Dnes už se neválčí na polích, ale na hřišti, říká Kuper

Hodně mě zaujal váš článek v Blizzardu, kde jste napsal, že fotbalové šampionáty dnes nahrazují roli válek. Existuje spousta lidí, které fotbal nezajímá, ale když se hraje mistrovství Evropy nebo světa, najednou začnou fandit svému týmu. V tom případě to tedy pravděpodobně není o fotbale, ale o národnosti - proč lidé stále potřebují nějaké národnostní pouto?
Ještě pořád žijeme v národních státech. To znamená, že v České republice jdete volit vládu, a tato vláda pak rozhoduje o ekonomických záležitostech v zemi. A přestože finanční prostředky mohou přicházet z Evropské unie, je to vaše vláda, která rozhoduje o tom, jestli se postaví nová železniční trať či letiště, nebo v jakém rozsahu uvalovat daně. Takže národ je dnes sice méně podstatný, než byl, ale stále je do velké míry důležitý. A když říkám, že je méně důležitý, tak samozřejmě proto, že v dnešní Evropě obchod a život lidí je méně závislý na hranicích.

Proč jsou ale pak lidé mnohem více hrdí na svůj fotbalový tým a ne na své hodnoty, které jejich země reprezentuje, jako demokracie, svoboda či ekonomika, pokud je v růstu?
Národní tým je velice hmatatelný, je to váš národ "z masa a kostí." Takže těch jedenáct chlapů v umělohmotných dresech, to je nejviditelnější, nejhmatatelnější reprezentace vaší země. Více než vlajka, a dokonce ještě více než postava jako třeba Václav Havel. I on do jisté míry zemi rozděloval - pořád tu byli lidé, kteří ho neměli rádi, přestože ztělesňoval jakousi "českost". Byl méně neutrální než právě národní tým. Je jednoduše těžké si představit něco jiného, co zhmotňuje národ ve stejné míře. A samozřejmě když tým hraje dobře a vyhrává, lidé si ho chtějí přivlastnit. Tým dokáže bojovat s ostatními národy ve stejné míře, jako kdysi národy bojovaly na polích. Naštěstí jsme v západní Evropě neměli nic, co by se podobalo válce od roku 1945, takže nevyjadřujeme naše národní pocity podobným způsobem jako tehdy. Války vymírají.

Vystřídají někdy – i třeba zahraniční – fotbalové kluby reprezentace v tom smyslu, že se s nimi člověk dokáže více ztotožnit? A usilují dnes o to samotné kluby?
Myslím, že kluby se stávají novou formou jakési nadnárodní identity. Všiml jsem si toho na Twitteru – někdo napíše, že je Ahmed z Bangladéše a fandí Manchesteru United. A něčeho takového si všímáte čím dál víc. Toho, že lidé sami sebe nepopisují podle národnostní, politické či náboženské příslušnosti, ale podle Manchesteru United či Barcelony. Takže myslím, že pro tyto lidi to poutem je, ale spíše dosti roztroušeným po světě. Zatímco když hrají Češi, tak většina lidí navzájem cítí pouto. Je to hodně viditelné na jakémkoliv místě v zemi, ať už jde o autobusovou zastávku, školy, každý je spojený společným plánem. Na finále Ligy mistrů se dívalo více než 100 milionů lidí. V Anglii, i když to finále hraje Chelsea, se na zápas dívá 5-6 milionů lidí. Oproti tomu na čtvrtfinálový zápas s Itálií se dívá čtyřikrát více lidí. A tyto proporce jsou stejné víceméně ve všech zemích, klub prostě pro lidi v zemi neznamená tolik jako reprezentace. Národní tým je nejbližší něčemu, co bychom mohli nazvat jako společný plán.

Hodně lidí spojuje špatné výsledky Anglie na velkých turnajích s obrovským počtem cizinců, kteří hrají v Premier League. Ale není to spíše pro anglické fotbalisty lépe, že hrají každý týden s těmi nejlepšími na světě?
Ano, to je přesně to, co si myslím. V Soccernomics píšeme, že počet anglických hráčů v Premier League není problém. Lidé říkají, že pouze třetina těch hráčů jsou Angličané. Ale to je okolo sta lidí, kteří hrají regulérně. A to je dost na to, aby se pak do reprezentace vybralo dvaadvacet, třiadvacet hráčů, protože je to nejlepší liga na světě – například kolik českých hráčů působí pravidelně v Premier League? Neřekl bych, že víc než tři nebo čtyři.

Jeden. Občas dva.
A podobné číslo se týká Chorvatů, Nizozemců nebo Portugalců. Takže nemyslím si, že to je problém. Ve skutečnosti bych dokonce řekl, že problémem je to, že zde působí až moc Angličanů. Je to velice únavná liga, Angličané přijíždějí na turnaje jako jedni z nejunavenějších. Takže by bylo nejlepší, kdybychom třeba měli více hráčů z české ligy.

Když se přesuneme z Anglie do USA – ve Spojených státech je fotbal velkou záležitostí, co se týče registrovaných hráčů. Může ale jednou být na stejné úrovni jako basketbal, baseball nebo americký fotbal?
Podle některých kritérií už fotbal na stejné úrovni je. Mnohem více lidí hraje fotbal než jakýkoliv sport, který jste zmínil. Možná jen basketbal se s ním dokáže rovnat. A stejně tak se sledovaností – na osmifinálový zápas s Ghanou na minulém mistrovství světa se dívalo více lidí než na průměrný zápas světové série či finále NBA. Co se týče sledovanosti Premier League nebo Ligy mistrů, tato čísla také rapidně rostou. Takže fotbal nemusí být natolik velký jako třeba Super Bowl, jenom potřebuje mít velkou sledovanost – kterou už má. A dnes už je v Americe více lidí, kteří se zajímají o fotbal, než ve Španělsku.

Je to také proto, že když vezmeme v potaz právě basketbal, baseball či americký fotbal, USA moc nesoutěží s ostatními státy, protože tyto týmy hrají mezi sebou? Může zde tedy fotbal růst proto, že by se Spojené státy rády poměřily s ostatními státy v nějakém sportu?
Ano, myslím, že to mu určitě dodává na přitažlivosti, protože něco takového Američané zažili pouze s ledním hokejem. A něco podobného teď mohou mít i s fotbalem. Ale také si myslím, že je to důsledkem globalizace. Zajímat se o fotbal znamená, jak moc globalizovaný jste. Skupiny, které se v Americe nejvíce zajímají o fotbal, jsou nejvíce globalizované skupiny, zvláště imigranti z Mexika, a také vyšší střední třída. A když se podíváte na Obamovu rodinu, tak zde máte jak imigranty, tak vyšší střední třídu. A právě oni se zajímají stále více o fotbal. Takže je to příležitost pro Američany, jak se zapojit do kulturní globalizace, které se příliš neúčastnili, respektive k tomu neměli takovou možnost jako malé národy v Evropě.

Strategie UEFA je nespojovat fotbal s politikou, příkladem toho může být právě pořadatelství Ukrajiny. Odrazuje ale UEFA spolu s kluby fotbalisty od toho mluvit o politických záležitostech, takže se fotbalisté zdržují komentářů o politice, nebo je to spíše tím, že fotbalisty prostě politika nezajímá?
Philipp Lahm, kapitán německé reprezentace, řekl, že si nepotřese rukou s Janukovyčem, jestli Německo ve finále vyhraje. Ale to je jediný podobný komentář od fotbalisty, o kterém vím. Myslím, že je to tím, že o tom, jestli se fotbalista bude věnovat svému oboru, se rozhoduje ve velmi mladém věku. Takže ve fotbalových akademiích jsou hráči vedeni k tomu, aby se věnovali výhradně fotbalu, protože cokoliv jiného od něj odvede pozornost. Zároveň jsou trestáni za to, jestli v médiích řeknou cokoliv kontroverzního, takže fotbalisté jsou vychováváni k tomu, aby neříkali nic. A když už něco, tak rozhodně nic zajímavého. A také nic o čemkoliv, co se netýká fotbalu. Což se hodně liší od například sedmdesátých let, od té doby se fotbal hodně zprofesionalizoval.