Renesance Serie A: Návrat ke zlatým časům, nebo neudržitelné utrácení?

Stále to není Serie A, která by se kvalitou mohla rovnat ročníkům před Calciopoli – korupčním skandálem, jenž v Itálii propukl před necelými deseti lety. Italská nejvyšší soutěž ale letos v létě vydala signál, že může doufat v nové zlaté časy. "Ciao, austerity!" hlásil v létě italský deník La Republica, zatímco italské kluby nadále vynakládají největší prostředky na posily za poslední léta.

Kromě Juventusu a AS Řím, které spolu v uplynulých dvou sezonách bojovaly o titul, se nyní probouzejí i AC Milán a Inter. A je načase, evropské poháry se letos musejí obejít bez účasti milánských klubů poprvé od roku 1958. Jejich absenci se přitom nelze moc divit, oba kluby totiž dlouho nepamatují horší kádry, než jaké měly k dispozici v posledních letech.

Nejen s finančními problémy se museli vypořádávat dlouholetí vlastníci obou klubů Massimo Moratti a Silvio Berlusconi, a oba nakonec uznali, že AC Milán i Inter budou bez zahraničních investorů nadále stagnovat. Moratti přenechal Inter téměř bezvýhradně indonéskému majiteli Ericku Thohirovi, Berlusconimu zase pomohl odkup 48 procent jeho klubu singapurským konsorciem za 480 milionů eur. Vzestup AS Řím v posledních letech zase souvisí s příchodem amerického podnikatele Jamese Pallotty.

"Italové to chtěli uvolnit"

Kvůli finanční fair play (FFP) bylo pro nové investory až do letošního léta prakticky nemožné posílit mužstva tak, aby se vyrovnala úrovni Juventusu či evropských protějšků. Právě tlak italských klubů nakonec vyprovokoval UEFA k tomu, aby výdaje na přestupy neomezovala takovou měrou jako v posledních letech. "Vyslyšeli jsme stížnosti, že restrikce ve výdajích mohly zabránit většímu vstupu investorů do evropského fotbalu," uznal generální sekretář evropské fotbalové asociace Gianni Infantino. "Italové chtěli, aby to bylo volnější," doplnil prezident UEFA Michel Platini jeden z důvodů změn.

Pohled na tvrdá čísla ohledně letošních přestupů je přitom zavádějící. Na papíře se může zdát, že kluby často neutratily více, než vydělaly – anebo že přestupové částky nejsou oproti předchozím rokům o mnoho vyšší. Mnoho hráčů ale do Itálie fakticky přestoupilo, na papíře se nicméně jedná o hostování s víceméně povinnou opcí na přestup, který by se udál v některé z příštích sezon. Kluby se tak paradoxně stále snaží vyhnout se postihům za nedodržování FFP, zatímco například Manchester City či PSG už posilují prakticky bez zábran.

I tyto pochybnosti vytvářejí v italské veřejnosti určitou míru nejistoty. Spousta italských klubů se totiž nachází v kritickém ekonomickém stavu – kvůli často se měnícím majitelům i prospěchářskému sportovnímu vedení. Zatímco v Anglii jsou kluby často výdělečné díky obřím příjmům z přenosů, v Německu jsou z většiny povinně vlastněny fanoušky a španělské celky se spoléhají na schopná sportovní vedení, průměrné italské kluby takové štěstí nemívají. Parmě během loňské sezony došly finance na elementární provoz klubu, a ročník dohrála jen díky tomu, že se na ni složili soupeři ze Serie A. Janov zase nemůže startovat v Evropské lize kvůli dluhům, a tak přenechal místo v pohárech svému městskému rivalu Sampdorii.

Nákupní sebevražda bez sponzorů?

Oprávněné otázky přitom směřují i na vlastníky (nejen) Milána či Interu. Proč vstupují noví majitelé do klubů, z nichž se nepodařilo vydělávat již stávajícím vlastníkům – zvlášť když jsou zapotřebí tak drahé posily? Pokud jde o prestiž, nakolik lze důvěřovat vlastníkům, kteří doposud s italským fotbalovým prostředím neměli nic společného – na rozdíl od dlouhodobě známých vlastnických rodin? A nakolik jsou noví investoři opravdu zabezpečeni? Bez striktních pravidel FFP přitom nyní neexistují zábrany, aby se klub neúměrně nezadlužoval a nebyl například vytunelován.

To jsou samozřejmě poněkud apokalyptické scénáře, italské fotbalové prostředí je ale vůči jakýmkoliv pochybnostem mimořádně obezřetné. Už jen proto, že italské kluby v minulosti bezhlavě utrácely na hráče místo toho, aby si vytvořily funkční zázemí. "Utrácet na hráčích a neinvestovat do infrastruktury, stadionů, služeb a merchandisingu je sebevražda," tvrdí novinář Giuseppe de Bellis. A pravda je, že například Inter Milán při svém triumfu v Lize mistrů v roce 2010 vydělal na vstupenkách, příjmech ze zápasů a sponzorských smlouvách méně než například Hamburk a Schalke, a hned třikrát méně než Real Madrid.

Juventus – bez triády opor, ale stále dominantní

Mezitím se svým soupeřům notně vzdaluje Juventus, který se loni jako jediný italský klub udržel v Lize mistrů i na jaře a probojoval se až do finále. Díky tomu Bianconeri prakticky vyhráli italský jackpot příjmů z televizních práv UEFA. A to je pouze třešnička na dortu. Juventus měl dvojnásobné štěstí – renovoval svůj stadion, když se stále zotavoval z následků sestupu po Calciopoli a okamžitý úspěch se od něj neočekával. Na vrchol se pak dostal díky trpělivé práci vedení a příchodu trenéra Conteho ve chvíli, kdy jeho soupeři museli začít prodávat.

Stará dáma nyní míří do druhé sezony pod vedením Massimiliana Allegriho, jenž s týmem vyhrál double a dovedl jej až do finále Ligy mistrů. V létě ale Juventus přišel o tři klíčové opory – Pirla, Téveze a Vidala. V záloze se ale již v uplynulé sezoně ve skvělém světle ukázali Roberto Pereyra a Stefano Sturaro, Juventus nadále udržel Paula Pogbu, vedle nějž bude důležitou roli hrát Claudio Marchisio, navíc po vypršení smlouvy v Realu přivedl Samiho Khediru.

Vyřešena by mohla být i útočná řada, již za 30 milionů eur posílila vycházející hvězda Paolo Dybala a také Mario Mandžukič z Atlética (oba se trefili v italském superpoháru), za stárnoucího Evru pak má Juventus více než adekvátní náhradu v Alexi Sandrovi. Bianconeri tak sice přišli o polovinu kostry týmu a důležité postavy v kabině, odchody ale nebyly natolik vynucené, a každopádně se na ně vedení připravilo. V týmu navíc i díky Buffonovi a Chiellinim existuje kontinuita, a otázkou tak zůstává snad jen to, zdali Bianconeri po čtyřech titulech v řadě nepoleví v koncentraci.

AS Řím – s Džekem, Salahem, a konečně také fyzičkou?

Největším konkurentem Staré dámy by měl nadále být AS Řím, který v loňské sezoně zbrzdila rozsáhlá marodka. Velký šok pro psychiku mužstva ale znamenal i domácí debakl 1:7 s Bayernem v Lize mistrů, z něhož se Giallorossi nedokázali včas otřást. Soupeři v Serii A navíc v zápase zpozorovali četné taktické manévry, jimiž se Guardiolově Bayernu dařilo eliminovat sílu Říma. Stále ostatně panují otázky, zdali způsob hry Giallorossi není pod vedením Rudiho Garcíi až příliš jednotvárný a zdali se francouzskému trenérovi daří vést mužstva ke stejným úspěchům po delší dobu.

Pokud ale García dokáže tyto obavy zahnat, Giallorossi mají k dispozici zřejmě nejsilnější kádr od jeho příchodu. Stále je zřejmě zapotřebí jedné posily ve středu obrany po odchodu Romagnoliho do AC Milán, tým ale značně posílil v útoku. Přišel osvědčený kanonýr Edin Džeko a také zřejmě nejlepší hráč loňského jara v Serii A Mohamed Salah. Posilu v brance by měl znamenat i příchod Wojciecha Szczesného z Arsenalu namísto stárnoucího a loni chybujícího De Sanctise.

AS Řím tak má po Juventusu zřejmě nejkvalitnější a nejvyrovnanější kádr. Pokud pomůže příchod nového kondičního trenéra Darcyho Normana, jenž pracoval i s německou reprezentací, Řím by mohla daleko méně trápit četná zranění a fyzická nevyrovnanost v jednotlivých zápasech. Obojí se přitom v uplynulých dvou sezonách ukázalo jako klíčové.

AC Milán a Inter – drahé posily, ale nevyrovnaná mužstva

Navzdory mohutným investicím do svých kádrů AC Milán ani Inter zřejmě nezasáhnou do bojů o titul. Oba týmy se mohou pyšnit zvučnými posilami, kdy na jedné straně Rossoneri posílili Bacca, Luiz Adriano, Romagnoli či Bertolacci, a na druhé k Nerazzurri zamířili Kondogbia, Miranda, Murillo, Jovetič či Montoya. Zbytek kádru obou týmů je ale často nevyrovnaný.

Uspořádaněji vypadá situace u týmu Siniši Mihajloviče, jehož potenciální základní jedenáctka vypadá jako sympatický mix mladého talentu a zkušených kvalitních hráčů. Inter má pod Mancinim jednu z nejlepších obran v lize, kreativitu v záloze ale má obstarávat nespolehlivý Hernanes a přes velký potenciál ve středu útoku (Jovetič a Icardi) zcela chybí adekvátní ofenzivní hráči na krajích hřiště.

Neapol, Lazio a Fiorentina – znovu v popředí?

Tiché léto zažila Neapol, přestože Partenopei museli sáhnout k angažování nového trenéra po odchodu Rafaela Beníteze do Realu Madrid. Šanci dostal Maurizio Sarri, rodák z Neapole, jenž má za sebou v 56 letech jedinou sezonu trénování v Serii A. Bývalý bankovní poradce ale dokázal udržet Empoli v lize a navíc mu vtisknout atraktivní ofenzivní pojetí fotbalu.

Lazio zase bude chtít navázat na kompaktní výkony v defenzivě a rychlé přechody do útoku, které mu přinesly místo v Lize mistrů v loňské sezoně. Fiorentina se v posledních třech letech pod trenérem Montellou prezentovala velmi pohledným fotbalem, který ji dovedl ke třem čtvrtým místům v řadě. Trenér i řada opor klub před sezonou opustila, nový kouč Paulo Sousa, jenž v minulé sezoně vedl Basilej, ale v přípravě nezaznamenal s mužstvem vůbec špatné výsledky. Fiorentina neprohrála, navíc si poradila s Barcelonou i Chelsea, a to ještě ve velmi rané fázi přípravy.