Proč je letošní semifinále Ligy mistrů nejkvalitnější za posledních 10 let?

Byla to vlastně celkem nepatrná věc, která se změnila od loňského průběhu Ligy mistrů. Stačilo jen odsunout los semifinále až po odehrání čtvrtfinálových utkání, a pozornost fotbalových příznivců se najednou neupínala tolik k samotným zápasům mezi osmi nejlepšími. Místo toho se debaty vedly o tom, jaké složení semifinálových dvojic bude nejzajímavější. Jednak proto, že o favoritech bylo poměrně jasno, a ti, kteří jen trochu zaváhali, jsou najednou před semifinále považováni téměř za outsidery. Ale také proto, že snad nad každou ze tří možností losu mezi Bayernem, Barcelonou, Realem a Dortmundem se zatajuje dech.

Je to neuvěřitelně silná sestava. Čtyři týmy, z nichž každý během posledních tří sezon vyhrál titul v domácí soutěži, a to při překonání četných rekordů. Každý praktikuje atraktivní ofenzivní fotbal, přestože klade důraz na různé priority. A každý má k dispozici světové hráče, kolem nichž jsou z drtivé většiny postaveny patrně nejlepší národní týmy uplynulých let.

Hledá se favorit

Těžko se také hledá byť nepatrný favorit soutěže. Možná největším outsiderem je Dortmund, a přitom se jedná o klub, který dvakrát v řadě vyhrál Bundesligu, přejel své soupeře ve skupině smrti a právě po snovém evropském podzimu byl odborníky považován za hlavního favorita soutěže. Kromě úřadujícího anglického a nizozemského mistra skončil také před Realem, s nímž se právě v semifinále utká.

Madridští letos zvláště v první části sezony spíše tápali. Tři výhry v řadě – dvakrát nad Barcelonou a jednou nad Manchesterem United – a obrovská motivace dosáhnout decimy, tedy desátého titulu v nejprestižnější klubové soutěži, však obrátily sezonu Bílého baletu naruby. Tým Josého Mourinha již znovu nabírá auru, s níž loni ovládl La Ligu s rekordním počtem bodů před Guardiolovou Barcelonou. A portugalský kouč by zřejmě sám uznal, že má dnes k dispozici nejkvalitnější hráče za dobu své trenérské kariéry. Ligu mistrů přitom Mourinho zvládl vyhrát již dvakrát, a to s pravděpodobně méně talentovanými fotbalisty.

Barcelona jako outsider

Za poslední čtyři roky se snad nestalo, aby Barcelona nešla do dvojutkání v Lize mistrů jako favorizovaný celek. To je co říct, pakliže se jedná o tým, který je stále nejspíš jedním z nejlepších v historii, pošesté v řadě nechybí v semifinále turnaje, dvakrát v posledních čtyřech letech jej také vyhrál a neohroženě vládne letošnímu ročníku španělské ligy. V posledních 300 zápasech měla Barcelona větší držení míče než její soupeř, začátek této téměř surreálné série se datuje až do května 2008. Nedá se ani říct, že by nejdůležitější hráči Barcelony byli jakkoliv z formy – jen Lionel Messi v průběhu sezony zatím nastřílel neuvěřitelných 57 gólů. A co se stane, jestliže se o Blaugranes začne pochybovat, může nejlépe dokladovat například AC Milán, který před necelým měsícem odjel z Nou Campu s výpraskem 4:0.

Nejde tedy ani tak o palčivou otázku, zdali se do semifinále stačí plně uzdravit fenomenální Argentinec a kapitán a lídr obrany Puyol, bez nichž je často Barcelona poloviční. Jde o to, že se postaví proti Bayernu Mnichov. Jeho čtvrtfinálový duel s Juventusem, který kráčí k obhajobě italského titulu a v minulé sezoně neprohrál ani jeden ligový zápas, měl být tím nejvyrovnanějším. To, jak pohodlně nakonec bavorský klub smetl svého soupeře, však jen dokazuje, že obávanějšího soupeře v Evropě dnes nejspíš nenajdeme. Nejrychleji korunovaný mistr v dějinách Bundesligy o víkendu nechal celou svoji základní jedenáctku na lavičce, a i jeho de facto záložní tým zvládl přejet Norimberk 4:0. Na letošní podobě Bayernu, kterou jsme blíže představovali v jednom z minulých dílů, nejsou téměř žádné slabiny a o kvalitě týmu nemá žádné pochyby ani klubový prezident Karl-Heinz Rummenigge. Ten letošní Bayern považuje za lepší než legendární generaci ze 70. let, jejímž členem sám byl.

Nejsilnější od dob Nedvěda

Pozoruhodné je i složení semifinálových dvojic, jakákoliv jejich podoba by vyvolávala obrovská očekávání. Ať už by se jednalo o souboj, v němž by šlo hlavně o dominanci v Německu či Španělsku, či čistě o fascinující střet dvou rozličných herních pojetí. To v případě, jestliže by Real a Dortmund, preferující hru na rychlé protiútoky, narazily na Bayern, respektive Barcelonu, týmy, které kladou důraz na držení míče. Nakonec jde o souboj velmi podobných herních stylů, což napovídá, že by spíše než taktická zdatnost mohla rozhodnout samotná technická kvalita jednotlivých týmů.

Pokud bychom chtěli pátrat, kdy se naposledy objevily čtyři natolik kvalitní týmy v semifinále Ligy mistrů, museli bychom jít minimálně do sezony 2002/2003. A dnešní semifinalisté jsou kvalitativně přinejmenším srovnatelní se svými předchůdci z roku 2003. Real jako obhájce trofeje a první, úspěšnější, stádium Galacticos, Nedvědův Juventus, hvězdný Inter či Ancelottiho AC Milán.

Anglická nadvláda

Za posledních deset let jsme se podobně silné sestavy nedočkali, a to z různých důvodů. Často se do semifinále překvapivě či přes slabší protivníky probojoval na evropské poměry docela průměrný tým. Zároveň nastoupila nadvláda Premier League, na níž vůbec nestačili zareagovat španělští, italští ani němečtí mistři. Přitom se nedá říct, že by se v případě Arsenalu v roce 2006, Liverpoolu v roce 2007 ani Chelsea v roce 2008 jednalo o výrazně kvalitnější týmy, než jakými byli letošní zástupci anglické nejvyšší soutěže v Lize mistrů. Dnes tedy nedochází ani tak k obratu situace. Anglické týmy přece jen jsou o něco málo horší než dříve, jde však hlavně o to, že týmy z dalších nejlepších evropských lig musely radikálně přehodnotit svou práci. Výsledkem je obdivuhodný způsob, v jaké podobě se dokázaly vypracovat zpět na vrchol a do značné míry silněji než dříve.

Nadcházející semifinále také potvrzuje téměř všechny velké fotbalové trendy posledních let. Špičkový klubový fotbal má mnohem kvalitnější úroveň než mezistátní, přestože pro hráče úspěchy za národní tým nejspíš stále znamenají o malý kus více. Všechny týmy jsou ze Španělska či Německa – klubový koeficient obou států je přitom za uplynulé dvě sezony nejvyšší, národní týmy obou států navíc jako jediné na světě nechyběly v posledních třech semifinále kontinentálního či světového šampionátu. O každém z týmů lze říct, že praktikuje aktivní vysunutý presink a atraktivní fotbal, a tři ze čtyř kladou velký důraz na výchovu vlastních hráčů a zapracovávají je postupně do sestavy A-týmu.

Nejlepší bitva

Vyřazovací část Ligy mistrů a zvláště její semifinále v posledních letech tradičně nabízí nejlepší světové fotbalové bitvy. Michael Cox, taktický expert ESPN a Guardianu a autor vynikajícího blogu zonalmarking.net, tvrzení dokládá argumentem, že se zde potkávají nejlepší fotbalové týmy současnosti a herní pojetí týmů díky tomu, že jde o dvojutkání, není tak příliš svázané a opatrné, jako například při posledním mistrovství světa či finále Ligy mistrů. Už to samo o sobě vzbuzuje velká očekávání. Letos se však na zbývající program nejprestižnější evropské klubové soutěže můžeme těšit tím spíš, že jde o souboje týmů, které jsou opravdu výjimečné.