmičky za sebou, šli Pražané do šatny s dvougólovou ztrátou 7:9.

Jugoslávský celek ve druhém poločase už vedl o kýžených pět branek 19:14, ale Dukla se jako několikrát během tažení soutěží vzchopila a dotáhla utkání do prodloužení za identického stavu jako v Praze, tedy 21:17 pro domácí tým. A to ještě minutu před koncem mohl sedmičkou rozhodnout Kratochvíl. Úspěšnější "sedmy" ale přišly později.

Dnes Staromák, tehdy kapela před kasárnami

Poprvé a naposledy rozhodovaly ve finále této soutěže sedmimetrové hody, což nejistí rozhodčí ještě po uplynutí základní hrací doby zkoumali v pravidlech. Hrdinové v brance, Barda a Mesiarik, chytili každý po jednom pokusu a Salivar vystřelil vytoužený triumf. 

"Tušil jsem, že na brankáře Bašiče může platit takový ten slajš. Udělal, co jsem předpokládal, a spadlo to tam," usmíval se Salivar v dokumentu Hrdinové z Dukly.

"Možná kdybychom to vyhráli dnes, třeba by nás vítalo Staroměstské náměstí," smál se Kotrč. "Tenkrát ale oslava byla spíš komornější. Přijeli jsme autobusem před Duklu, tam vyhrávala vojenská kapela, byli tam všichni vojáci z kasáren – atleti, fotbalisti a další sportovci. Dohromady třeba dvě stě lidí. Lidé nám tleskali z oken, krásné přijetí," dodal.

Česká házená se vyhoupla na pár týdnů na vrchol. Dukla tehdy ovládla PMEZ opět po 21 letech. "Dokázali, že naše házená může být zase slavná, jako bývala," pojednávalo se ve Stadionu.