Japonsko: Ani puč za pět minut dvanáct zřejmě nepomůže

Historie: Pošesté se na mistrovství světa představí japonští fotbalisté – a bude to pro ně ne shodou okolností šestá účast na světovém šampionátu v řadě. Vzestup, který Japonsko ve fotbale absolvovalo od přelomu 80. a 90. let, je mohutný. Pomohla k němu řada faktorů – jednak masivní popularizace sportu mezi japonskou veřejností, kterou popohnal boom satelitního vysílání evropského fotbalu. Sílu japonského, respektive asijského trhu si uvědomily evropské velkokluby, a od té doby i do Japonska vysílají své týmy na letní exhibiční zápasy.

Poslechněte si speciální FOTBAL FOKUS podcast o mistrovství světa:

Japonští investoři tak ucítili příležitost a založili profesionální soutěž, která v 90. letech dokázala přitahovat nejen evropské veterány, ale také špičkové kouče, jako třeba pozdějšího Arséna Wengera. Celému rozvoji také výrazně pomohlo přidělení pořadatelství mistrovství světa Japonsku a Jižní Koreji – a na světě tak byla první generace japonských hráčů, kteří se dokázali prosazovat i v předních evropských klubech, ať už šlo o Šindžiho Ona, Hidetošiho Nakatu a další.

Modří samurajové si také za posledních dvacet let drží status nejlepšího týmu na kontinentu, pokud jde o výsledky na mistrovství Asie, které za tu dobu ovládli třikrát. Na nejlepší výkon asijského týmu na mistrovství světa v historii ale dosáhla Jižní Korea svou semifinálovou účastí v roce 2002. Druhým nejlepším asijským výsledkem je zase čtvrtfinále Severní Koreje z roku 1966. Japonsko prošlo nejdál do osmifinále, přesto rozhodně nepatří na mistrovství světa mezi týmy do počtu.

Japonci spíš střídají velmi slušné výkony se zklamáními. Ve Francii skončili bez bodu poslední ve skupině, na domácím šampionátu naopak vyhráli skupinu a jen těsně podlehli v osmifinále bronzovému Turecku. V Německu Japonsko opět propadlo, ale o čtyři roky později podlehlo až v osmifinále s Paraguayí na penalty. Mistrovství v Brazílii ale přineslo další útlum a jediný bod ve skupině – a podle dosavadní logiky by letos Japonci mohli znovu dosáhnout alespoň na osmifinálový úspěch.

Cesta na šampionát: Jenže současné dění v japonské reprezentaci tomu moc nenasvědčuje. Už výkon na mistrovství Asie v roce 2015 byl daleko za očekáváním, když Japonci vyhořeli ve čtvrtfinále se Spojenými arabskými emiráty. A ani kvalifikace na MS pod trenérem Vahidem Halilhodžičem, který dovedl Alžírsko v Brazílii do osmifinále, nebyla nikterak přesvědčivá.

Halilhodžič se snažil překopat typický japonský styl založený na poziční kombinační hře a krátkých přihrávkách a zkoušel vnést do týmového pojetí více přímočarosti. Jenže bosenský trenér neustále experimentoval se sestavou a příliš si nerozuměl s hvězdami a oporami reprezentace Šindžim Kagawou, Keisukem Hondou a Šindžim Okazakim – a všechny tři opakovaně nepovolával do reprezentace.

Trpělivost japonské fotbalové asociace ale vyprchala paradoxně až po kvalifikaci, když Japonci v prosinci na Východoasijském poháru vyhořeli s Jižní Koreou a také v březnových přátelských zápasech pouze remizovali s Mali a prohráli s Ukrajinou. Vedení japonského fotbalu tak sáhlo k ráznému kroku a Halilhodžiče v dubnu propustilo, přičemž poukázalo na spory mezi hráči a trenérem. O atmosféře mezi oběma stranami nejlépe svědčil Hondův tweet krátce po koučově odchodu: "Nikdy není příliš pozdě."

Reprezentaci tak na mistrovství světa povede dosavadní technický ředitel japonského svazu Akira Nišino. Bývalý japonský reprezentant zaznamenal své největší úspěchy v japonské nejvyšší soutěži s Gambou Ósaka, již dovedl k titulu v asijské Lize mistrů v roce 2008. Má zkušenosti i z mezinárodní scény, byť poněkud zaprášené – japonský olympijský tým pod jeho vedením v roce 1996 na olympiádě v Atlantě dokázal porazit velmi silný brazilský výběr.

Přesto převládají legitimní pochybnosti, jak se Nišino popasuje s úrovní mistrovství světa. Japonský trenér se sice chce vrátit k tradičnímu domácímu stylu hry, ale není jisté, že se hráči stačí přeorientovat a rychle si vybudují nové automatismy. Pod Nišinem totiž Japonci odehrají pouze dva přátelské zápasy bezprostředně před začátkem mistrovství proti Ghaně a Švýcarsku. Zatím tedy není příliš známo, jakým konkrétním směrem se jeho tým vydá.

Největší hvězdy: Japonci ale s velkou pravděpodobností budou vsázet na své ofenzivní opory. Jenže není jasné, v jakém stavu budou, ať už z hlediska fyzického, tak psychického nastavení. Keisuke Honda za sebou dlouhodobě nemá dobré období, angažmá v AC Milán mu po přestupu z CSKA Moskva v roce 2014 nevyšlo a tuto sezonu zkouší štěstí v mexické Pachuce. Přeorientovat se z úrovně mexické ligy na světovou špičku ale nemusí být vůbec jednoduché, jak ostatně před dvěma lety ukázal na Euru příklad francouzského útočníka Andrého-Pierre Gignaca.

Šindži Okazaki sice zažil dokonalou sezonu, když Leicester vyhrál titul, a i v letošním ročníku začal dobře. Jenže od Vánoc nevstřelil ani gól, postaral se o jedinou asistenci a momentálně bojuje se zraněním kotníku, takže není jisté, nakolik se zapojí do přípravy s japonským týmem.

Podobně je na tom se zraněními i Šindži Kagawa, který rovněž kvůli problémovému kotníku nastoupil od poloviny února jen na šestnáct závěrečných minut v posledním utkání sezony proti Hoffenheimu. Se zdravotními trabli bojoval celou sezonu i stoper Maja Jošida ze Southamptonu.

Absence: Není tedy jisté, na koho se Japonci budou moci spolehnout, když na tom opory nejsou zdravotně ani herně nejlépe. Nišinův kádr není nijak přestárlý, ale v předpokládané základní jedenáctce není jediný hráč mladší 27 let. A to není ideální pro jindy běhavý tým, který se spoléhá na fyzicky náročné pojetí.

Ambice: Japonci to v tomto ohledu budou mít o to těžší, že je ve skupině čeká obrovské penzum cestování. Po prvním zápasu v Saransku s Kolumbií míří před 1200 kilometrů do Jekatěrinburgu a odsud dalších více než 1600 kilometrů do Volgogradu. To všechno navíc komplikuje, že jsou nasazeni do skupiny H, ve které všechny tři zápasy dělí pouhých devět dní. Kdyby byli umístěni do skupiny A, mají na skupinový program 11 dní, a navíc delší regeneraci před osmifinále.

Jestli se ale do vyřazovacích bojů japonská reprezentace dostane, je otázka. Její skupina je sice vyrovnaná a každý tým má reálnou šanci na postup, ale Polsko se rok od roku zlepšuje a není náhodou, že je v koši nejvýše nasazených týmů. Senegal je zase zřejmě nejsilnějším africkým týmem a má k dispozici jednoho z nejlepších stoperů i útočníků světa v Koulibalym a Maném.

A Kolumbie je sice slabší než před čtyřmi lety, ale pořád je to z velké části tým, který prošel v Brazílii až do čtvrtfinále. Japonci tedy v této společnosti vypadají jako nejslabší článek, ale už v minulosti několikrát ukázali, že tato pozice jim vyhovuje. Třeba se vytáhnou znovu.