BLOG Jaromíra Bosáka: Organizace po francouzsku
Rád bych se podělil o drobný příklad organizace po francouzsku. Týká se zápasu Belgie s Itálií. Ten se konal na novém stadionu Olympique Lyon, který vyrostl za městem, konkrétně ve čtvrti Décines-Charpieu. Práce na novém svatostánku přišly na zhruba 250 milionů euro. A jak už to bývá, doba otevření se posunula z podzimu 2015 na letošní leden, ale to speciálně nás nemůže rozházet…
Do útrob se vejde téměř 57 000 diváků, kteří si posezení mohou pochvalovat. Zvenku i zevnitř vypadá stadion báječně. No, ale dostat se k němu z centra města… Kde asi udělali soudruzi z Francie chybu, táži se?
K Parku Olympique Lyon, jak zní oficiální název, nevede metro. Nejezdí k němu autobusy, parkovacích míst je poskrovnu. Tak holt musíte vzít zavděk tramvají linky T3. Z našeho dočasného bydliště blízko vlakového nádraží odhaduji vzdálenost na 16 kilometrů. Po polovině trasy už vidíte pole, lesy, jezero, hospodářské stavby a začínáte se připravovat na příchod švýcarského celníka.
Naštěstí zastaví tramvaj o něco dříve. Jenže nejprve se do ní musíte dostat. Už několik hodin před zápasem stála na nástupní zastávce velká síla převážně belgického lidu. Mnohastup zdobený spoustu ďábelských kostýmů a nafukovacích trojzubců se táhl nejmíň sto metrů. Co se tu dělo, když se zápas přece jen přiblížil? To si netroufám odhadovat…
Po zápase jsme toho už s Martinem Hyským měli docela dost. Ten den jsme byli na nohou od šesti od rána a blížila se půlnoc. Únava se hlásila o slovo mocným hlasem. Tudíž jsme vyrazili k tramvajovým kolejím. Auvejs! Před nimi se tísnilo asi patnáct tisíc lidí. To bude nadlouho, pomyslel jsem si. A bylo. Organizace dopravy na tomto místě mě dovedla k myšlence, že je škoda, že zrovna ti, kteří podobnou ptákovinu vymysleli, už delší čas nestávkují, jak je ve Francii zvykem. Aspoň by neškodili.
Ohromná masa lidu, pomaličku rozpouštěná v jednotlivých tramvajových soupravách, které se nestřídaly zrovna rychle, houstla. Navigace správným směrem neexistovala, když se člověk pokusil oslovit někoho ve vestě pořadatele či pomocné stráže či co to bylo, měl smůlu, protože zástupci živočišného druhu ve vestách mluvili jen francouzsky.
Přes tři čtvrtě hodiny jsme se posouvali po milimetrech k zázraku na kolejích, přelom dní na krku, oči sklížené, postoj nejistý. A všude kolem obtloustlá mužská těla. A když už jsme se konečně dostali do tramvaje, nebyla to ta správná. Což nám nikdo nedokázal sdělit, ačkoli jsme se opakovaně ptali. Takže jsme nejeli na konečnou "k nám", nýbrž ke stanici metra na předměstí. A před ní už čekala další fronta od nevidím do nevidím.
Ukázka z připravované knihy Jaromíra Bosáka
