Trampoty s čajem

Copak o to, čaj mám rád a po ránu si ho musím dát alespoň jeden maxišálek, abych zjistil, že už jsem probuzený. Vůbec mám své snídaňové rituály. Potřebuji klid a prostor, aby se duše poletující stále ještě v jiných sférách pomaličku zase vrátila na zem a utvořila s tělem pokud možno kompaktní dvojici. A tak si zasněně žvýkám gumové pečivo, přemítám a v klidu trávím… Krucifix! Najednou mi hoří rozkrok! Návrat na zem proběhl nesmírně rychle, asi jako když skočíte ze čtvrtého patra. Náraz skutečnosti takové výšce plně odpovídal.

Aby bylo správně rozuměno, kolem se nemihla žádná polonahá číšnice s horními rozměry XXL, jediná dáma ve stejnokroji, která pobíhá po restauraci, má doma nejspíš už několik vnuků. Původ horké chvíle byl jinde. Ve špatnou chvíli se na špatné místo přimotal jeden z řeckých fandů v typickém bílomodrém dresu a způsobil katastrofu nedozírných následků.

Na pohled nevýrazný starší muž si chtěl hrát na gentlemana a na podnose nesl čaj pro všechny čtyři hosty sedící s ním u stolečku. Bohužel, zřejmě nešlo o cirkusového virtuóza ani profesionálního číšníka. Protože vytřeštěnýma očima kontroloval stav šálků na tácu, nemohl sledovat, co mu dělají chodidla. Jedno z nich zakoplo o nohu lehce vystrčené židle jednoho z kamarádů. Boj nádobí s gravitací byl velice krátký a předem rozhodnutý. Než se kdo nadál, měl jsem velkou zásilku horkého čaje částečně mezi párky na stole a částečně na tom místě, kde většinou kalhoty zdobí zip nebo knoflíky.

Dost mě překvapilo, že jsem ještě nekoupil jednu porcelánem do hlavy, aby byla scéna kompletní. Ale i tohle mokré neštěstí úplně stačilo. Zařval jsem, vyskočil, ale zapomněl, že sedím na lavici, kterážto je napevno zapuštěná do podlahy. Takže jsem se praštil do kolen o hranu stolu a zase se poroučel na lavici. Řecky nadávat neumím, tak jsem klel česky: "To si děláš pr…, pitomče! To si se zbláznil, ty magore?! Tohle se může stát fakt jenom mně!".

Nešťastník jen tak stál a s nehybnými rysy sledoval moji poněkud hlučnou pantomimu, když jsem se snažil dostat nezvanou tekutinu co nejrychleji ze svých kalhot. Nedařilo se. Když se pachatel probral, stále mlčky, což u Řeka překvapí, sáhl pro ubrousek a hotovil se pomoci mi s očistou. Odehnal jsem ho mezinárodně srozumitelným vrčením. Opět se z něj stala socha. Bez pohybu, bez omluvy. Nejsem mstivý člověk, ale v těchto chvílích jsem si přál nejen, aby Řekové co nejrychleji vypadli z EU, ale hlavně, aby čajový terorista zmizel někde za třetí branou pekla, kde se bude až do konce věčnosti koupat v horkém oleji za veselých výkřiků rarachů. Bože, to pálilo!

Myšlenku na to, okamžitě stáhnout kalhoty a umenšit škody vychrstnutím sklenice vody na postižené místo jsem, s ohledem na jemnocit všech dalších přítomných, zavrhl. I proto, že se, přilákána břinkotem nádobí, blížila s podivným úsměvem na tváři zmiňovaná servírka - seniorka a s ní jsem vyvstalý problém rozhodně řešit nehodlal. Tak co teď? Možná, že mi něco radila posádka vedlejšího stolu, začali něco brebentit, ale tlumočník nebyl po ruce, takže nemám áhnung.

Nepřišel jsem na jiné řešení, než nechat zbytek snídaně na stole, rychle vyběhnout k výtahu, nechat se vyvézt do pátého patra, vlétnout do pokoje a po rychlém odstrojení nechat působit blahodárnou studenou sprchu. To byla úleva! Přitom mi ale hlavou letěly všechny možné následky. Už jsem měl několikrát v životě opařené prsty na rukou, tak jsem maloval v hlavě katastrofické scénáře. No, veselo mi nebylo. A mohl jsem si gratulovat, že mám v kufru jedny kalhoty navíc. Sice jde o kraťasy, ale zaplaťpánbůh za ně. No, jestli to takhle půjde celý den, mám se na co těšit.

(úryvek z připravované knihy k ME 2012)