BLOG: Červenobílá síla je skutečnost
Tak už je to potvrzeno. Slavia se může měřit i s těmi největšími týmy světa. Definitivně to potvrdil zápas s Barcelonou. Její kouč Ernesto Valverde na tiskovce před zápasem Ligy mistrů říkal, že Slavia je velice kvalitní tým a jeho celek čeká hodně těžký zápas. Ale myslím si, že v tom přece jen bylo víc zdvořilosti a jakési povinné pokory kouče jednoho z nejlepších celků planety, než když pak po zápase přiznal, že si jeho tým utkání protrpěl. "V závěru zápasu jsme museli hlavně bránit," řekl a oddechl si, když rozhodčí odpískal konec.
Přes všechny superlativy, které se nyní nad stadionem v Edenu vznášejí, jsem si přece jen říkal, že slávisté chtěli řešit všechno možná až moc "fotbalově", místo toho aby nakopli balon někam pryč. Takže Ševčíkovi vystihl před prvním gólem přihrávku Messi a před druhým gólem měl Olayinka centr Messiho padající do malého vápna odkopnout na roh.
Ale pak jsem uznal, že to tak být mělo. Protože jestli se chtějí dostat tam, kam míří, tak tam jiná cesta nevede. Když chceš hrát fotbal s nejlepšími celky světa a nechceš jim konkurovat jen silou a nasazením – převedeno do češtiny: chceš hrát fotbal, na který se dá koukat a neudělat ze své poloviny hřiště parkoviště autobusů –, tak takhle hrát musíš.
Ještě nedávno by mě nenapadlo, že je možné postavit víceméně z českých fotbalistů tým, který může hrát v Lize mistrů důstojnou roli (i přesto, že tři zápasy a jeden bod je málo). Dosud to u nás bylo o tom, že se do evropské klubové VIP soutěže dá postoupit, spočítat peníze a doufat v postup ze třetího místa ve skupině do jarní části Evropské ligy.
Ale najednou je všechno jinak. Slavia prostě jede. A není to jen ten tým, který toho naběhá ze všech mančaftů nejvíc, který tlačí na pilu a nedá nikomu nic zadarmo. Je to víc. Má sebevědomí, nesedne si na zadek před nikým. Dokonce ani před Barcelonou ne. Je pravda, že katalánský fotbalový kolos měl další šance dát gól, ale nedal, protože tam byl brankář Kolář a byla tam Slavia. Ta měla také své velké šance, ale taky bohužel. A o tom to je - to je fotbal, na který se krásně kouká, a proto je fenoménem na celém světě.
Vzpomněl jsem si na rok 1976, kdy tehdy ještě československá reprezentace vyhrála v Bělehradě titul mistrů Evropy. A jeden ze slavných trenérů tehdy na dotaz, koho by si vybral z vítězného celku do svého týmu, odpověděl – trenéra. Tím byl tehdy Václav Ježek.
Kdyby se mě někdo zeptal na totéž ve Slavii – odpověděl bych stejně. To, co se podařilo Jindřichovi Trpišovskému s tím týmem udělat, je totiž něco mezi zázrakem a ještě větším zázrakem. A je v tom ještě víc, protože Slavia je teď celek – od šéfa Klubu Jaroslava Tvrdíka přes realizační tým, hráče až po fanoušky, kteří tlačí svůj tým dopředu. Fakt z toho jde "červenobílá síla".
Je třeba se ale připravit na horší časy a tam se teprve ukáže, jaká je opravdu vnitřní síla klubu. Už teď může s výsledky hodně udělat nabitý program, kdy ze středy vyšťavený celek v neděli v Plzni čeká rozjetá Viktoria toužící po skalpu Slavie jako nikdo jiný. A celkově musí Slavia odehrát sedm zápasů během tří týdnů. To už je slušná porce pro každý tým.
A to není všechno. Pak nejspíš přijdou nabídky na hráče a při jejich výkonnosti může jít o kohokoliv. A jak se Slavia v létě přesvědčila, když se jí rozpadla stoperská dvojice Deli–Ngadeu kvůli nabídkám z Belgie, tak co se dá čekat, až se ozve Anglie, Itálie, Rusko a…
Vytvořit silný tým je těžké, ale udržet ho bude ještě těžší, i když trenér Trpišovský mi teď připadá jako chlapík, který zná fotbalový recept na úspěch za všech okolností. Ale jestli tomu tak opravdu je, se ukáže, až všechny okolnosti přijdou. A co teprve když přijde nabídka pro samotného Trpišovského?
