1934: Devět minut od zlata

Poprvé v Evropě a poprvé s Československou účastí, to jsou jen některá "nej" mistrovství světa 1934. Historicky druhý světový šampionát hostila fašistická Itálie a na dobové poměry pojala fotbalový svátek ve velkém stylu. Podobně jako berlínská olympiáda o dva roky později byl i fotbalový šampionát v roce 1934 příležitostí pro politickou propagandu a ukázku síly fašistické Itálie Benita Mussoliniho. Vždyť krom trofeje pro mistra světa se předával i speciální pohár – Coppa del Duce (Vůdcův pohár), který rozměry mnohokrát překonával originál.

Na turnaj se sjelo 16 týmů, hrálo se v osmi hostitelských městech a rozhlasové přenosy šly do 12 států včetně Československa. Mezi šestnáctkou týmů bylo dvanáct evropských celků. Jižní Ameriku tak zastupovala Brazílie a Argentina, Severní Ameriku USA a prvním africkým účastníkem na MS se stal Egypt. Na šampionátu chyběli obhájci vítězství z Uruguaye, kteří odmítli cestovat přes půl světa, a nezúčastnili se tak raději ani kvalifikace. Pasovali se tím do role historicky jediných vítězů, kteří na následujícím mistrovství neobhajovali triumf. 

Dařilo se Evropanům

Na turnaji, který se od začátku hrál vyřazovacím způsobem, už v prvním kole vypadly všechny neevropské celky a poprvé a naposledy v dlouhé historii mistrovství světa se stalo, že poslední osmička byla kompletně z Evropy. Ve čtvrtfinále se představilo i Československo.

Výběr trenéra Karla Petrů seskupený kolem brankáře Františka Pláničky a útočníka Oldřicha Nejedlého, který se s pěti brankami stal nejlepším střelcem turnaje, ale v prvním kole nepřesvědčil. Jen s obtížemi si poradil s nikterak silným Rumunskem. A namále měli Čechoslováci i ve čtvrtfinále se Švýcarskem.

V utkání panoval do posledních minut nerozhodný stav 2:2. Duel ale v samém závěru zvrátil na stranu Čechoslováků svým druhým gólem na turnaji Nejedlý. Stejný hráč v semifinále rozhodl hattrickem o vítězství Československa 3:1 nad Německem a Čechoslováci se radovali z překvapivého postupu do finále, v němž je čekala domácí Itálie.

Původně přitom hrozilo, že by Italové vůbec na domácím šampionátu nemuseli startovat. Ani jako pořadatel totiž neměli nárok na automatickou účast a nezbylo jim než se o postup utkat v dvojzápase s Řeckem. Doma v Miláně zvítězili 4:0, na odvetu už ale nedošlo. Řekové prý byli tak zdrceni vysokou porážkou, že nechtěli nastoupit do druhého duelu. Později se ale začalo spekulovat, zda za odstoupením Řecka nebyla spíše touha Mussoliniho Itálie uspět na vlastní půdě a peníze, které dorazily na konto řeckého svazu. Důkazy ale neexistují.

Čechoslováci na triumf nedosáhli

Dne 10. června 1934 v půl šesté odpoledne zahájil švédský rozhodčí Ivan Eklind duel, který měl rozhodnout o prvním evropském mistru světa. Hrálo se na stadionu Národní fašistické strany pod dohledem Benita Mussoliniho a před zraky 50 000 diváků. V Československu seděly tisíce fanoušků přilepených u rozhlasových přijímačů a hltaly komentář Josefa Laufra.

Čechoslováci vstoupili do utkání aktivně, přesto se ale hrálo dlouho bez branek. Traduje se, že švédský sudí připouštěl tvrdou až zákeřnou hru italského celku a dělal vše pro to, aby Itálie zvítězila doma před zraky svého Duceho. Československý tým se přesto v 71. minutě ujal vedení díky brance Antonína Puče a kráčel za titulem mistrů světa.

Devět minut před koncem ale srovnal Raimundo Orsi a finálový duel poslal do prodloužení. V něm unavení Čechoslováci dlouho vzdorovat nevydrželi. V 95. minutě vstřelil vítězný gól Italů Angelo Schiavio a československý sen o zlatě se rozplynul. Přestože od italského šampionátu uplynulo 80 let československá a potažmo i česká reprezentace už titulu mistrů světa nikdy nebyla blíž.