BLOG: Lišky ještě nedávají dobrou noc

Příběh o tom, jak dělník z továrny, fotbalista, který před pár lety hrával 3. francouzskou ligu, a hráč, kterému tvrdili, že je fotbal v Premier League nad jeho síly, s partou 8 dalších "zoufalců" dovedli Leicester po 132 letech k prvnímu titulu v nejvyšší anglické soutěži, obletěl celý svět.

Letos ale parta kolem Vardyho, Mahreze a spol. na Ostrovech tápe a po 25 odehraných kolech je od sestupu dělí jediný bod. Mimochodem aktuálně je na vítězství Leicesteru v Premier League vypsán kurz 5000:1, tedy stejný jako před dvěma lety, kdy Lišky zachránily prvoligovou příslušnost v posledních kolech a následně vyhrály titul.

Ale zpět do současnosti. Faktorů, které způsobily úžasné loňské vítězství, je hned několik. Nejen životní forma všech hráčů, trvající celou sezonu, ale zejména zvlášť v Premier League ojedinělý úkaz: Liškám se celý rok vyhýbala zranění a prakticky 13 hráčů se postaralo o titul.

Jenže právě na Leicesteru se letos ukazuje, jak náročný fotbal se v Premier League hraje, a proč v posledních letech kluby z Ostrovů nedokážou v závěrečných kolech milionářské soutěže konkurovat ostatním klubům z Evropy.

Týmy z Premier League během sezony odehrají klidně o 20 zápasů více než jejich konkurenti z La Ligy nebo bundesligy. Navíc oproti soupeřům ze Španělska nebo Německa neexistuje v Anglii zimní přestávka. Symbol Premier League a část sezony, kterou fanoušci na Ostrovech milují, často rozhoduje o úspěchu klubu v ročníku, ale i neúspěchu na evropské klubové scéně.

Kromě Premier League navíc kluby během jedné sezony absolvují utkání ve dvou ligových pohárech. A tak zatímco Real nebo Barcelona, tedy kluby, které ovládly poslední tři ročníky Ligy mistrů, nasazují v zápasech proti klubům z nižších soutěží hráče širšího kádru či rezervy a v relativním klidu postupují do posledních částí domácích pohárů, v Anglii je něco podobného často nemyslitelné. I kvůli hrdosti Angličanů na nejstarší klubovou soutěž na světě jménem FA Cup.

Přes všechny problémy v lize i poháru od začátku sezony působil Leicester v Lize mistrů na podzim přesně jako ten tým z minulého roku. Jako první debutující anglický klub v historii dokázal vyhrát úvodní tři zápasy, navíc bez inkasované branky. A následně postoupit do jarní části.

Přesto během zimních měsíců, kdy Leicester stanovoval i méně slavné rekordy – první obhájce titulu z prvních 8 venkovních zápasů získal jen bod, první obhájce v historii nedal v šesti po sobě jdoucích duelech v řadě gól –, čekal asi jen ten nejvěrnější fanoušek, že by Lišky mohly něco ve španělském revíru ulovit.

Prakticky celý zápas tahaly proti Seville za kratší konec, a jen díky tomu, že Kasper Schmeichel odmítal poprvé zjistit, jaké že to je, dostat v Lize mistrů gól, prohrával Leicester v poločase jen o jediný gól.

Poté, co po hodině hry znovu ta obrana, která loni působila pevně jako Hadriánův val, nechala Correu vstřelit druhý gól, by se většina hráčů asi nejraději viděla v kabině. V kabině Leicesteru ale před každým zápasem visí klubové heslo "Foxes never quit".

A Lišky to nevzdaly. Posledních 20 minut to byl znovu ten mistrovský tým, který uchvátil loni Anglii i svět.

O vstřelený gól, který toho do odvety může hodně znamenat, se pak tak nějak symbolicky postaral hráč, jenž nejlépe charakterizuje úspěch jednoho malého, ale hrdého anglického klubu.

Jamie Vardy dal svůj první gól v Lize mistrů. Po čtyřech letech a 315 dnech od své poslední trefy v 5. nejvyšší anglické lize.

Ne, Lišky ještě letos rozhodně nedávají dobrou noc.