Polské noční můry
Bylo to zvláštní ráno. Ono vlastně začalo dávno předtím, než jsem konečně zavřel oči. Bylo kolem čtvrté, svítalo a já skončil svou dnešní dávku pracovních povinností. Bylo tak krásně, že jsem chvíli přemítal, že se půjdu ven projít. Představa toho, jak vypadá za kuropění nedaleký park, byla velmi lákavá, vlastně až taková pohádková. Svítání, rosa, ranní opar, rusalky, romantika, však to znáte. Úplně jsem viděl, jak nechávám v mokré trávě první dnešní stopy, do volného kroku mi štěbetají už probuzení zástupci světa opeřenců a sem tam se mihne ve křoví ježek, spěchající na ranní směnu.
Ale najednou koukám, že je půl desáté ráno a já se probouzím zkroucený na posteli, tvář otlačenou o notebook, krk zalitý v betonu, okno otevřené dokořán, oblečený tak, jak jsem se vrátil na hotel, neosprchovaný. I s botami. Nebylo mi zrovna nejtepleji, protože místo pod peřinou jsem ležel na ní, takže postavit se na nohy stalo se nečekaným dobrodružstvím. Jo, ranní chlad dokáže udělat svoje.
Pravda je, že mám čím dál tím častěji pocit, že bych se měl rozcvičit nejen po ránu, ale raději i předtím, než jdu spát, abych si při nějakém cuknutí ve spánku nenatáhl těžce zkoušená svalová vlákna. Když jsem dneska přišel k sobě, měl jsem co dělat, abych nedrkotal zuby. Vzhledem k tomu, že díky otevřenému oknu byl pokoj plný docela chladného vzduchu, neměl jsem zase tak rozdílné pocity ve srovnání s časy, kdy jsem spával pod širým nebem nebo po nádražních budovách. To jsem ale nebýval oblečen do kraťasů, to by v podzimních měsících byl holý nerozum.
Tentokrát ale všechny hrozící potíže se ztuhlými klouby vyřešila rychlá teplá sprcha, v níž jsem vydržel dlouhé minuty, a hlavně snídaně. Horkého čaje jsem vypil snad na tři dny do zásoby. Hodně jsem se kvůli tomu nachodil. Nejde mi do hlavy, proč v mnoha hotelích nabízejí pro ranní teplý nápoj mrňavé šálečky namísto bytelnějších hrnků nebo koflíků, kam by se vešel alespoň půllitřík darjeelingu nebo earl grey. Kdo má vystačit s nádobkami o obsahu zkumavky? Jó, doma, to je něco jiného. Tam na mě každé ráno čeká skvěle tvarovaná nádobka s odpovídajícím obsahem. Žádné pobíhání, ale klidné, nejlépe půlhodinové usrkávání kouřící tekutiny. K tomu něco dobrého a noviny, tak si představuji ideální snídani.
Na kafe mě neužije, to jsem pil možná dvakrát v životě. Jednou bohužel, této funkce kávy neznaje, na lačný žaludek. Asi si dovedete představit, co se dělo. Nebo ne, raději si to nepředstavujte. Kdepak, na čaj po probuzení nedám dopustit. A nádherné je, když si po první konzumaci dne můžete pohovět ještě pár minut na křesle a nikam nechvátat. Ani nepamatuju, kdy jsem si mohl prožít takovou nirvánu. Snad to ještě někdy přijde. Naděje umírá poslední.
Na dlouhé lenošení fakt nebyl čas. Zase (pokolikáté už) musím balit a projet se na letiště. Letím totiž k moři. Bohužel ne na dovolenou, ale za prací. Je to vlastně přes celé Polsko. Pěkně až nahoru na sever do Gdaňsku. Díky tomu se osobně poznám hned se sedmičkou z osmi stadionů, kde se letošní EURO hraje. Slušná úspěšnost. Let není přímý, zase si užiju letištních prostor. Nejprve do Varšavy a pak teprve do Gdaňsku.
Při cestě jsem sledoval, kolik uvidím polských vlaječek na autech. Nevypadalo to, že by včerejší porážka s místními fanoušky fatálně zamávala. Nejsou zrovna nejveselejší, ale to se dá pochopit. Slzy nebyly během noci určitě žádnou výjimkou. Ale že by si někdo veřejně rval vlasy nebo začal v okně ve čtvrtém patře přemítat o tom, jestli být, nebo nebýt, to ne. Co udělá vypadnutí polského mužstva s celým šampionátem a atmosférou okolo něj, to je otázka.
V televizních relacích se pochopitelně včerejší porážka rozebírá pořád dokola. Jasné je, že končí trenér Smuda, který měl smlouvu jen do konce závěrečného turnaje. Hráči jsou z nastalé situace hodně špatní. Viděl jsem rozhovor s Jakubem Blasczykowským. Kapitán polského výběru vypadal, že snad vůbec nespal. A ne kvůli zapíjení smutku, spíš mu hlava plná smutných dojmů nedala usnout. Jeho je mi hodně líto. V životě prodělal jednu strašlivou zkušenost, kterou si málokdo z nás dokáže představit.
Když mu bylo jedenáct a byl nadějným žákovským fotbalistou, odehrála se tragédie. Přímo před očima malého kluka ubodal otec jeho matku. Maminka zemřela, otec šel na patnáct let do vězení. Malý Jakub měl obrovské psychické problémy, neustále plakal, přestal růst, vracely se mu noční můry a děsy, prožíval strašlivý čas. K sobě ho vzala babička a až po dlouhé době ho přemluvil strýc, aby se zase vrátil k fotbalu. Dobře udělal, protože od té doby se začal jeho život vracet do normálních kolejí. S otcem od osudného momentu nepromluvil ani slovo, ale když zemřel, šel mu na pohřeb. Jak mu velela víra. Stal se velmi silně věřícím a stále prý mluví s maminkou, která na něj dává nahoře na nebi pozor. Jemu bych přál velké úspěchy. Alespoň že se mohl dvakrát radovat z titulu v německé bundeslize, když už to nevyšlo doma při šampionátu.
Poláci se přes vyřazení dnes dočkali svého náměstí. Na to varšavské přišli poděkovat fanouškům za podporu, rozdali stovky autogramů, žádná zloba nebo nadávky. Všechno proběhlo v klidu a pohodě. Polských fanoušků, těch opravdových, ne pitomců, co se jdou na fotbal porvat, si vážím čím dál tím víc.
(úryvek z připravované knihy k ME 2012)
