Jen čest a koeficient? Čechům jde i o víc. Proč má zdánlivě bezvýznamný duel smysl sledovat

1. Důležité body do koeficientu

Pro někoho možná nejnudnější, ale také nejdůležitější součást toho, o co Češi proti Ázerbájdžánu a San Marinu bojují. Nic naplat, UEFA to fotbalovým příznivcům neulehčuje, ale přes komplikovanou fasádu vlastně nejde o nic mimořádně složitého.

S novým formátem Ligy národů (který je přehledně popsán zde) přibývají způsoby postupu na mistrovství Evropy. Do velké míry ale zůstává i klasická kvalifikace, jak ji známe dnes. Ovšem s jedním rozdílem. Místo bojů o Euro 2016, kdy měly první dva týmy přímý postup a třetí mužstvo zamířilo do baráže, je baráž v dnešním formátu zrušena. Možnost kvalifikovat se místo baráže tak nastane skrze značně nevyzpytatelnou Ligu národů.

A tak je pro reprezentaci důležité, aby si vybojovala místo v druhém koši, zatím pro los Ligy národů. Podle ní se totiž bude vyhodnocovat i nasazení do kvalifikace, která začne v březnu 2019. Češi se tedy potřebují probojovat do první čtyřiadvacítky týmů v Evropě a momentálně jsou sedmadvacátí.

Rozdíl mezi druhým a třetím košem přitom může být velký. A zvlášť v nových podmínkách, kdy postupují klasicky jen dva týmy, nebude jedno, zdali se Češi utkají například s Německem a Nizozemskem, anebo s Německem a Kyprem. Velkou měrou si Češi k účasti v druhém výkonnostním koši pro Ligu národů pomohou, jestliže vyhrají vysoko nad San Marinem. Stejně tak se ale od druhého koše mohou vzdálit, když vyhoří v Ázerbájdžánu.

Přes všechny fotbalové technické nedostatky jsou dnes v české reprezentaci inteligentní a zodpovědní hráči, pro které nepůjde jen o abstraktní a nesmyslný boj. Velkou část kádru tvoří mladí hráči, kteří vědí, že jak si v Baku a v Plzni ustelou, tak si v Lize národů a kvalifikaci o Euro také lehnou.

2. Nový (nový) začátek

Pachuť z nevýrazné kvalifikace o mistrovství světa nemůže vymizet. Tentokrát ale opravdu končí čas na omluvy a hledání polehčujících okolností. Český národní tým prostě musí postoupit na Euro, vše ostatní by byla blamáž.

Karel Jarolím, pokud (zřejmě) má zůstat, musí najít nejen sympatickou tvář proti favoritům, jak prokázal proti Německu. Ale také mechanismy, jak vyhrávat proti slabším soupeřům, o což jde v kvalifikacích především. Musí také určit osu týmu, na které bude stavět. Do začátku ostrých bojů je daleko, zápasů, kde lze zkoušet a variovat, je dostatek. Nemůže ale jít o samoúčelné hledání, k čemuž končící cyklus začínal trochu spadat.

Jarolím má konečně prostor začít doopravdy stavět na mladých hráčích. A má dobrý materiál – brankáři a krajní beci stabilně patří k tomu nejlepšímu, co česká reprezentace má. Mladí stopeři musejí dorůst do opor, ale většinou jsou na dobré cestě.

Otázky jsou v záloze, ale Jankto a Darida, to jsou základní kameny, na nichž se jistě dá stavět. Navíc první jmenovaný už v debutové sezoně dorůstá do lídra v Udine. A není potřeba mluvit o Patriku Schickovi, který toho ale bohužel zatím v áčku ještě mnoho nenahrál.

Kolem a kolem, česká reprezentace dnes má k dispozici zhruba polovinu základní sestavy, která ještě vydrží několik kvalifikačních cyklů. Je ale nejvyšší čas ji ustálit. A taky je potřeba, aby hráči prokázali, že těmito lídry mohou být.

3. Jarolím hraje o budoucnost

Trpělivost s Karlem Jarolímem je zatím mnohem vyšší než s kterýmkoliv jeho předchůdcem po době Brücknerové. To, že bude pokračovat u národního týmu, ale rozhodně není předem dané. Vůbec není jasné, kdo by mohl být už za dva měsíce novým vládcem českého fotbalu. A také se neví, jestli Karel Jarolím nevezme zavděk případnou klubovou nabídkou.

A pochopení veřejnosti není nekonečné. Nejlepší způsob, jak z této nešťastné kvalifikace vybruslit, je předvést dva přesvědčivé výkony, anebo alespoň vybojovat dva dobré výsledky. Všechno ostatní vyvolá trhliny, které mohou být nenapravitelné. Cokoliv jiného než dvě výhry by Jarolímovi zaručilo nejhorší kvalifikační výsledek v české historii, a tudíž i značně neslavnou položku v životopise.

V těchto dvou zápasech lze přitom jen ztratit. Dojem široké fotbalové veřejnosti výrazně nezlepší ani vysoká výhra v Ázerbájdžánu, který přitom nemusí být vůbec jednoduchým soupeřem, jak už ostatně ukázal v Ostravě. A už vůbec ne kanonáda proti San Marinu.

4. Jak se zlepší reprezentace proti slabším soupeřům?

Pro oba týmy už jde víceméně jen o čest. Přesto se Ázerbájdžán nejednou v kvalifikaci ukázal jako velice nepříjemný tým s vynikající obranou. Po osmi zápasech má o bod víc než česká reprezentace. A pokud nebudeme počítat jasnou záležitost s Německem, na domácím hřišti se Severním Irskem padl až v nastavení, jinak porazil i Norsko.

Jde tedy o klasického nepříjemného soupeře, s nímž má česká reprezentace momentálně problémy. Proti zatažené obraně je Jarolímův soubor totálně bezzubý, jak dokázal opakovaně. Souboj v Baku tak ukáže hodně o tom, zdali v tomto ohledu Češi přece jen dokážou dělat pokroky.

Pomoci by přitom mohla stejně jako za Bílkovy éry skvělá forma Plzně. Efektivních křídelníků česká reprezentace nemá mnoho, Kopic je ve výborné formě, stejně jako Krmenčík. A Viktoria dokázala třeba právě proti Bohemians, že ani s hrou do plných dnes nemá zásadní problémy. Na fungujících klubových mechanismech staví řada úspěšných reprezentací, není tedy mnoho důvodů, proč by to s tou českou mělo být jiné.