Hřebík: Talentovaní čeští hráči stagnují, může za to i naše prostředí

Přesně před patnácti lety jste komentoval finále Eura do jednadvaceti let v Bratislavě, kde naši ve finále podlehli po dvou brankách Andrea Pirla Itálii. Kam se za patnáct let posunul fotbal jednadvacítek?

Posunul se celý fotbal a globalizoval se. Na celém světě se hraje evropským stylem. Hráči z Argentiny i Brazílie, afričtí i asijští hráči chodí do Evropy a hrají evropský fotbal. Přitom před patnácti lety měl každý kontinent svůj rukopis. Fotbal se od té doby také neskutečně zrychlil. Nejen, že hráči udělají během zápasu o hodně víc sprintů, ale hlavně se vyvinuly systémy, kde se mluví o bloku hráčů a každý z hráčů má na starosti určitý prostor.

Před dvaceti lety bloky nebyly a do obrané fáze se chodilo jako do individuální činnosti. Každý hráč měl na starosti protihráče. Hrálo se na velkém prostoru a rozestupy mezi hráči byly větší. Když přihráváte na delší vzdálenost, tak to také déle trvá. Kdežto teď, jak se hra zhustila a přihrávky musí být prudší, tak se fotbal zrychlil a zvýšilo se logicky i tempo hry.

Co vás nejvíc zaujalo na nedávno skončeném mistrovství Evropy jednadvacítek?

Byl jsem 12 dní na mistrovství Evropy v Dánsku před čtyřmi roky, a co se týče kvality hry, toto mistrovství bylo minimálně o stupeň výše. Co se týče kvality obrané činnosti, i co se týče kvality útočné činnosti. Zaujalo mě také, že v drtivé většině zápasů bylo minimum simulování, což je strašně důležité pro další vývoj fotbalu.

Pak je také zajímavé, že uspělo rozestavení 4-4-2, což je potřeba nezaměňovat se systémem. I když ve finále hrály oba týmy v rozestavení 4-4-2, Portugalci útočili v šesti hráčích, zatímco Švédové útočili průměrně ve čtyřech. Naproti tomu v defenzivě oba celky hrály systémem 2-8. Což znamená, že dva hráči zůstávali nahoře pro možnost nového zaútočení v případě zisku míče. Důležité je říci, že tento systém hry nakonec uspěl, což je podle mého názoru pro další vývoj fotbalu jen dobře.

Mluvil jste o způsoby hry jednotlivých týmů, ale zaujala vás na šampionátu taky nějaká individualita?

Nejlepší střelec Kliment. Na něj si pamatuju, protože když jsem byl u mládežnických reprezentací, tak na jedné kvalifikaci byl i Kliment. Bylo to v Izraeli a nastoupil asi na deset minut. Kdyby Kliment hrál v klubu, který by hrál o titul, tak by se nedostal do základní sestavy, protože byl pouze talentovaný.

Ale tím, že hrál v klubu (FC Vysočina Jihlava – pozn. red.), který nehrál o titul, tak si mohl klub dovolit, aby hrál v základní sestavě. Proto si myslím, že i díky tomu Kliment za tři roky tolik vyspěl. Samozřejmě uvidíme, jak se prosadí ve Stuttgartu. Neodchází tam v jednoduché pozici a bude záležet hodně na něm, jak to zvládne.

Nechal jste se slyšet, že způsob hry, který předváděla na Euru česká reprezentace je cestou, jakou by se měl ubírat celý český fotbal. Proč?

Jsem o tom absolutně přesvědčený, protože způsob hry, který národní tým praktikoval, byl kvalitní, především co se týče maximální intenzity ve hře. Hráči se pohybovali ve sprintových činnostech do útočné i obranné fáze.

Tím, že byli hráči ve sprintových nábězích a pod tlakem soupeře, když se dostávali k míči, museli vše udělat pod maximálním tlakem a na minimálním prostoru, to znamená nejefektivněji, jak bylo možné. Když místo toho hrajete pohodlně, v pomalejším tempu, nemohou se logicky hráči rozvíjet. Rozvíjet se mohou, jen když hrají v tréninku i ostrých zápasech v maximálním tempu.

My musíme v Česku nahrazovat faktory, které mají v jiných státech výhodnější. Například, že mají jiný naturel, nebo si více váží toho, že se mohou živit fotbalem. Nebo že mají vysokou konkurenci. My to vše musíme nahradit. Což lze dokázat náročností a charakterem hry, kterou předvedli hráči na mistrovství Evropy. Pokud se bude ve výchovném procesu používat tento charakter hry, hráči se budou zkvalitňovat, i když třeba nemáme podmínky jako v zahraničí.

Fotbalistům může chybět talent nebo schopnosti, ale v tempu může hrát každý. Proč se v Česku nehraje a netrénuje se stejným nasazením jako v zahraničí?

Myslím, že to vyplývá z toho našeho prostředí, z našeho naturelu. Jsme zvyklí spoustu činností alibizovat, nebýt na sebe nároční. Když se u nás objeví hráč s velkým fotbalovým potenciálem a vyniká, tak mu to u nás většinou stačí. Prostředí ho v tom nechá a hráč stagnuje, nerozvíjí se.

Sám jste už dříve naznačoval, že čeští hráči mají problém s přechodem z mládežnických kategorií do dospělého fotbalu. 

Tento problém si neuvědomuji jen já. Přechod z dorostenecké kategorie byl dřív umožněn díky vojenským klubům, které hrály někdy první a většinou druhou ligu, což stačí. Tam v náročném prostředí a náročné konfrontaci se ukázalo, kdo má na dospělý fotbal už ve věku od 19 do 21 let. Jednadvacetiletý hráč už byl připravený na dospělý fotbal.

U nás dorostenec končí v devatenácti, a jaké má možnosti? Možná ho vezmou rovnou do áčka, ale tam jsou od majitelů požadavky na výsledky. Takže může jít hrát juniorskou ligu, která bohužel nemá takové kvality, aby mohla pomoci hráči ve vývoji. Nebo odchází na hostování. Každý trenér je ale trochu jiný, a když jde hráč na hostování, najednou jsou na něj jiné specifické požadavky.

Také se přestalo pracovat na teorii. Hráči by měli rozumět fotbalu. Měli by vědět, proč něco dělají, jak by se to mělo udělat ideálně, a kde a kdy to mají použít. Pokud tohle vzdělávání nebude, tak bude fotbal situační. Hráč bude řešit situace jak je zvyklý, a ne jak by ji řešit měl v ideálním případě. A ještě bych dodal, že neděláme kvalitní odborné analýzy. Proč se např. uspělo, co bychom měli zlepšit, na čem pracovat atd.