To nemůže být jen tak zapomenuto. Pět nejpřekvapivějších vypadnutí na MS

5. Itálie (1966)

Itálie, jeden z tradičních favoritů na všech velkých akcích, po druhé světové válce procházela těžkými časy. V roce 1949 zemřelo při letecké tragédii hned 31 italských hráčů. Na mistrovství 1950 a 1954 skončila squadra azzura již v základní skupině a v roce 1958 se po prohrách s Portugalskem a Severním Irskem ani na šampionát nedostala. Čtyři roky nato se mezi elitu opět vrátila, ale znovu vypadla již v základní skupině.

Šampionát v Anglii 1966 měl tak být tím, během něhož se dvojnásobní světoví šampioni vrátí na výsluní. Tým sice nebyl hlavním aspirantem na titul, ale v sestavě s Giannim Riverou či Luigim Rivou aspiroval na některé z předních umístění. K Italům byl vstřícný i los a ze skupiny, v níž narazili na Sovětský svaz, Chile a Severní Koreu, měli jít jasně dál.

Poslechněte si speciální FOTBAL FOKUS podcast o mistrovství světa:

Start do turnaje jim vyšel a Chile zdolali 2:0. Poté sice přišla prohra se Sovětským svazem, avšak Italové měli pořád postup ve svých rukou. V závěrečném zápase proti outsiderovi ze  Severní Koreje jim stačila remíza. Asijský celek, jenž se na mistrovství dostal vůbec poprvé v historii a jeho kádr byl napůl amatérský, měl před duelem s favoritem na kontě pouhý bod po remíze s Chilany a k naději na senzační postup potřeboval vyhrát.

Italové v Ayresome Parku v Middlesbrough začali zhurta a vytvořili si celou řadu vyložených šancí. Gól ne a ne dát, a tak přišel obrovský šok. Jediným, kdo rozvlnil síť, byl v dvaačtyřicáté minutě Pak Doo-Ik, jenž rozhodl o senzačním vítězství 1:0. Severokorejci díky výhře na úkor soupeře postoupili jako první celek v historii, který nebyl z Evropy nebo Ameriky, do další fáze. Navázat na něj dokázalo až v roce 1986 Maroko.

Severní Korea se málem o další senzaci postarala i ve čtvrtfinále, kdy vedla nad Portugalci již 3:0, ale po čtyřech brankách Eusébia a jedné Josého Augusta nakonec vyhrál favorit 5:3. To Italové odjížděli z Anglie s obrovskou ostudou, což pocítili i po příletu domů. Fanoušci je totiž přivítali házením rajčat.

4. Argentina (2002)

Jejich cíl byl tehdy jasný, útok na celkový triumf. Argentina totiž na mistrovství do Japonska a Jižní Koreje přivezla kádr prošpikovaný hvězdami světového formátu. Jména jako Gabriel Batistuta, Juan Sebastián Verón, Javier Zanetti či Diego Simeone toho budiž důkazem.

Svěřenci trenéra Marcela Bielsy byli nalosováni do těžké skupiny, kde na ně čekal další favorit z Anglie, Švédsko s Henrikem Larssonem a nevyzpytatelná Nigérie. Jihoamerický celek, který čekal na pořádný úspěch od druhého místa z roku 1990, byl přesto jasným kandidátem na postup. A to začal dokazovat i v úvodním střetnutí na turnaji. Proti Nigerijcům sice střelecky nezářil, ale branka šutéra Batistuty znamenala důležitý zisk tří bodů.

V duelu s Albionem, který byl opakováním osmifinále z předchozího šampionátu, však přišel první direkt. Utkání rozhodl jedinou brankou z penalty David Beckham, pro kterého to bylo tehdy velké zadostiučinění. Právě v osmifinále ve Francii 1998 proti Argentincům se za nakopnutí Simeoneho nechal vyloučit a Jihoameričané pak vyhráli na penalty. Anglický záložník se tehdy stal na Ostrovech nenáviděnou osobou a fanoušci mu jeho zkrat dlouho nemohli odpustit.

Ale zpátky k Argentině. Před tou byl závěrečný duel se Švédy, který nutně potřebovala vyhrát. Seveřané totiž po výhře nad Nigérií a remíze s Angličany měli na kontě čtyři body a stačila jim remíza. A bylo to Švédsko, kdo lépe začal a ujal se po Svenssonově trestném kopu vedení. Argentinci tlačili a odměnou jim byla dvě minuty před koncem penalta. Tu Ortega neproměnil, ale Crespo byl u míče první a vyrovnal. Na obrat již však nedošlo a hvězdnému týmu zbyly pouze oči pro pláč. 

3. Brazílie (1966)

Jako první tým a doposud jediný tehdy mohli na mistrovství světa dokonat vítězný hattrick. Brazilci do Anglie přijeli v pozici dvojnásobných šampionů z let 1958 a 1962. Místo toho však zaznamenali nejhorší zklamání na světových šampionátech v brazilské historii.

V týmu přitom nechyběly legendy. Pelé byl ve svých nejlepších letech. V kádru figuroval skvělý stoper Altair či další útočné hvězdy Garrincha a Jairzinho. Kanárci však na mistrovství neodjížděli v ideální psychické pohodě. Všechny brazilské kluby totiž chtěly mít na mistrovství svého hráče, a tak trenér Vicente Feola musel dlouho pracovat s 46 fotbalisty, přičemž vzít mohl jen 22.

Přesto jeho tým vstoupil do turnaje vítězstvím 2:0 nad Bulhary, i když za vysokou cenu. Evropský celek při každé šanci do Brazilců tvrdě zajížděl a jejich hlavním terčem byl zejména Pelé. Ten v zápase dal branku z trestného kopu a jako první hráč v historii se prosadil na třech šampionátech v řadě, ale kvůli únavě a kopancům musel vynechat duel s Maďary. A to bylo znát. Maďarsko superfavorita porazilo 3:1.

Brazílie tak nutně potřebovala porazit Portugalsko. Dokonce se jí vrátil Pelé, jenže i tak "králové samby" prohráli 1:3. Legendární desítka musela ze zápasu odstoupit kvůli zranění, když do ní Portugalci několikrát tvrdě zajeli. Po utkání dokonce prohlásil, že se již nikdy na světovém šampionátu neobjeví.

Naštěstí svoje rozhodnutí změnil a čtyři roky nato mohl slavit třetí triumf na MS, když celým šampionátem Brazílie prošla bez ztráty jediného bodu a její tým je dodnes považován za nejlepší, co kdy na mistrovství hrál.

2. Anglie (1950)

Kvůli bojkotu předchozích světových šampionátů se mezi fotbalovou smetánkou objevili vůbec poprvé v historii, ale hned v pozici velkých favoritů na titul. Hráči Anglie dorazili do Brazílie v roce 1950 se skvělou bilancí 23 výher, čtyř proher a tří remíz a noviny na jejich adresu nešetřily chválou. Dokonce se jim přezdívalo "Králové fotbalu".

Že tato přezdívka není od věci, dokázali Angličané ještě před šampionátem, kdy v přátelských zápasech nejprve rozstříleli Itálii 4:0 a poté Portugalsko 10:0. V jejich kádru figurovaly takové persony jako Billy Wright, Tom Finney či Jackie Milburn. Těsně před turnajem ale jedna z opor týmu odpadla, když základní kámen defenzivy Neil Franklin odmítl reprezentovat. I bez něj však evropský celek do turnaje vstoupil ideálním způsobem a porazil Chile 2:0.

Druhý duel měl být pro favorita ještě jednodušší. Na Anglii totiž čekal výběr USA, který byl považován za naprostého outsidera. Na celkový triumf poloamatérského týmu byl vypsán kurz 500:1 a i sám trenér Američanů Bill Jeffrey řekl před zápasem, že jeho svěřenci nemají žádnou šanci. Nebylo se čemu divit. Výběr USA před odletem do Brazílie absolvoval pouze jeden společný trénink a před zápasem s Albionem se k němu přidali tři noví hráči.

Také Angličanům před zápasem přibyl nový fotbalista, hvězdný Stanley Matthews. Trenéři se však rozhodli, že oporu budou šetřit na těžší soupeře, a nenasadili ho. To ještě netušili, že přijde jedno z největších překvapení, které se kdy na mistrovství událo.

Three lions do svého soupeře sice od začátku bušili, ale outsidera skvělými zákroky držel brankář Borghi. A pak přišla sedmatřicátá minuta. Bahr se po ojedinělém útoku opřel do míče, který hlavou tečoval Gaetjens, a USA vedlo 1:0. Angličané zvýšili tlak a svého soupeře doslova drtili, ale další branku již díky skvělým zásahům amerického gólmana diváci neviděli.

Výsledek ve světě vyvolal velké ohlasy. Podle legendy dokonce v anglických médiích nevěřili, že jejich tým mohl prohrát. Výsledek považovali za překlep a v novinách se objevily výsledky 10:0 a 10:1. Angličané i přesto mohli do finálové části postoupit. Stačilo jim k tomu porazit v posledním duelu skupiny Španělsko, avšak opět nedali ani branku a prohráli znovu 0:1. To znamenalo konec nadějí a cestu domů.

1. Francie (2002)

Úřadující mistři světa, mistři Evropy, rovněž vítězové Konfederačního poháru a první tým žebříčku FIFA. To je výčet úspěchů, s kterým Francouzi přijížděli na světový šampionát 2002, který se konal v Japonsku a v Jižní Koreji.

Les bleus byli jasným favoritem na titul, a to i přes fakt, že se jim před šampionátem zranil Zinedine Zidane a Robert Pires. Trenér Roger Lemerre totiž mohl počítat s celou řadou osvědčených hvězd, které již dlouhodobě tvořily fungující mašinu na úspěchy. Bixente Lizarazu, Patrick Viera, Marcel Desailly, Thierry Henry, Fabien Barthez či David Trézéguet, co jméno, to pojem.

K Francouzům byl laskavý i los. Ve skupině A je jako první čekal úplný novic na šampionátech, Senegal. Jenže už zde přišel zádrhel. Favorit sice nastřelil dvě brankové konstrukce, ale jediný gól vsítil v třicáté minutě Papa Bouba Diop.

Napravit reputaci si mohli obhájci titulu v druhém duelu proti Uruguayi. V úvodu sice dal gól Trézéguet, ale z ofsajdu, a v pětadvacáté minutě přišla velká nepříjemnost. Thierry Henry přehnal agresivitu při napadání a za tvrdý skluz byl vyloučen. Francouzi se nevzdali, trefili i tyč, jenže gól ani tentokrát nedali a získali pouze bod.

Tento fakt je udržel ve hře o postup. Museli však v posledním zápase skupiny porazit Dánsko. Lemerre na krizovou situaci zareagoval vytažením "těžkých zbraní" a do sestavy nasadil navrátilce po zranění Zidana. Jeden z nejlepších hráčů fotbalové historie byl v zápase vyhlášen nejlepším hráčem, ale ani to Francii nepomohlo. Měla sice obrovské šance, ovšem vždy jí chyběla pověstná trocha štěstí, k čemuž se přidalo i přehlédnutí faulu u druhé branky Dánska a Francie nakonec prohrála 0:2.

To znamenalo, že největší favorit na zisk titulu skončil ve skupině na posledním čtvrtém místě se ziskem pouhého bodu a bez jediné vstřelené branky, což je dodnes vůbec nejhorší bilance obhájců titulu na šampionátech.