GLOSA: Konec světa na německý způsob? Ne, jen se potvrdila stará pravda
Je to marný, je to marný, je to marný… Pevný bod ve vesmíru neexistuje. Ani v tom fotbalovém. Němci poprvé nepostoupili ze základní skupiny světového šampionátu. Mění se definice - i ta Garyho Linekera o jednoduché hře, v níž se dvaadvacet chlapů honí za míčem a nakonec vždycky vyhrají Němci, kterou ovšem sám bývalý anglický reprezentant bleskově upravil - ne vždycky.
Ovšem nebýt to Němci, tak se vlastně nestalo nic divného. Obhájci titulu totiž končí ve skupině světového šampionátu potřetí za sebou. Na minulém mistrovství to potkalo Španělsko, před tím Itálii, a když se vrátíme ještě o dalších osm let zpět – v roce 2002 si naběhli na vidle Francouzi. Takže? Běžná praxe.
Ale divné to je. Fotbalové kolosy plné zkušených a výborných fotbalistů najednou selžou a jak je vidno, začíná se to stávat pravidlem. Jak to, že se vyspělé fotbalové země nepoučí? A jaké dělají chyby?
Je v tom trocha zahleděnosti do sebe, trocha víry kouče v hráče, kteří už mu mnohokrát pomohli, i když třeba teď nemají zrovna tu nejlepší formu. Tlak, pod nímž do šampionátu vstupují a který se projeví hned po prvním klopýtnutí. A taky růst trpaslíků, kteří to sice neumějí tak dobře s balonem, ale zase mají naběháno, jejich trenér zvolí správnou taktiku, a i když se na to často nedá moc koukat, překvapení je na světě (i na mistrovství světa).
Jeden z český trenérů mi ještě před šampionátem říkal směrem k Polsku, že je to skvělý tým, všechno v něm funguje stejně jako v polském svazu, je jen otázkou, jestli už nejsou za zenitem. Upozornil, že spoléhání na stále stejné hráče je cesta do pekel, o čemž se přesvědčily mnohé týmy, včetně českého na konci Brücknerovy éry.
A teď na to doplatila kromě Poláků i neotřesitelná německá mašina, která na minulém mistrovství světa vypráskala všechny s jistotou učitele Igora Hnízda z filmu Obecná škola. Jenže čtyři roky se se čtyřmi roky sešly a všechno je jinak, tým, který v Brazílii v semifinále oloupal tamním hvězdám sedm banánů (7:1), teď balí kufry a trenér Joachim Löw, jenž z předchozích pěti světových či evropských šampionátů vždycky přivezl medaili, nyní zvažuje rezignaci.
Inu, časy se mění. A žádný strom neroste do nebe. Další staré přísloví, které varuje před zahleděním do sebe. A zase nic. Musíte do toho holt šlápnout, abyste se přesvědčili, že to opravdu nevoní. Takže žádný šok, žádný konec světa – stará pravda v novém kvádru. Můžeme jen čekat, kdo bude na podání příště.
A nakonec můžeme být rádi, že i v tomhle přepláceném fotbalovém světě plném korupce, reklamy a tvrdých loktů pořád ještě platí, že je to sport a vyhrát může kdokoli, kdo pro to na hřišti hodně udělá.
