První den osmifinále
Belo Horizonte se proměnilo v město duchů. Už když jsme odjížděli na stadion, což bylo kolem půl desáté, nebylo na ulicích k vidění mnoho zdejších obyvatel. A pár minut před začátkem prvního osmifinále už teprve ne. To před stadionem bylo živo.
Cítil jsem se jako na nějakém karnevalu. Starali se o to hlavně domácí, Chilanů bylo k vidění poměrně málo, zato Brazilci vytvořili jedno nepřehlédnutelné velké žluté moře. Vlnky v něm tvořili staří i mladí, dámy v babičkovském věku rozhodně nebyly výjimkou. Na sobě dresy, pomalované tváře, ale viděl jsem i velmi distingovanou paní v letech, hádám tak osmdesát, oblečenou do drahého kostýmku, kterak si to s vlajkou v ruce šine na své místo na tribuně.
Natáčet v takovém prostředí stand-up umístěný následně před samotný přenos není úplně jednoduché. Je to podobné jako točit v míchačce na beton. Není moc prostoru na soustředění, když člověk neslyší vlastního slova nebo do něj strčí natěšený fanda s tím, že si prostě musí zakřičet do kamery, a přitom na vás vyšplíchne pořádnou část z plechovky Brahmy. Žádné pivo, ani to brazilské, nevoní, pokud stéká po tričku. Narušitel mé bubliny dostal takovou loktem do žeber, že se rychle zdekoval. Pochopil, že si nenašel životního přítele.
Další pokus pohovořit moudře k divákovi potopil cizí kameraman, který se snažil vyvrtat svou kamerou otvor mezi mými lopatkami. Naštěstí neúspěšně. Reportérů, kameramanů či zvukařů se vůbec okolo stadionu motaly desítky. Redakce po nich chtějí obrázky natěšených fanoušků, prostě "tu správnou atmošku", a tak se každou chvilku utvoří skupinka s vlajkou a na pokyn kameramana začne naprosto "spontánně" skandovat a poskakovat. Tohle vážně nemám rád. Nic takového bych netočil. Je to pořád to samé dokola, nápad absentuje, je to prostě nejjednodušší cesta, jak ukázat "emoce". Kolikrát jsme na obrazovce viděli a slyšeli: "Kdo neskáče, není Čech"? Před hokejem, fotbalem ba i jinými sporty už stokrát. Kdepak, tohle mi je proti srsti.
Zápas samotný musel přivést tisíce domácích příznivců na hranici infarktu. Copak o to, první gól padl do chilské sítě, centr do ní nešťastně sklepl stoper Chile Jara. Ale žádná velká jízda za úspěchem se nekonala. Po chybě Hulka a Marcela vyrovnal s přehledem Sanchéz a stadion se propadl do mírné deprese. Prohloubené tím, že ve druhém poločase si domácí prakticky nekopli, Neymar se vytratil a hru ovládli Chilané. Těžký šok mohl přijít v poslední minutě. Zničehonic se objevil před pokutovým územím Brazílie střídající Pinilla, tvrdě vypálil a Brazílii zachránilo břevno. Podle mne se chvěje ještě teď. Břevno i gólman César.
Nakonec nešťastník dne Jara napálil při penaltách tyč a poslal sebe i své spoluhráče domů. Střele chyběly možná dva tři centimetry a míč by sklouzl po tyči do branky, ale Pán Bůh měl tentokrát na sobě žlutý dres. Břevno v poslední minutě, trefená štangle při závěrečném pokusu v rozstřelu, to už je pořádný pech.
Odpoledne nastoupila Kolumbie proti Uruguayi. A vyhrála po dvou brankách Jamese Rodrígueze, z nichž ta první byla opravdu výstavní. O Rodríguezovi se před turnajem moc nemluvilo, jenže tenhle mládenec z Monaka dal zatím gól (nebo dva) v každém utkání na šampionátu, celkem jich má na kontě pět a vede tabulku střelců. Asi se na něj chystá velký hon v podání největších klubů.
První poločas, respektive jeho část jsme poslouchali z rádia v taxíku, když jsme spěchali na hotel. Bylo to neuvěřitelné akustické představení. Jihoameričtí reportéři už deset minut před úvodním hvizdem najedou na sto procent výkonu hlasivek a poté ani na okamžik nesleví, neustále křičí do mikrofonu, dokud sudí nepískne konec. Jedou s těžko napodobitelným nasazením, proto na stanovišti sedí vždy nejméně tři vedle sebe a víceméně pravidelně se střídají. Jeden člověk by asi celý zápas v tomhle tempu a intenzitě nedokázal zvládnout.
Mimochodem sledovat takový druh komentáře zároveň s obrazem, to musí být zážitek. Stopeři si přihrávají na půlicí čáře tam a zpátky a reportéři vzbuzují dojem, že se rodí největší možná šance. V jihoamerických končinách jsou na podobný způsob popisu hry zvyklí a nikdo si netroufne zkusit to jinak, okamžitě by byl vypískán. Středoevropanovi ovšem stačí dvacet minut a jeho hlava se začne modlit za poruchu v rádiu.
Úryvek z připravované knihy Brazilský deník Jaromíra Bosáka, která vyjde bezprostředně po skončení šampionátu.
